#laskajedovednost – nejen pod tímto hashtagem šíří psycholožka Eliška Remešová osvětu ohledně mezilidských vztahů. Na vlastní kůži již prozkoumala mnoho oblastí – korporát, mezinárodní startup, lektorství, soukromou psychologickou praxi… Hlavním pojítkem jejích pestrých zájmů je však právě oblast vztahů, zejména těch partnerských. Jak se jí daří v životě improvizovat? Jak prožívá své vlastní vztahy? Jak v těžkých časech během partnerství nepodléhat unáhleným rozhodnutím? A jak žongluje mezi malou dcerou, mužem, prací a dopřává si i čas pro sebe?
Milá Eliško, kdy naposledy jsi musela nebo chtěla v životě improvizovat a jak to dopadlo?
Naopak. Spíš se sama sebe ptám, kdy jsem nemusela improvizovat. Improvizace mne naučila plánovat si věci z většího nadhledu a nechávat si tak volný prostor pro přicházející příležitosti zvenčí. To jsem dříve moc neuměla a pak mne mrzelo, že v mém životě není tolik prostoru pro spontánní rozhodnutí.
Vnímáš jako lektorka během pandemie rostoucí potřebu a důležitost improvizace? Napadá tě například nějaká improvizační technika nebo myšlenka, která by nyní mohla být obzvlášť užitečná?
Že chyba je přítel. Je mnoho oblastí, kde se pracuje s chybou jako s něčím užitečným, ale přijde mi, že teprve v improvizaci se tato klišé fráze dokáže zhmotnit, přijmout a prakticky využít. Přináší to obrovskou svobodu a lehkost do života, kdy si člověk je víc jistý sám sebou a je připraven na cokoliv, co se kolem něj děje, protože ví, že se sám na sebe může spolehnout, že má své tělo, svůj hlas, své emoce, a ty ho vždy někam nasměrují.
V jednom z rozhovorů jsi zmínila, že právě improvizace bylo jedno z tvých tří „dobrých dospělých rozhodnutí“ – pokud to není tajné, jaká byla ta další dvě?
To jste mi udělali takovou radost, že se ptáte, děje se to málokdy. První z nich je moje zapojení do projektu Discover – Letní Akademie pro středoškoláky, který sdružuje mladé profesionály, nadšence a talenty napříč obory od psychologie, přes rozvojové země po teoretickou fyziku a stravitelně mimo jiné předávají to nejzajímavější z jejich oborů středoškolákům. Hlavním cílem Discoveru je probouzet v mladých lidech lásku k poznání, a kromě toho se zabývá také aktivním občanstvím, respektu k diverzitě a detabuizaci duševnímu zdraví. Díky Discoveru jsem poznala úžasné lidi, a stali jsme se přáteli. Jsem Discoveru vděčná, že jsem se mohla obklopit tak báječnými lidmi.
Druhé je právě přihlášení se na improvizaci a třetí je vztah s Adamem. Tam to asi netřeba příliš vysvětlovat. Adam je dobrý člověk, a toho si na něm vážím snad úplně nejvíc.
Doposud máš za sebou velice zajímavou a rozmanitou kariérní cestu s tím, že momentálně pracuješ sama na sebe. Je to stav, k němuž jsi směřovala a cítíš se v něm nejlépe, nebo občas s láskou vzpomínáš například na korporátní HR či mezinárodní startup?
Vzpomínám s láskou na každý svůj projekt a práci, ve které jsem byla. Kvůli rodinné situaci jsem začala pracovat hned v prváku na vysoké, a ačkoliv to bylo místy náročné, nelituju ani vteřiny. Když jsem ukončila školu, již jsem dobře znala trh práce, měla za sebou rozmanité brigády i tříletou HR zkušenost, a to mi pomohlo dostat se na seniorní pozici v zajímavé práci. Věděla jsem, že chci dělat psychoterapii, ale přišlo mi dobrý získat zkušenosti i v jiné oblasti, porozumět, jak funguje byznys, zjistit, co stojí za dobrou firmou. Skrz to jsem se dostala k lektorování a consultingu, a ačkoliv jsem byla hodně mladá, a ne vždy to bylo jednoduché, hodně mě to vytrénovalo, takže přejít na vlastní nohu byl už jen logický další krok.
Korporace se již nějakou dobu ve společnosti netěší příliš velké oblibě – míváš i mezi svými klienty často frustrované či vyhořelé zaměstnance z korporátního světa? Pokud je vůbec možné to zobecnit, existuje nějaký přístup, jenž má v podobných situacích potenciál pomoci?
Já myslím, že se korporacím křivdí. Znám firmy, které výrazně změnily svůj přístup k zaměstnancům a vytvořily pro ně bezpečné a stimulující a prostředí. Navíc korporace se nestala korporací zbůhdarma, to znamená, že když člověk chce, může toho hodně nasát, jak fungují různé odvětví, oddělení, procesy. Nebezpečné mi na nich přijde to, že člověka postupně namlsají – na dobré bydlo, bezpečí, zajištění, a když v tom člověk časem ztratí ten smysl, proč to dělá, vede to pak k celkovému pocitu nesvobody, bezmocnosti a eventuálně i vyhoření. Přijde mi důležité se vracet k tomu smyslu a ptát se sebe sama, proč dělám, co dělám, co mne na tom baví a jak se v tom mohu dál rozvíjet.
Nějakou dobu jsi pobývala v Madridu – jak se ti tam líbilo? Toužíš ještě v budoucnu zkusit žít v zahraničí? Pokud ano, tak kde?
Moc ráda, teď už si s rodinou neumím představit žít mimo Českou republiku dlouhodobě, ale líbí se mi model strávit dva tři měsíce v roce jinde.
Přijde mi, že každé město má svou duši a vyzařuje nějakou energii, kterou člověk dokáže vnímat. A Madrid je sympaťák. Od první chvíle vás pohltí svou vřelou a pohodovou atmosférou.
Jak se zrodila tvoje láska k psychologii a touha zasvětit jí svůj profesní život? Snila jsi v dětství i o jiných povoláních?
Pro psychologii jsem se rozhodla ještě před střední školou – potkala jsem se s psychoterapeutkou a líbilo se mi, co dělá, a od té doby jsem už nad něčím jiným nepřemýšlela. Před maturitou jsem pak ještě chvíli zaváhala, protože mne bavil interiér design, ale myslím, že jsem se rozhodla správně. A jako malá si pamatuji, že jsem říkávala, že budu ministryní školství, abych zlepšila školství a dělali jsme tam užitečný věci.
Téma, které je pro tebe klíčové již od tvé psychologické praxe, jsou mezilidské vztahy. Vzpomeneš si na ten zásadní okamžik, situaci nebo impulz, který tě nasměroval právě ke vztahové problematice?
Rozhodně stáž u Pavla Rataje. Pavel je neuvěřitelně hloubavý a lidský a svou práci dělá s takovým sokratovským nevěděním. Ten hlavní impulz, který jsem si ze stáže nesla, byl trochu smutek, že lidé chodí do párovky často až ve chvíli, kdy už tomu vztahu nedávají moc šanci. A to mne přimělo přemýšlet o mezilidských vztazích v rovině prevence. Třeba podotknout, že to je už osm let zpátky a že za tu dobu se to již hodně posunulo.
O vztazích se snažíš šířit osvětu i na svém Instagramu. Mimo jiné jsi založila hashtag „#laskajedovednost“. Kdy sis ty osobně v rámci svých vztahů uvědomila, že láska je opravdu dovednost?
Myslím, že nedošlo k nějakému závratnému uvědomění, anebo si to nepamatuji. Je to můj přirozený způsob, jak nad věcmi, nejen nad vztahy, přemýšlím. Mam sklon k perfekcionismu, je mi vlastní věnovat něčemu energii, abych se v tom zlepšila, a ve vztazích jsem to vnímala stejně. A když jsem právě vycházela ze stáže u Pavla, měla jsem v hlavě, že to chce začít o vztazích mluvit víc preventivně a růstově. Založila jsem tehdy projekt MAMESE, který stojí na myšlence, že na vztahu můžeme pracovat i tehdy, když máme pocit, že všechno šlape. Hashtag byl pak jen třešničkou na dortu.
Jsi na sebe v rámci svých vlastních vztahů spíš laskavá, nebo přísná? Považuješ zde svůj hluboký přehled a široký rozhled vždy za výhodu, nebo nastanou i situace, kdy by se ti možná lépe žilo jako nepoučenému laikovi?
Mám ráda, když se snoubí přísnost s laskavostí. Dřív mi bylo přirozenější být na sebe přísná. Pamatuji si, jak jsem se po jednom rozchodu rozhodla být nějakou dobu sama, abych se poznala a naučila být sama se sebou šťastná. A čím jsem starší, tím víc vnímám laskavost za jednu z největších ctností. Být milý ve vztahu pro mne znamená víc než mít pravdu. Stojím si za tím, že všechny ty informace mi pomáhají být lepší partnerkou. Neznamená to, že se vším řídím, že když to vím, že to tak i dělám, že neselhávám, ale přijde mi užitečné znát, proč se mi to děje. Vlastně bych si přála, aby se všichni lidi o sebe, svůj vztah k sobě a vztahování se k druhým zajímali mnohem více. Bylo by tady o moc víc hezky.
Líbí se nám tvoje uvědomění, že každý vztah se může občas octnout takzvaně „na nule“, kdy se z partnerů na nějakou dobu stanou jen „milí spolubydlící“ a je to v pořádku, zvláště v této těžké době. Lze nějak poznat, kdy je to jen přechodná fáze a pár se k sobě zase přiblíží a kdy už vztah opravdu odumřel?
To je těžká otázka, na kterou se nedá jen tak odpovědět. Závisí to na mnoha faktorech a je důležité tomu opravdu dát vědomě čas, kdy nad tím přemýšlíme, hledáme, co v tom vztahu ještě je, co tam není, a co bychom chtěli, aby tam bylo. Naopak se setkávám s tím, že ta pomyslná “nula”, protože to je jakási absence citu, vyčerpání, bezvládí, lidi vyděsí natolik, že pak vede k unáhleným rozhodnutím.
Více než rok jsi také maminkou. Máš pocit, že si roli mámy spíš užíváš, nebo ji považuješ často za výzvu? Změnilo doposud mateřství nějak zásadně tvůj pohled na život, práci a vztahy?
Nerozumím, na co jsem si stěžovala, když jsme byli jen dva. (smích) Ale vážně, zkušenost je nepřenositelná, je to nejintenzivnější, nejniternější a nejkomplexnější zkušenost, jakou jsem doposud prožila. Nevnímám, že by nějak zásadně něco změnila, ale přinesla mi do života zcela nový rozměr.
Vnímáš určitá specifika raného mateřství během pandemie, ať už osobně, nebo profesně?
To ano, myslím, že nejeden rodič na mateřské mi dá za pravdu, že pandemie má pro společnost podobný dopad jako mateřská dovolená. Člověk je doma, maximálně se pohybuje v rádiu pět set metrů od domu, aby nakoupil nebo vyzvednul balíček, s druhými se vídá minimálně, a cítí se sociálně izolovaný, deprivovaný a frustrovaný.
Toho jsem se před mateřskou hodně bála, a paradoxně díky pandemii je mi v tom mnohem lépe, protože mi neutíká tolik skvělých akcí, večírků, a tak. A profesně taky, neuměla jsem si představit, že bych jako psychoterapeut mohla pracovat z domova, nebo dokonce odkudkoliv. Teď to je jediná možnost, a věřím tomu, že pro klienty to přináší také řadu výhod, nejen komplikace. Jsem optimistická a věřím tomu, že až nás ten virus konečně propustí zpátky do našich životů, ta flexibilita a možnost pracovat odkudkoliv nám zůstane. A s tím souvisí i vzdělávání – díky tomu, že se spoustu workshopů a seminářů přeneslo do onlinu, se jich mohu zúčastnit, a přitom být stále s maličkou. To je sen.
Během naší komunikace jsi zmínila, že hledáš „volný prostor mezi dcerou, mužem a prací,“ – jak se ti to daří? Je to víc o plánování, nebo opět o improvizaci? Máte třeba s mužem alespoň rámcově předem vyhrazený váš společný čas?
Pro mě osobně to je o dobrém plánování v první fázi, a ochotě a schopnosti to měnit za pochodu v té druhé. A taky o velké pokoře a smíření, že spousta věcí se zdánlivě tváří jako nedokončené. Aktuálně moc ne, nebo alespoň ne takový čas jako dřív. Snažíme se jednou měsíčně si zajít spolu na rande, ale jinak je to o těch každodenních minutách, co si pro sebe najdeme. Třeba když se potkáme v kuchyni, dáme si pusu, nebo když se večer k sobě schoulíme.
Za první rok jsem si v tom našla způsob, jak žonglovat a míčky nepustit. Nebo aspoň ne moc často.
Je pro tebe důležité mít pravidelně i čas sama pro sebe, nebo jej považuješ spíš za příjemný bonus?
Chce se mi říct na první dobrou, že to je pro mne důležité, ale když se dívám zpětně na uběhlé dny, čas pro sebe tam není. Respektive není to ten čas pro sebe, pod kterým si možná většina z nás představí cvičení, péči o sebe, čtení, masku, vanu a podobně. Můj čas pro sebe je většinou o práci. Já svou práci miluju – setkávat se s klienty, dělat webináře, workshopy, rozvíjet se dál v psychologii. To je můj čas pro sebe. Všechno ostatní je, jak říkáte, příjemný bonus.
Eliško, co ti naposledy udělalo opravdu upřímnou radost?
Dnes bylo tak krásně a malá už je tak samostatná, že jsme zvládly přesadit většinu rostlin a odzimovat terasu společně. Obě ruce od hlíny, pozdvižení z mravence i každého ptáčka. Prostě krásnej den.
$content$