„Kvalitní kultura je většinou převálcována tou masovou,” říká Dominika Rusnáková
Bývalá továrna na čokoládu a cukrovinky je dnes prostorem pro ARTU – nezávislé kulturně-kreativní centrum pro kreativce a umělce. V čele tohoto projektu stojí Dominika Rusnáková, které v Piešťanech chybělo uplatnění v kreativním průmyslu. Kdy a jak vznikl nápad proměnit bývalou fabriku ve smysluplný prostor? Co je cílem ARTY? A jak můžete podporovat místní kulturu i vy, aby nezanikla?
Po ukončení studia v Bratislavě ses vrátila zpět do Piešťan, kde jsi vyrůstala. Na vlastní kůži jsi zažila, jak náročné je najít práci v kreativním průmyslu. Proč jsi neodešla do zahraničí jako mnoho mladých lidí?
Ambice odejít do zahraničí jsem asi nikdy neměla, i když si to dokážu představit. Žiji ale ve svém rodném městě a žiji v něm ráda, navzdory tomu, že mi tu spousta věcí chybí. Piešťany jsou skvělé místo s mnoha benefity, které v jiných městech nenajdete. Má velký potenciál, jen je třeba ho rozvíjet. Když mám pocit, že už jsem v téhle maloměstské bublině příliš dlouho, vyrazím na výlet do zahraničí. Pomáhá mi to vyčistit si hlavu a také hledat inspiraci v mnoha aspektech.
Ale vůbec neodsuzuji mladé lidi, kteří se rozhodnou odejít. V mnohém jim rozumím. Docela mě ale těší, když se dokážou vrátit zpět a přivézt do této země know-how, které tam získali, a posouvají to tady zase o kousek dopředu.
Hodně lidí řeší problém s prací i tím, že se přestěhují nebo si hledají práci v jiném odvětví. Proč je podle tebe obtížné najít práci v tomto průmyslu?
Těžké je to zejména v menších městech, kde je také menší poptávka po těchto službách. Nebo v regionech. Není to nemožné, jen ta startovní čára bývá o dost složitější. Ale za náročnější, než si najít v kreativním průmyslu práci a uplatnění, považuji v této oblasti setrvat. Dokázat se uživit nebo být spravedlivě ohodnocen. Stále vidím potřebu lidí vyjednávat o cenách služeb nebo zpochybňovat význam těchto profesí. Je to dost podceňovaná a poměrně křehká oblast. Spousta lidí v kreativní oblasti má vedle toho ještě druhou práci, která je skutečně živí nebo je berličkou, když nejsou zakázky. Myslím, že se to ale napříč všemi obory zlepšuje, a věřím, že poptávka bude i díky generační výměně už jen růst.
Ty jsi v Piešťanech začala hledat prostory pro seberealizaci a organizování eventů. Kdy a jak vznikl nápad vytvořit kreativní prostor, který ti ve městě chyběl?
V každém předešlém zaměstnání mi něco chybělo, i když jsem si z nich po pracovní stránce odnesla hodně zkušeností. Buď mě nijak nenaplňovala práce, nevyhovovaly mi pracovní podmínky, nemohla jsem se realizovat, nebo tam nebyla dobrá atmosféra. Nebavila mě rutinní práce, kde se jen rozdávají úkoly a kontroluje se, jestli jsou hotové. Ani to, že jsem měla všechno hotové, ale musela jsem tam sedět až do konce pracovní doby. Dokonce ani to hlavní město nebylo v tom čase takové, jaké jsem si ho představovala. Dělal jsem kreativní práci a u toho jsem chtěla i zůstat.
Myšlenku prostoru, kde bych dělala to, co mě baví, sdílet ho s ostatními a kde by se také konaly příležitostné akce, jsem měla v hlavě dlouho. Bylo to zhmotnění všeho, co mi chybělo. Když jsem se definitivně rozhodla nepracovat v Bratislavě a žít v Piešťanech, byla jsem mírně frustrovaná. Do Bratislavy jsem šla hned po škole kvůli dvěma zásadním věcem. Nebyly tam žádné zajímavé pracovní příležitosti a ani žádné kulturní vyžití. Dokonce i všichni moji kamarádi odešli. Po návratu jsem čelila stejným problémům. Našla jsem si práci v ZUŠ, kde jsem vedla výtvarný obor, který jsem vystudovala. Učení mě bavilo, a dokonce jsem k němu měla konečně i svobodu. Ve volném čase jsem se dále věnovala interiérům, produktovému stylingu a kreativním konceptům pro lokální značky. Dělat více věcí ale není dlouhodobě udržitelné a nechtěla jsem se žádné z těchto činností věnovat naplno. Proto byla myšlenka vlastní cesty jedinou možností, kterou jsem chtěla zvolit.
Oslovila jsi dokonce vedení města a nakonec ses rozhodla pro chátrající bývalou továrnu. Renovace staré budovy je určitě náročný proces, který vyžaduje pomoc více lidí. Kdo ti pomáhal a jak se z představy stala reálná vize?
Cesta k továrně byla opravdu náhoda – vůbec jsem nevěděla, že něco takového v Piešťanech je. Byl to takový skrytý poklad. Hledala jsem nějaký obyčejný prostor k pronájmu, ale všechny byly strašně drahé. Někdo mi jednou doporučil, abych se podívala i na městské prostory, a tak jsem se zeptala také přímo městských poslanců. Dozvěděla jsem se, že se plánuje prohlídka budovy „bývalého Figara”, takže si na to místo všichni vzpomněli. Připojila jsem se k ní a od té chvíle jsem to nemohla dostat z hlavy.
Ten samotný proces, který byl spuštěn, byl delší a složitější. Budova je každopádně majetkem Trnavského samosprávného kraje, nikoliv města, jak se mnozí domnívají, a proto jsme s krajem začali komunikovat. Pomohli nám i lidé z Nové Cvernovky. Tato pomoc byla celkem zásadní. Nebýt Cvernovky, nevím, jestli by ARTA vůbec vznikla. Dali nám nahlédnout do fungování takového centra a připravili nás na to, co nás čeká. Na začátku se budovou jako takovou zabývala řada z nás, včetně zmíněných poslanců. Byly to začátky a otázky, co s ní vůbec dál. Na začátku nás bylo víc, ale nikdo neměl kapacitu se tomu věnovat. S Péťou Dvorským, kterého jsem oslovila, a s Palem Pilařem, který se přidal, jsme založili občanské sdružení, udělali projekt, vzali si úvěr na rekonstrukci a řešili přestavbu ARTY.
Takže žádný velký tým, ale tři lidé. Učitel, pražič kávy a Lúčničan. S některými pracemi nám pomáhali i první ateliérníci, dobrovolníci a partneři, kteří se chtěli podílet na myšlence, kterou tvoříme. V průběhu celého procesu nám pomáhala i trnavská župa, která je zároveň partnerem a podporovatelem centra a jeho myšlenky.
Pro ty, kteří netuší, co je ARTA – jaký je záměr a cíl tohoto projektu?
ARTA je nezávislé kulturně-kreativní centrum v těle staré továrny, pojmenované podle jejího původního názvu. Je to taková malá transfúzní stanice pozitivních změn, které považujeme za důležité do města přinášet. Jde o relativně větší objekt z meziválečného období, ale my v něm pociťujeme stále větší rodinnou pohodu.
Nachází se zde ateliéry, kde působí různí kreativci, místní herci a kavárna. Kromě toho se věnujeme kultuře. Záměrem ARTY je vytvořit inspirativní prostor pro práci, nabídnout alternativní kulturu a naslouchat dobrým nápadům a projektům. Jedním z hlavních cílů je vyplnit to, co mnoha lidem v menších městech, jako jsou Piešťany, chybí, a motivovat je, aby v těchto městech zůstali žít, pracovat a zajímat se o něj. Vytvořit nejen bezpečný prostor, ale také nové možnosti a příležitosti. Je to odvážný projekt, který potřebuje další odvážné lidi a kritické publikum.
Jak vnímáš kulturu na Slovensku? Co pro lidi znamená a zajímá je vůbec?
Je mi líto, že kvalitní kultura je většinou převálcována tou masovou. S mými kolegy to ale bereme jako výzvu učit lidi navštěvovat i jiné typy akcí, sledovat kvalitní kinematografii či přemýšlet o věcech do větší hloubky.
Každopádně co město, to jiné vnímání slova kultura. Zatímco ve velkých je její vliv cítit i v každodenním životě, v malých převládá nálepka „zábavy a volnočasové aktivity”. Něco navíc, co není pro život nezbytné. Co je ale super, je fakt, že přibývá kulturních center a aktérů, kteří to vnímají a chtějí dělat jinak. Na to, jak jsme malá země, máme celkem dost projektů, organizací a iniciativ, kterým na kultuře záleží, což je podle mě velmi dobré znamení.
Jak by podle tebe mělo město a dobrovolníci podporovat místní kulturu, aby nezanikla?
Zajímat se o ni a pěstovat ji v každé její formě a podobě. Od návštěvy kulturních akcí, až po zdvořilou komunikaci na sociálních sítích. Města by se ji měla snažit propagovat nejen za vlastním prahem, ale i mimo. Pracovat na její koncepci a vést otevřenou konverzaci s jejími představiteli. Přičemž právě komunikaci mezi těmito stranami a různými kulturními aktéry považuji za klíčovou.
Kultura je podle tebe jedním z hlavních pilířů dobrého života v kvalitním městě. Ze kterých zemí bychom si měli brát příklad a inspiraci?
Nemám zkušenosti s životem v jiných zemích, takže to nemohu objektivně posoudit. Ale více než to, kým bychom se měli inspirovat, bych viděla cestu v práci na vizi, jakou zemí chceme být. Jak si představujeme Slovensko za pár let. Každá země má svou historii. Myslím, že už je nejvyšší čas se z té naší poučit a posunout se dál.
V jaké fázi se dnes ARTA nachází? Co nabízí a na co se mohou milovníci umění a kultury těšit?
Dá se říct, že ARTA je po nejnezbytnější rekonstrukci. Dali jsme dohromady téměř vše, co bylo pro její fungování potřebné. Některé věci jsou už spíše kosmetickými záležitostmi. Důležitější než ony jsou však lidé, kteří v ní jsou, a to, co se v ní děje. Kromě ateliérů nabízí ARTA pravidelný kulturní program. Výstavy, workshopy, divadla, koncerty nebo komunitní aktivity. V sobotu 3. června proběhne druhý ročník Dne otevřených ateliérů, kdy bude možné poznat všechny lidi pod její střechou, ale i celou budovu a projekt kulturně-kreativního centra.
Jaké další nápady a plány bys chtěla v budoucnu realizovat?
Rádi bychom se zaměřili na revitalizaci celého dvora, na kterou ještě musíme najít finanční prostředky. Interiéry zaplňují převážně ateliérníci, kteří si je od nás pronajímají. Kulturní prostory jsou obsazeny hlavně návštěvníky centra. Dvůr má být místem, kde se všichni setkávají. My, ateliérníci s obědem, obyvatelé města, turisté, kulturní nadšenci, kolemjdoucí a všichni, kteří navštěvují místa jako ARTA.
Co nebo kdo tě při práci nejvíce motivuje?
Motivuje mě hodně věcí. Například když vidím, že lidi bavil event, nebo když se pravidelně vracejí. Když se nám podaří lidi propojit a vzniknou z toho nové spolupráce a projekty. Když někdo přijde a řekne, že může mít ateliér kdekoli, ale chce ho u nás, protože se mu líbí, co děláme. Když sedíme v komunitní kuchyni a někdo z ateliéru se zeptá, kdy budeme grilovat nebo kdy uděláme nějakou brigádu a natřeme schodiště. Zkrátka takové věci, které se dost těžko vysvětlují, pokud je nezažijete na vlastní kůži.
