Bára Zavadilová je známá z reality show Survivor Česko & Slovensko 2025. Výhru chtěla věnovat na svůj dobročinný projekt, nakonec na ni ale nedosáhla. Dobročinnosti se Bára věnuje kvůli svým vlastním zkušenostem s domácím násilím. Jinak je akrobatkou, fotomodelkou a možná si ji pamatujete i z reklam. Jak se na ní fyzicky podepsal drsný pobyt na ostrově? Počítala Bára s tím, že se v médiích mohou objevit její akty? A jak podle ní souvisí sebevědomí s toxickými vztahy?
Co vás vedlo k rozhodnutí přihlásit se do Survivoru?
Miluji překážky, sportovní výzvy, exotiku, ráda překonávám komfortní zónu, a zrovna v Survivoru jsem chtěla ukázat, že i s těžkým životní příběhem může člověk zvládnout tak velkou výzvu, jakou právě Survivor je.
Bohužel to tedy nebylo na výhru, kterou jsem měla v plánu použít pro svůj dobročinný projekt Moje Nekonečno, i tak mi ale píšou ženy a dívky, že jsem je něčím inspirovala. Pokud mohu pomoci, byť jen jednomu člověku, už to je pro mě vítězství.
Jakým způsobem vás účast v náročné reality show ovlivnila – ať už osobnostně, fyzicky, nebo třeba i profesně?
Osobnostně jsem se utvrdila sama v sobě – že mám vlastně životně nastavené hodnoty správně a taky, že nemám „koule” a dostatečnou sílu obelhávat lidi, což je velkou součástí této reality show… Myslela jsem si, že to urvu sportem, silou a svou klidnou povahou.
Po fyzické stránce si s sebou odnáším nějaké šrámy v podobě zjizvených nohou, rozhozeného zažívání a menstruace, kterou už půl roku nemám, a pár dalších věcí. S tím vším ale samozřejmě do soutěže člověk musí jít a počítat i se zdravotními riziky.
Profesně jsem měla hodně nastartované sociální sítě a svou kariéru už před Survivorem, určitě mi to ale pomohlo ještě zvýšit mediální viditelnost – i když ta rozhodně nebyla cílem. Kdyby se konal Survivor i mimo kamery, klidně bych si ho šla zkusit.
V průběhu soutěže zaznívaly od vašich spoluhráčů komentáře o tom, že často měníte názory. Bylo pro vás náročné pohybovat se ve strategickém prostředí a budovat aliance?
Bohužel realita, kterou žijete na ostrově, není vždy úplně totožná s realitou, kterou žije divák. Není v silách střihačů, aby do hodinu a půl dlouhého dílu nacpali celých 72 hodin našeho skutečného času na ostrově. Takže co se týče změn názorů, ty z mé strany neprobíhaly, pokud se jedná o řešení s mou hlavní aliancí. Vždy jsem udělala to, na čem jsem se se svou aliancí domluvila. Pochopitelně člověk nemůže říkat pravdu všem, pokud má hrát, a možná proto tam vznikal občas chaos. Vše ale vždy bylo podle plánu.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: SURVIVOR ČESKO & SLOVENSKO: JEDEN HRÁČ ZÍSKAL TŘETÍ INDIVIDUÁLNÍ IMUNITU, DRUHÝ VYHRÁL TŘETÍ DUEL A FINÁLOVÁ POROTA MÁ PĚT ČLENŮ
Už na první kmenové radě jste se ocitla v nelehké situaci, kdy jste čelila duelu s Deny. Jaký byl ten moment z vašeho pohledu? Byla jste připravena na možnost, že pro vás hra skončí hned na začátku?
V tu chvíli jsem byla jako ve zlém snu – doma mi totiž všichni kladli na srdce, ať se děje cokoli, jen ať nevypadnu jako první. Hned ze startu to byla tedy opravdu drsná zkouška. Naštěstí se mi podařilo ji zvládnout.
Co vám během pobytu na ostrově nejvíce chybělo – ať už materiálně, nebo lidsky?
Materiálně člověku samozřejmě chybí jídlo, hygiena, záchod, čisté oblečení, postel, studené pití, káva… Nikomu z nás tedy nechyběl mobil ani jiné digitální vymoženosti. Co mi ale chybělo hodně, byl přítel, rodina, kamarádi, určitá svoboda v tom, moci dělat v danou chvíli, co zrovna chci – na ostrově je totiž člověk svým způsobem tak trochu nesvéprávný.
Už v rozhovoru pro Expres.cz jste uvedla, že jste během Survivoru výrazně zhubla, což se podepsalo i na vašem zdraví. Můžete ještě rozvést, jaké zdravotní následky jste si ze soutěže odnesla?
Jak jsem už říkala, zdraví to odneslo nejen zažíváním, menstruací, ale taky člověku více padají vlasy. Já jsem musela být i na kapačkách, takže i z toho si odnáším určité následky. A musím tedy říci, že co se týče jídla, tak znovu řeším počínající poruchu příjmu potravy. Určitě doporučuji všem, co se do Survivoru hlásí, aby s těmito riziky počítali, aby nebyli překvapení. Mě to ale i za tato rizika stálo!
Pracujete jako akrobatka a jste dokonce vicemistryní Evropy. Můžete nám přiblížit, co vaše profese obnáší a jak vypadá vaše běžná pracovní rutina?
Moje pracovní rutina je neustálé hlídání správné výživy, tréninky nejen na šále, ale i silové ve fitku, zdravý životní styl. Potřebuji, aby mě mé tělo stoprocentně udrželo, když visím v osmi metrech hlavou dolů – tehdy se nedá obalamutit.
A samozřejmě je moje rutina i zařizování, aby mé show vypadaly dokonale. Řeším kostýmy, domlouvám s klienty show pro jejich, většinou firemní, akce, bezpečnost v rámci daného prostoru, abych se například neutrhla i s trámem, na kterém se mám věšet, apod.
Jak jste se k akrobacii dostala? Co vás na této disciplíně uchvátilo?
Akrobacie mě nadchla už spoustu let zpátky, když jsem viděla létat akrobaty v cirkuse. Tak moc se mi to zalíbilo, že jsem si udělala cirkusový kurz a začala se akrobacii naplno věnovat. Po rocích tvrdých tréninků jsem mohla začít vystupovat, soutěžit, vzdušnou akrobacii jsem jeden čas i vyučovala.
Věnujete se také fotomodelingu. Máte za sebou nějaký projekt, který pro vás byl výjimečný nebo na který ráda vzpomínáte?
V rámci fotomodelingu mám za sebou spoustu krásných projektů. Moc si cením například naší spolupráce se Sáru Saudkovou, kterou jsme měli několik let zpátky. Nebo například TV reklamy pro Blue Style či Lipoxal, ve které si na mě možná spousta lidí vzpomene – byla jsem ta žena, co se loupe z „obézní” sochy.
Před kamerou bych určitě ráda stála více, tam mě to baví moc.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „BÝT SÁM SEBOU, I KDYŽ ZA TO ZAPLATÍTE PROHROU, MÁ VYŠŠÍ HODNOTU NEŽ JAKÁKOLI VÝHRA” ŘÍKÁ ÚČASTNÍK REALITY SHOW SURVIVOR MATÚŠ PAVLOVIČ
V médiích se objevily i vaše umělecké akty. Počítala jste s tím, že s rostoucí popularitou může přijít i nevyžádaná publicita tohoto typu?
Samozřejmě, s tím člověk musí počítat. Já se ale netajím tím, že se mi ženské tělo v rámci umění líbí. Malíři a sochaři jej vyobrazovali už dávno v historii, jsou jich plné kostely a zámky. Nevidím na tom tedy nic špatného.
Veřejně jste mluvila o náročné osobní zkušenosti s domácím násilím v rodině. Co vám pomohlo toto období překonat?
Pomohlo mi to překonat vědomí, že v tom nejsem sama a že se podobné situace dějí hromadě dalších lidí. I z toho důvodu jsem se rozhodla promluvit, abych mohla i já tuto pomoc poslat světu zpátky a někomu pomoci.
Otevřeně hovoříte také o pobytu v psychiatrické léčebně, což je téma, které si ve společnosti stále nese stigma. Jak se na tuto zkušenost s odstupem času díváte?
Já jsem v psychiatrické léčebně přímo ubytovaná nebyla, docházela jsem tam pouze na terapeutický program, který mi ale neskutečně pomohl. Nicméně ano, společnost si stigma stále nese, ale přijde mi, že postupem času se i toto zlepšuje. V zahraničí už je naprosto normální, že má každý druhý svého terapeuta. Vidím tuto pomoc jako skvělý nástroj, kdy nestranný zkušený člověk může objektivně dovést klienta k nějakému řešení jeho problému.
Takže za sebe doporučuji nebát se, a pokud to tak člověk cítí, pomoc vyhledat. Na mém webu je i seznam míst, kam se obrátit.
Na základě vlastních zkušeností jste založila iniciativu Moje Nekonečno. Můžete nám o jejím poslání a aktivitách říct více?
Posláním projektu Moje Nekonečno je probudit v lidech vědomí, že mají nekonečno možností na život. A že pokud se právě nachází v životě, ve kterém nejsou spokojení, třeba právě z důvodu domácího násilí, šikany atd., tak existuje cesta ven – cesta k lepšímu životu.
Projekt hodně vyzdvihuje důležitost sebevědomí, sebeuvědomění a sebelásky. Sama jsem si totiž vyzkoušela, že když si člověk vlastní sebevědomí uzdraví, výrazně sníží náchylnost k jakýmkoli toxickým vztahům a celkově se mu zlepší život. Pozor ale na zaměňování sebevědomí se sobectvím.
Aktuálně plánuji různé workshopy, zaměřuji se na přednášky a akce pro firmy. V plánu už jsou ale také akce pro veřejnost, jež, především ty o domácím násilí, bych si přála, aby mohly být pro lidi zdarma a mohly tak pomáhat.
Věnujete se osvětě v oblasti toxických vztahů. Jak podle vás člověk pozná, že se v takovém vztahu nachází?
Pokud se bavíme o partnerství, většinou to člověk pozná tak, že se vedle partnera necítí dlouhodobě bezpečně, svobodně nebo dostatečně sám sebou. Místo podpory a klidu zažívá častý stres, manipulaci, výčitky nebo strach říct svůj názor.
Většinou už sami v sobě víme, že je něco špatně. Prvním krokem je vědomí toho, že není v pořádku necítit se šťastný a v pohodě. Bohužel, v dnešní době si spousta lidí zvykla na to, že nebýt v pohodě je vlastně taková naše novodobá norma.
Důležité je, že se vším se dá pracovat.
Nějaký čas jste žila v zahraničí, mimo jiné na Kanárských ostrovech. Co vás vedlo k rozhodnutí vrátit se zpět do České republiky?
Do České republiky jsem se vrátila kvůli některým osobním záležitostem, zároveň v tu dobu začínal covid, takže jsem se rozhodla, že návrat je rozumný.
Zdroj: Autorský rozhovor, TV Nova, Expres.cz
$content$