Celý život dobývala svět medicíny, po šedesátce začala dobývat svět modelingu. A v obojím je velmi úspěšná, byť jí v cestě stála nejedna překážka. Například stereotypy týkající se pohlaví nebo věku. Hana Janata na ně má ale jasný názor. Je vybočovat z davu její záměr? Na co se jí kolegové zeptali po návratu z konference ve Washingtonu, když ne na práci? A proč by nenapsala dopis svému mladšímu já?
Co pro vás znamená pojem „krása”?
Krása je harmonie fyzických rysů a emocí ve výrazu, sebevědomí, inteligence, laskavosti, odvahy, barev… Je to pro mě spíš dojem než pojem.
Pro Novinky.cz jste loni v létě řekla: „V modelingu nejste vysoká ani hubená. A nenosí se punčocháče a podprsenky, všechno, co nemám ráda. Konečně si připadám normálně.” Vnímáte modelingové prostředí jen pozitivně?
Nemám ráda čekání během focení, před přehlídkou, kdy se třeba dlouho nic neděje a pak se spěchá. I když to není pokaždé, protože záleží na organizaci anebo i nečekaných technických problémech.
Modelka také nemá příliš vliv na tvůrčí proces a plní pokyny, které někdy nejsou jasné. To mi vadí, protože já ráda vím, co a proč dělám, a jak to zapadá do konceptu designéra nebo fotografa.
Vaše citace, kterou jsme zmínili, tehdy měla pokračování: „Akorát se musím naučit chodit na těch blbých kramflekách, na kterých jsem nikdy nechodila, abych nebyla ještě vyšší.” Cítila jste se dříve nejistá ohledně svého vzhledu?
Nejistá se cítím pořád, jen se tím umím snáz vypořádat.
Jak se v průběhu vašeho života vyvíjel váš postoj k tomu, jak vypadáte?
Neříkala bych postoj, prostě jsem vypadala tak, jak mi příroda nadělila. Řešit to nebyla moje priorita. Důležitější bylo, co dělám, jak dobře a jestli z toho mám aspoň malinkou radost.
Vnímáte nějaký vývoj v postoji ke vzhledu ve společnosti? A mění se z vašeho pohledu pozitivním, nebo negativním směrem?
Možná se trochu uvolňují pravidla, někdy až příliš nebo nevhodně. Tedy tak i tak.
Smlouvu s agenturou PURE Model Management jste podepsala v 63 letech. Jaké reakce se s tím pojily?
Smlouvu s PURE jsem podepsala v 66 letech, loni v květnu, předtím jsem 3 roky byla registrována v Crush models.
Očekávala jsem zajímavou práci, byla jsem zvědavá a připravená na to, že budu muset omezit některé své pracovní i soukromé aktivity.
Jaké pocity člověk má, když spolupracuje se značkami jako Valentino a chodí po přehlídkových molech na týdnu módy v Paříži?
Překvapení, obavy a nakonec radost. Já když něco dělám, tak v podstatě podvědomě chci jít na vrchol. Jako když stoupáte na hodně vysokou horu – někdy to bolí, někdy ztrácíte motivaci, ale každý krok vede k cíli, i když jich je tisíc.
Dříve, když vám bylo 55 let, jste se vrhla na balet a posledních pět let jej na Praze 7 vyučujete v kurzech pořádaných obecně prospěšnou společností Elpida, která se věnuje seniorům. Jakou míru sebevědomí a pozitivního postoje ke svému tělu pozorujete u žen, které k vám docházejí?
Neoddělujme tělo a duši. Vidím zlepšené držení těla, pružnější chůzí, radost ze zvládání baletních prvků a větší chuť i odvahu zkoušet i další nové věci v životě.
Jak byste charakterizovala současnou generaci lidí okolo 60 let?
Netroufám si. Lidé se zas tak neliší věkem, ale svými vlastnostmi, životními postoji a zkušenostmi. Pravda je, že s přibývajícími roky klesá motivace a zvyšuje se lenost.
Pociťujete nějak, že ze své generace vybočujete?
Někdy ano, někdy ne. Někdy chci a někdy bych se ráda zařadila. Záleží na konkrétních lidech, se kterými se setkám.
Nemůžeme se v souvislosti s generačními rozdíly nezeptat na vaše nepřechýlené příjmení, které je u nás spíše záležitostí mladší generace a posledních let… Jde čistě o uměleckou záležitost, anebo máte Janata uvedeno i v dokladech?
Moje příjmení je od roku 2015 úřední. Líbilo se mi, jak to zní, a bez přípony je to jednodušší v cizině. Od malička mi navíc všichni říkali, že jsem celý tatínek. Ten ale bohužel zemřel, když mi byly čtyři roky, a mám na něj jen několik silných vzpomínek. Tak i kvůli němu.
Jaký je váš postoj k hojně společensky diskutovaným genderovým stereotypům? Tedy těm, které nebyly přímo či nepřímo zmíněny výše a zcela zjevně je boříte…
Nesnáším žádné stereotypy. Jsem feministka od mládí, stačilo se jen dívat a ptát se proč. Sama sebe a pak i ostatních. Například: „Vážně si myslíte, že ženy mají geny na mytí nádobí?” Nečekala jsem, že tolik lidí, mužů i žen, si myslí, že ano.
Moc mě těší, když mi ženy napíšou nebo řeknou, že je inspiruji. Doufám, že alespoň k tomu, aby přemýšlely a konaly za sebe, a ne podle společenských stereotypních představ, a to i těch nejbližších. A mám radost, že to nejsou jen ženy 50+, ale i mnohem mladší a také muži.
Původní profesí jste lékařka. Vnímala jste medicínu jako více mužské prostředí, ve kterém se vám jako ženě hůře prosazovalo?
Medicína je stále velmi patriarchální prostředí, přestože zdravotnictví je co do počtu „baštou” žen, které ho udržují na úrovni a v chodu.
Začíná to už během studií. Když jsem obhájila disertaci a získala titul CSc. (alternativa k PhD.), jeden kolega mi řekl: „Žena nemůže být dobrý vědec, protože má děti.” Když jsem připomněla, že i on má děti, neodpověděl, protože je přece samozřejmé, že mužům děti v kariéře nebrání.
Jaké největší výzvy jste musela během své lékařské praxe překonat?
Nejspíš podceňování. Když jsem se vrátila ze stáže na Univerzitě v Cambridge a chtěla jsem začít projekt zapojení zdravotnického personálu do problematiky domácího násilí, šéf i kolegové se mi vysmáli, že jsem feministka. Když jsem se vrátila z konference ve Washingtonu a získala cenu za nejlepší poster, hlavní projevený zájem byl, jestli jsem si už konečně našla chlapa.
Říká se, že v České republice se na ženy po určitém věku zapomíná. Jaký je váš postoj k tomuto tvrzení?
Ženy zapomínají na sebe. Ze strachu vystoupit z komfortní zóny oblíbenosti. A z tvrzení o neviditelnosti žen se pomalu a jistě stává další stereotyp.
Já to vnímám tak, že je příjemné zbavit se sexuálně zabarvených pohledů a poznámek mužů. Ale také tak, že někdy se obleču vědomě vyzývavě nebo nápadně, abych byla vidět. Stárnutí s grácií může vést právě k té neviditelnosti. „Jsi stará, tak buď nenápadná a neškodná.”
Kdybyste mohla napsat dopis své mladší, například třicetileté verzi, co by v něm stálo?
Nikdy bych to neudělala. Moje já v jakémkoli věku nevyžádané rady popuzovaly. Možná jen: „Žij svůj život tak, jak musíš, a co opravdu chceš, udělej. Kompromisy nedělej. Nikdy se je nenaučíš. Jsou to jen odložená řešení. No dobrá, tak jen, když potřebuješ oddechový čas. Nezapomeň, že vždy a všude jsi hvězdou svého života ty, a ne někdo jiný, kdo ti do něj vstoupí.”
Zdroj: Autorský rozhovor, Novinky.cz
$content$