Píše se o ní jako o jedné z nejnadějnějších umělkyň její generace, a byť je jí pouhých devatenáct let, na svém kontě má již řadu rolí. Ines Ben Ahmed začínala v pěti letech v Kühnově dětském sboru a zkušenosti s divadlem začala sbírat o pouhý rok později. Dnes je vidět především na prknech Hudebního divadla Karlín, kde před více než rokem získala hlavní roli v muzikálu Beetlejuice. Proč Ines nestudovala konzervatoř? Litovala někdy toho, že hlavní roli obětovala studium v Dublinu? A čím je výjimečná česká adaptace Beetlejuice?
Tušíte, co si někdo přečte jako první, když si zadá do vyhledávače vaše jméno?
Ne, vůbec.
Charismatická, se silným hlasem a jedna z nejnadějnějších umělkyň své generace…
Nene! Můžu si to zkusit vyhledat? Jako že zadám Ines Ben Ahmed a… nevěřím! Tak to je nádherný!
Jaký je to pocit?
Jsem překvapená. Já jsem velmi sebekritický člověk a nikdy bych tohle o sobě neřekla. A to, že ostatní si to možná myslí, je vlastně hrozně fajn.
A co byste o sobě řekla? Jak byste se popsala vy sama?
Hm… Zkusím to pozitivně.
Můžu asi říct, že jsem duševně silná, že zvládnu něco přetrpět. Taky jsem divoká a trošku ADHD. A možná ještě nezkušená. Přijde mi, že jsem toho ještě moc nezažila a určitě jsem otevřená všemu, co bych zažít mohla.
Co se týče kariéry, nebo celkově?
Celkově, naprosto celkově.
Myslím si, že mám občas tendenci být uzavřená a neumím být spontánní, což mi trošku chybí. Teď se snažím být otevřenější.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: VYCHÁZEJÍCÍ HVĚZDY SHOWBYZNYSU: O NĚKTERÝCH JMÉNECH V ROCE 2026 HODNĚ USLYŠÍTE
Řekla jste, že to zkusíte pozitivně. Znamená to, že když máte samu sebe popsat, vede vás to spíše k tomu negativnímu? Je pro vás přirozenější se kritizovat?
To záleží. Záleží, kdy se potkáme, kdy se bavíme a jestli se zrovna cítím špatně, protože pak samozřejmě budu sebekritická. Když mám ale dobrý den, tak budu spíš pozitivní.
A převažují ty dobré, nebo ty špatné dny?
Já si myslím, že život je hrozná zkouška. Život je o tom, že jsou v něm negativní vlny, ale po nich vždycky přijdou ty pozitivní. Je to padesát na padesát.
Já jsem byla hodně sebekritická už od osmi let. Občas jsem si říkala: „Ines, užij si to dětství, buď prostě dítě.” Letos jsem si uvědomila, že jsem to dětství vlastně zmeškala. Tak se teď snažím být pozitivní a víc dětinská.
Vy jste už od pěti let zpívala ve sboru, že? Tím to všechno začalo…
Ano, ano, od pěti let, je to šílený… Já jsem zpívala dřív, než jsem mluvila. Pak jsem od pěti let zpívala v Kühnově dětském sboru, a když mi bylo šest, dostala jsem se do Studia Dva, kde jsem hrála ve Vánoční koledě, což byla moje první muzikálová zkušenost.
Myslíte si, že vás o dětství připravilo právě tohle?
Ano, ale zároveň jsem vlastně moc ráda, že se to stalo. Už odmalička jsem věděla, že tady chci být a mít takovou práci, jakou mám. Práci, ve které nejde o peníze, ale o to, že mě to hrozně naplňuje a baví. Vůbec si neumím představit, že by to bylo jinak.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „MNOHÉ ŽENY SI MYSLÍ, ŽE JEJICH PŘÍBĚH NENÍ NIC VÝJIMEČNÉHO, NEJLEPŠÍ PŘÍBĚHY ALE NEJSOU O ÚSPĚCHU ČI SLÁVĚ,” ŘÍKÁ HEREČKA A AUTORKA PROGRAMU PRO HLAVNÍ HRDINKY
V tom vás jednoznačně musel někdo podpořit…
Máma. Máma mě podporovala odmalička.
Já jsem nebyla úplně nejbystřejší ve škole. Chodila jsem do francouzského lycea a tam jsem měla hodně chytřejších spolužáků. Máma mě ale do ničeho nenutila, ani do toho, že se musím učit. Díky tomu jsem si našla cestu. Ona byla skvělá podpora.
Takže jste z její strany necítila žádný tlak?
Ne, v tomhle jsem nikdy v životě tlak nezažila. Možná jenom občas, když jsem propadala z matiky… (smích)
A pociťujete nějaký tlak teď, co se kariéry týče?
Zajímavá otázka. Já si myslím, že vždycky je prostor se někam posunout a každý by se o to měl snažit. Nemůžu přestat intenzivně chodit na hodiny zpěvu nebo tance a tvářit se, že jsem božská a nejlepší. Takže tlak cítím, ale ne v negativním slova smyslu. Beru ho jako něco dobrého.
Myslíte si, že jen nadšení a talent nestačí?
Vždycky je tam nějaký prostor…
Proč jste se nerozhodla studovat konzervatoř?
Protože jsem už odmalička byla v tom zmíněném francouzském lyceu – od dvou do sedmnácti let, kdy jsem odmaturovala. Myslela jsem si, že bude lepší tam zůstat, a myslím si to doteď.
Na rady ohledně zpěvu a herectví jsem se ptala kolegů v divadle. Vždycky jsem tam byla jedna z nejmladších, takže jsem okolo sebe měla spoustu lidí, kteří byli starší a měli víc zkušeností.
Samozřejmě, že mi kvůli tomu, že jsem nechodila na konzervatoř, chybí nějaké ty znalosti, ale myslím si, že to doháním letníma školama. Odmalička jsem se každé léto létala učit herectví do Ameriky, Paříže a Londýna.
Po maturitě jste se dostala do zahraničí i na vysokou školu, že ano?
Ano, dostala. Dostala jsem se do Dublinu, jenže jsem v té době dostala nabídku na hlavní roli v muzikálu Beetlejuice v Hudebním divadle Karlín, a to jsem nemohla odmítnout.
Teď po roce ale chodím na Vysokou školu kreativní komunikace v Praze. Vybrala jsem si obor kreativní marketing a komunikace, mám individuální studijní plán a je to skvělé. Vidím díky tomu i druhou stranu divadla. Večer hraju na jevišti a přes den se učím, jak probíhají přípravy na to.
Takže jste nikdy nelitovala, že jste pro hlavní roli obětovala Dublin?
Samozřejmě, že ne. Mrzelo mě to, protože miluju Irsko a těšila jsem se tam, ale byla to první hlavní role.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „NEPOVAŽUJI SE ZA HEREČKU, ALE HRANÍ JE TROCHU DROGA,” ŘÍKÁ KRISTÍNA TORMOVÁ
Změnil se nějak za ten rok, co muzikál Beetlejuice hrajete, váš život? Co vše se pojí s tím, že člověk získá hlavní roli a je najednou mnohem více vidět?
Já jsem v sobě našla větší jistotu. Na muzikálu Beetlejuice se potkali skvělí lidi, kteří jsou moje opora a moc mi pomohli. Honza Sklenář, který hraje Beetlejuice, je skvělý.
Ten rok, kdy jsem nechodila do školy, jsem opravdu celý strávila v divadle a bylo to vlastně dost terapeutické.
Pozorujete větší pozornost ze strany médií?
Jo a bála jsem se toho. Vždycky mi všichni říkali, že je to šílený a člověka to ničí. Nakonec je to ale spíš tak, že se občas najdou negativní komentáře, ale mně jsou vlastně jedno. Samozřejmě, že není hezký to číst, ale já se tomu vyhýbám, takže dobrý.
Nutno zmínit, že máte exotické jméno…
Ano, jsem napůl z Tuniska a napůl z Pardubic. (smích) Ale upřímně, to jediné, co je na mě exotické, je právě moje jméno.
Přesto se i váš původ může v některých reakcích na vás skloňovat. Setkala jste se s tím někdy?
Jednou mi můj známý řekl, že se jeho prarodiče šli kouknout do divadla na Anděla Páně a nelíbilo se jim, že v něm hraje Arabka… Setkávám se s tím, ale nic se to mnou nedělá.
Je pro kariéru zpěvačky a herečky v Česku exotické jméno spíš výhoda, nebo nevýhoda? Jak to vnímáte?
Já to beru tak, že je to jenom jméno. Můžu se jmenovat jakkoliv, ale budu to pořád já taková, jaká jsem.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „BĚŽNÝ DIVÁK SI NEUVĚDOMUJE, JAK JE TĚŽKÉ V TÉTO BRANŽI PRORAZIT,“ ŘÍKÁ STANISLAVA KOZUBÍKOVÁ
Někdy se o vás říká, že jste česká Jenna Ortega…
Ano! Slýchám to často a úplně to miluju, protože Jenna Ortega je úžasná! Hrála jsem Wednesday Addams, tím to začalo, a teď hraju v Beetlejuice dceru postavy, kterou hrála ona.
Předpokládám, že jste adaptaci Beetlejuice s Jennou viděla, a možná i nějaké jiné. Dokážete je nějak srovnat s tou českou?
Tohle jsme nedávno řešili s kolegou Honzou Sklenářem. Z mého pohledu máme strašně šikovné herce, kteří nad tím hodně přemýšlí. Navíc v tom představení po každé repríze najdeme něco jiného, skrytého.
To znamená, že se ten muzikál vlastně pořád vyvíjí?
Naprosto. Nezažila jsem, že by byl Beetlejuice dvakrát stejný, vždycky je tam něco jinak.
A baví vás to pořád stejně?
Já jsem se bála hrát něco takhle moc. Bála jsem se, jestli to třeba po padesáti reprízách nebude už taková běžná věc… ale není.
Byla to vaše vysněná role? Máte vůbec něco takového?
Mám vysněnou roli. Můj sen je zahrát si Bonnie v Bonnie a Clyde a taky Annu v Ledovém království, což se mi ale v Hudebním divadle Karlín brzy splní. (premiéra v březnu 2026, pozn. red.)
Táhne vás to jen k muzikálu, nebo například i k filmu?
Muzikál dělám odmalička, už je to součást mě a nejvíc to miluju. Zároveň mě to ale hodně táhne i k filmu. Můj cíl je se v roce 2026 zaměřit taky na filmovou kariéru.
Zmínila jste, že máte zkušenost s letními školami v zahraničí. Chtěla byste si tam jednou zahrát i na profesionální úrovni?
Můj sen je dostat se na West End v Londýně, ale asi to nevyjde. Domov je domov.
Zdroje: Autorský rozhovor, HDK
$content$