Neděle 14.07.2024
„Chtěla jsem jen pobavit své sledující a kamarády,” říká Holka z Moravy
Fotografie: Se souhlasem Miroslavy Zámečníkové
INTERVIEW

„Chtěla jsem jen pobavit své sledující a kamarády,” říká Holka z Moravy

Z jejích videí se stal virál a obletěla celý český a slovenský internet. Jméno Mirka Zámečníková vám možná nic neřekne, Holka z Moravy, jak si říká v online světě, už ale pravděpodobně ano. Mirka je však mnohem víc než jen autorka videí, kde “diskutuje se svým mozkem”. Jak život člověka ovlivní, když se v podstatě ze dne na den stane známým? Může mít tvorba vtipných videí, která baví tisíce lidí, vliv na pracovní život? A nenese to celé s sebou i nějaká úskalí a stinné stránky?

Zažila jsi a pořád zažíváš raketový vzestup – jen za poslední půlrok se zdvojnásobil počet tvých sledujících na Instagramu. Jak tento nárůst vnímáš? Projevuje se kromě většího počtu lajků a komentářů u tvých příspěvků ještě nějak?

U příspěvků se to projevuje hlavně tak, že mi pod jakoukoliv fotku, která nesouvisí s virálními videi, přijde dotaz: „Co na to mozek?“ a můžu říct, že už tu otázku nesnáším. Jednak mi tím daný člověk dává najevo, že ho jiný obsah nezajímá, a jednak mi tím bere chuť točit něco dalšího. Jsem hodně paličatá, což nepovažuju za úplně nejlepší vlastnost, a když se šprajcnu, tak je se mnou těžké hnout. (smích) Takže já ten raketový vzestup moc pozitivně nevnímám, ačkoliv nijak nepopírám, že mě obrovsky těší, že se ta videa lidem líbí a dělají jim radost. I proto, že poslední dva roky jsou pro lidstvo slušná jízda, a o to víc je potřeba se smát.

Větší čísla znamenají větší dosah a větší vliv. Zamýšlíš se více než dříve na tím, co sdílíš? Změnil se nějak s nárůstem sledujících tvůj content?

Nezměnil a pevně doufám, že nezmění. Ve smyslu, že se nenechám zviklat sledujícími a budu si dál zveřejňovat to, co mě baví. Jinak se samozřejmě měním a vyvíjím jako každý z nás, takže se různě mění i můj content, ale chci i nadále zůstat svá. Ale je fakt, že než něco zveřejním, víc nad tím dumám – co zveřejnit a co už ne. Už to vidí víc lidí, víc lidí se k tomu vyjadřuje, a ne vždy je to příjemné. Ale největší selekci dělám ohledně postování na Facebooku. Dřív jsem na Facebook sdílela vše, co na Instagram, ale na Facebooku je těch sledujících mnohem víc a spousta lidí si v komentářích nebere servítky. Čili změní se možná to, že Facebook přestanu používat.

Přírodní kosmetika, knihy, sketche… který druh svého obsahu považuješ za nejdůležitější a proč?

Za nejdůležitější nepovažuju žádný – dávám tam vše, co mě baví. Někomu sedí tipy na knihy nebo non-toxic kosmetiku, někdo je rád za příspěvky o úzkostech, někdo se chodí zasmát u videí. Je to můj osobní profil, nejsem žádný vzdělávací institut nebo placený Netflix, abych uspokojovala poptávku a měla nutně všechny posty s přidanou hodnotou. Dle zpráv mě spousta lidí sleduje proto, že je jim u mě na profilu dobře. A to považuju za nejdůležitější.

Fotografie: Se souhlasem Miroslavy Zámečníkové

Vnímáš se jako veřejně známou osobnost? Má tvoje popularita v online světě přesah i do každodenního života?

Já se tak nevnímám, jsem pořád stejná. Ale změnilo se to, že mě na ulici běžně poznávají lidé. Což navíc přišlo jako rána z čistého nebe. Například během podzimní dovolené v Beskydech mě na jednom výletě poznala čtyři děvčata. To jsem vůbec nepochopila. A v prosinci, kdy světem proletělo video s cukrovím, jsem se už asi stala z neznámé osoby, jak říkáte, osobou veřejně známou. Pamatuju si, že jsem šla tehdy na nákup do nedalekého obchodu, a než jsem se dostala domů, poznali mě tři lidé. To už mě docela vyděsilo. (smích) Ale zatím každý, kdo mě oslovil, byl moc milý. Jen jsem si na to ještě nezvykla, protože to šlo fakt z 0 na 100.

Co na tvou tvorbu říkají lidé z tvého okolí? Nastavovali jste si nějak s manželem, jak moc toho budeš o vašem životě sdílet?

Milouša jsem se ptala jen asi dvakrát. Poprvé krátce poté, co jsme se poznali, jestli si můžu dát na sítě naši společnou fotku. Měla jsem tehdy celých 500 sledujících, což pro mě bylo něco. Později jsem se ho pro jistotu zeptala ještě jednou, ale byl s tím v pohodě. Od té doby to jeho povolení beru jako smlouvu na dobu neurčitou. (smích) Po tom raketovém vzestupu jsem se raději zeptala znovu, ale nic se nezměnilo. Tedy kromě toho, že mě, potažmo nás, sledují i miloušovi kamarádi, takže si občas u piva vyslechne. (smích) Ale teď jsme jedno video točili dokonce spolu a moc ho to bavilo, čili to nejspíš v budoucnu zopáknem. Nicméně samozřejmě nesdílím z našeho života všechno a nesdílím nic, co by milouša jakkoliv ztrapnilo nebo mu bylo nepříjemné. Další členy rodiny a kamarády nezveřejňuju, případně se jich vždycky nejprve zeptám. Jinak v tvorbě obecně mě rodina i milouš podporují, baví je to.

Někteří možná nevědí, že ač jsi holka z Moravy, na Moravě už nějaký čas nežiješ. Myslíš, že se reakce okolí na online tvorbu liší v závislosti na tom, jestli člověk žije na Moravě, nebo v Čechách, ve městě, nebo na vesnici? Můžeš to nějak posoudit?

To je velice těžké posoudit. Moravu a Čechy bych nerozdělovala, ačkoliv se mi líbí, že se o Moravácích mluví jako o usměvavých a vřelých lidech. S tím souzním, i když ani v tomto případě nelze generalizovat, vždy je to o konkrétních lidech obecně. Myslím, že reakce na online tvorbu ovlivňuje hlavně život komentujícího člověka. Co prožívá, co má za sebou a jaké má zkušenosti – osobní či pracovní.

Fotografie: Se souhlasem Miroslavy Zámečníkové

A co přesah do pracovního života? Má popularita soukromého profilu na sociálních sítích nějaký vliv na práci copywriterky a správkyni sítí pro firmy?

Ano, má. A ten je čistě pozitivní.

Copywriting jsme s tebou probrali při našem minulém rozhovoru – změnilo se v tomto oboru za ty 3 roky něco? Ať už obecně, nebo přímo u tebe… Jak rychle se tento obor vyvíjí?

V oboru se dle mého názoru mění hlavně to, že je potřeba reagovat na aktuální trh a situaci. Copywriter musí znát svou cílovku, tudíž by měl vědět, co ji aktuálně zajímá a baví. Nicméně copy je jen jedna část skládačky. Když chce firma nebo člověk prorazit v online světě, musí řešit i další věci, které spolu souvisejí.

Pojďme si trochu víc popovídat o tom, co tě „vyšvihlo“… Kdy a jak se zrodil nápad na první video „já vs. můj mozek“ a pamatuješ si, co se ti honilo hlavou při jeho tvoření a následném zveřejňování?

Chtěla jsem v té době točit Reels, protože algoritmus Instagramu začal dělat “bububu”. Ale neměla jsem nápad a nechtěla jsem točit nic na sílu, abych nebyla prvoplánově trapná. Chtěla jsem přidanou hodnotu, jakoukoliv. Takzvané Tiktok trendy (že jeden nápad zpracují prakticky stejně stovky nebo tisíce lidí) mě nebaví, to u sebe považuju za ztrátu času. Pak jsem viděla video jedné britské komičky, jak si povídala se svojí periodou, a to se stalo tou správnou inspirací. V té době jsem totiž na sítích řešila úzkosti, a tak mi přišlo příhodné udělat rozhovory se svým mozkem. Nabízelo se, že ta videa budou buď poučná, nebo humorná. První video bylo na téma deadline, protože se mi strašně nechtělo pracovat, prokrastinovala jsem, a tak jsem si o tom rovnou natočila video. (smích) Ale chtěla jsem jen pobavit své sledující a kamarády, případně pár dalších lidí. Že se pak z těch videí stane virál, to mě teda opravdu nenapadlo.

Byly pro tebe důležité reakce, abys s tímto typem obsahu pokračovala? Jsou pro tebe obecně důležité reakce lidí na to, co děláš, nebo je pro tebe primární co baví tebe?

Ano, samozřejmě, že jsou reakce lidí důležité. Kdyby mi třetinu komentářů tvořily poznámky typu: „Jsi trapná, zabal to!“, asi už bych ta videa netočila. (smích) Já jsem vysoce citlivý člověk, takže uprdelismus příliš neovládám. Zároveň se ale snažím držet toho, co baví mě. Nenechat se ovlivnit vlnou zpráv, ať točím další a další videa. Lidé si neuvědomují, že ty vtipy nesypu z rukávu. Já jsem perfekcionistka a dokud ten nápad nemám vymazlený, nezrealizuju ho. Chodí mi spousta „rad“, ať natočím „mozek a zvířátka“ nebo „mozek a nákupy“, ale takových témat já dám taky dohromady stovku. Nejtěžší je pro mě vymyslet ten vtipný prvek a lusknutím prstů to zkrátka neumím. Musí to uzrát.

Zároveň ale musím říct, že mi chodí krásné a dojemné zprávy, kolika lidem ta videa dělají radost a rozesmívají je v době, kdy je jim fakt na houby. A ten pocit, že jste někomu udělali hezký den, ačkoliv předtím za moc nestál, je k nezaplacení. To je to, co mě motivuje k tomu, abych točila dál, i když mi to trochu trvá.

Fotografie: Se souhlasem Miroslavy Zámečníkové

Jak moc se setkáváš s negativními reakcemi a hejty a jaký význam pro tebe mají? 

S obří vlnou sledujících je potřeba počítat s tím, že se zvedne i riziko a počet hejtrů. Je to smutné, ale je to tak. Štve mě, že to je něco, s čím člověk opravdu musí počítat. Že už je tak zajeté, že jsou lidé na internetu držkatí a sprostí. Nejvíc to vnímám na FB, tam je to fakt žumpa – ne teda u mě na profilu, ale obecně. Stačí se podívat na komentáře u jakéhokoliv postu nějakého pořadu, televizní stanice, firmy, magazínu a já nevím čeho.

Já bych prozatím vyloženě hejtry spočítala na prstech obou ruk. Naštěstí! Sprosté lidi okamžitě blokuju. Když mi někdo napíše negativní zprávu nebo komentář, který ještě zakončí „nic ve zlém ;)“, tak se mi většinou obrátí žaludek naruby. Že někoho nebaví videa a přijdou mu třeba i trapná, to chápu. To snad ani není statisticky možné, aby to bavilo úplně všechny, každý máme jiný smysl pro humor a je to tak správně. Ale když se někdo pustí vyloženě do mě, tak to ještě úplně nedávám. Teď jsem si nově nastavila, že tyto komentáře budu ignorovat a energii budu věnovat lidem, kteří mi věnují tu svoji, pozitivní. Asi nad tím budu alespoň chvíli přemýšlet, než se naučím tomu uprdelismu, ale nechci negativním lidem věnovat svůj čas. Přece když mě v online světě něco nebaví, nemusím to sledovat. Stačí dát unfollow, a to i bez dramatického odchodu.

Tvá videa každopádně baví internet, v tom nejlepším smyslu slova, a to nejen přímo na tvém profilu – spousta stránek je sdílí, někdy jsou ale přesdílena bez přímého odkazu na tebe. Jak se na tohle díváš? Je to pro tebe v takovém případě pořád pochvala tvé práce, nebo to vnímáš jako určité narušení autorství a duševního vlastnictví?

To rozhodně nevnímám jako pochvalu mé práce, to je parazitování. Už jsem dokonce viděla to, že si firma video stáhla (opakovaně), dala do něj své logo a video mělo tisíce sdílení. Dělali si na tom reklamu. To mě fakt vytočilo do vrtule. Čili když mě někdo přesdílí, a to tak, jak se přesdílení správně dělá, případně mě adekvátně označí, tak to mě samozřejmě potěší moc. Ale pokud mi video někdo ukradne, nejlépe ještě ořízne moje logo, a honí si na tom čísla, tak to zuřím, až mi jde pára z uší. Přijde mi to nespravedlivé a nespravedlnost je jedna z mála věcí, kvůli kterým jsem schopná přestat se ovládat. Ale těžko se s tím bojuje. Takže v těchto situacích se zrovna hodí to, že už mě lidé znají a vědí, kdo na tom videu je. V komentářích to pak vždycky někdo napíše a zastane se mě – tak se o tom koneckonců dozvím. Ale naštěstí nevím o všem, protože to už by mě asi odvezli s infarktem. (smích)

Co všechno jsou zdroje tvé inspirace a nastíníš nám něco z toho, čím se u tebe brzy budeme moct pobavit?

Všechno jsou to situace ze života. Třeba nejznámější video s cukrovím byl ve skutečnosti můj rozhovor s miloušem, jen jsem si ho trošku vyšperkovala. A samozřejmě se snažím vybírat témata, které pobaví širší publikum. To, že se ve videích lidé poznávají, je totiž hlavní důvod, proč je baví. Aktuálně žádný nápad nemám, ale klidně se může stát, že zítra něco vymyslím a pozítří bude video venku. Člověk nikdy neví.


Instagram | Blog | Facebook

Napsat komentář