Návrhářka, stylistka a módní koučka Kamila Vodochodská se udržitelnosti v módě věnuje více než dvacet let. Už v roce 2016 o ní mluvila na TEDx a dnes upozorňuje, že naše přeplněné skříně často nevypovídají o nedostatku oblečení, ale o našem vztahu k němu. Proč nakupování dokáže fungovat jako krátkodobá úleva? Kde se z módní inspirace stává manipulace? A proč ani second-hand automaticky neznamená udržitelný nákup?
Udržitelnosti v módě se věnujete více než dvacet let. Vzpomenete si na moment, kdy jste si poprvé uvědomila, že způsob, jakým módní průmysl funguje, je dlouhodobě neudržitelný?
Nebyl to jeden dramatický okamžik. Byla to mozaika, která se skládala léta a jednoho dne dávala příliš jasný obraz na to, abych ho mohla přehlédnout. Ale zásadní impulz pro změnu vnímání toxicity nadspotřeby jsem zažila v prvním ročníku na vysoké škole, kdy jsem vycestovala pracovat do USA.
Později jsem se pohybovala v módní praxi, na stážích ve velkovýrobě. Viděla jsem, kolik metrů látky zůstane po střižně ležet, kolik vzorků se nikdy nikam nedostane, kolik kusů se vyrobí „pro jistotu", protože je to levnější než riskovat, že něco dojde. A ve stejné době jsem jako stylistka a módní terapeutka chodila do domácností a otevírala skříně žen, které mi říkaly, že nemají co na sebe. Přitom měly více než dost.
Ten rozpor byl v jednu chvíli tak hlasitý, že se nedal přeslechnout. Na jedné straně hory materiálu, na druhé pocit nedostatku. Došlo mi, že tohle nejsou dva různé problémy. Je to jeden a tentýž – a řeší se z obou konců najednou.
Na téma udržitelnosti a levné módy jste už v roce 2016 vystoupila na TEDx. Když se ohlédnete zpět, co se za těch 10 let v našem nákupním chování reálně změnilo a co se naopak dramaticky zhoršilo?
Změnil se jazyk, a to je obrovský posun. Dneska už skoro každý ví, co je (i super) fast fashion, co znamená greenwashing, co si přečíst na cedulce. Když jsem začínala přednášet, musela jsem tahle slova vysvětlovat od nuly.
Změnilo se i to, že udržitelnost přestala být okrajovým tématem pro nadšence. Stala se z ní součást firemních strategií, legislativy i běžné debaty u kávy.
Co se zhoršilo? Rychlost a objem. Povědomí o tématu se zvýšilo, ale nabídka vzrostla mnohonásobně víc. Jsme informovanější než kdy dřív, a zároveň nakupujeme víc než kdy dřív. To není pokrytectví, to je lidská psychologie. Vědět a jednat jsou dvě různé disciplíny a mezi nimi je propast, kterou nepřeklenete informací, ale návykem a změnou osobní lidské zodpovědnosti jednotlivců.
V době vašeho TEDx byl pojem fast fashion opravdu ještě relativně nový, zatímco dnes mluvíme o ultra fast fashion a značkách jako Shein nebo Temu, které dokáží uvést na trh obrovské množství nových produktů v extrémně krátkém čase. Co tento model dělá s naší schopností odolávat potřebě stále si kupovat něco nového?
Rozbíjí ji hned na několika úrovních. Když se sortiment obměňuje každý den, mozek nikdy nedostane signál „hotovo, teď je to kompletní". Dřív byly dvě sezóny, pak čtyři, pak dvanáct kolekcí ročně a dnes přibývají tisíce položek denně. Žijeme v trvalém pocitu, že nám něco uniká, protože technicky vzato nám opravdu neustále něco uniká.
Druhá věc je cena. Když něco stojí sto korun, přestává to být rozhodnutí a stává se z toho impuls. Nepřemýšlíme, jestli danou věc potřebujeme, protože riziko chyby se zdá nulové. Jenomže to riziko nezmizelo, jen se přesunulo jinam. Na planetu, na lidi ve výrobě a nakonec i na nás samotné, na naši schopnost si věcí vážit.
A třetí, nejméně viditelná rovina je, že přestáváme rozeznávat kvalitu. Když jste 20 let nedrželi v ruce dobře ušitou věc, nemáte s čím srovnávat. A pak vám jako „dobré" přijde cokoli, co vydrží jedno léto.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „OBECNĚ VNÍMÁM, ŽE JSME Z POJMU UDRŽITELNÁ MÓDA UŽ VŠICHNI UNAVENÍ,” ŘÍKÁ KAMILA BOUDOVÁ, ZAKLADATELKA SLOU
Často se mluví o greenwashingu a značky používají slova jako „udržitelný“, „eko“ nebo „recyklovaný“, ačkoliv realita jejich podnikání může vypadat úplně jinak. Jak může člověk poznat skutečnou snahu od dobře promyšleného marketingu?
Hledejte čísla a jména, ne přídavná jména. „Udržitelný", „eko", „přírodní" nejsou chráněné pojmy a může je použít kdokoli na cokoli, ač se aktuálně pravdivost, transparentnost a datové podložení tvrzení řeší probíhajícími změnami v legislativě. Ale konkrétní údaj typu „tato řada tvoří čtyři procenta naší produkce" nebo jméno konkrétní šicí dílny už něco znamená, dá se ověřit.
Druhý test je jednoduchý a docela nemilosrdný: podívejte se, kolik kusů značka ročně vyrobí. Když někdo uvádí sto nových modelů týdně a zároveň má „conscious" kolekci o dvanácti kouscích, odpověď je jasná bez dalšího zkoumání. Udržitelnost se nedá přilepit na neudržitelný objem.
Třetí věc, které si všímám nejvíc, je, že poctivé značky mluví i o tom, co se jim nedaří. Mluví otevřeně o tom, kde jsou na půl cesty, co ještě neumí vyřešit, kde dělají kompromis. Kdo má jen samé úspěchy a žádnou pochybnost, často o něčem mlčí.
Sociální sítě nám dnes prakticky neustále ukazují nové trendy, outfity a produkty, které „potřebujeme“. Kde podle vás končí módní inspirace a začíná manipulace? A jak si vybudovat digitální a nákupní imunitu?
Inspirace vás vrací k sobě. Manipulace vás od sebe vzdaluje.
Poznáte to podle toho, kam vás obsah pošle. Po dobré inspiraci máte chuť otevřít vlastní skříň, kombinovat, zkoušet, co už máte. Po manipulaci máte pocit, že vám něco chybí – a odkaz na nákup je vždycky náhodou po ruce.
Imunita se buduje pomalu, ale funguje spolehlivě. Tři věci, které doporučuji úplně každé klientce, jsou odhlaste se z profilů, po kterých se cítíte hůř než předtím, zaveďte pravidlo osmačtyřiceti hodin, a občas si posbírejte inspiraci mimo obrazovku.
Emoční nakupování přirovnáváte k novodobým drogám. Proč máme potřebu nakupovat právě v období stresu, úzkosti, nudy nebo osobní krize? Co se v takové chvíli děje v naší hlavě?
Protože nakupování je jedna z mála aktivit, která dá okamžitý a spolehlivý výsledek. Život je nepřehledný, práce i vztahy jsou často složité, výchova nemá manuál, ale „klik” a za dva dny přijde balíček. Je to malé jisté vítězství v den, kdy moc jiných třeba nemáme.
V hlavě se přitom odehrává hlavně očekávání. Ta příjemná chemie přichází ve chvíli, kdy si věc vybíráme, představujeme si sami sebe, jak nám padne, a čekáme na doručení, ne ve chvíli, kdy ji máme. Proto tolik balíčků zůstane týden neotevřených, nebo se rovnou vrátí. To nejlepší jsme si už prožili cestou.
A pak je tu ještě jedna vrstva, o které se mluví míň: nakupování je společensky schvalovaný způsob, jak o sebe pečovat. Nikdo vám nevyčte, že jste si koupila svetr. Kdybyste řekla, že jste si šla v úterý odpoledne lehnout, protože nemůžete dál, sklidíte nejspíš nepochopení.
Jak poznat, že si nekupujeme něco, co skutečně potřebujeme nebo co nám udělá radost, ale snažíme se nákupem zaplnit nějaké vnitřní prázdno? Existuje jednoduchá otázka, kterou bychom si měli před nákupem položit?
Existuje a je docela nepříjemná: koupili bychom si to, kdyby to na nás nikdo nikdy neviděl? Když zaváháme v odpovědi, nekupujeme potřebné oblečení, ale jen dojem, který chceme udělat.
A pak je ještě jedna, přesnější: co teď doopravdy cítím? Když si na ni dokážete poctivě odpovědět, že unaveně, smutně nebo vztekle, košík se často zavře sám od sebe. Ne proto, že byste si něco zakázali, ale proto, že jste si právě uvědomili, že to není odpověď na položenou otázku.
Nákup umí velmi dobře předstírat, že je řešením. Vydrží mu to zhruba do večera.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „VĚDOMÝ PŘÍSTUP K MÓDĚ MŮŽE PŘINÉST RADOST I KLID,” ŘÍKÁ ZAKLADATELKA ZNAČKY TAUPE
A co second-handy, které se často prezentují jako automaticky ekologičtější alternativa? Není možné, že jsme si jen vytvořili způsob, jak si ospravedlnit další nekontrolované nakupování, tentokrát s pocitem, že vlastně děláme něco dobrého pro planetu?
Mohou být – a často jsou. V second-handu se sejdou tři věci najednou: nízká cena, pocit dobrého skutku a nálepka „jedinečný kousek, který tu zítra nemusí být". To je kombinace, která rozvazuje ruce mnohem víc než běžný obchod, kde alespoň brzdí cenovka.
Second-hand je skvělý nástroj a mám ho ráda. Ale nástroj sám o sobě neřeší návyk. Pokud domů nosím dvacet kusů měsíčně, je docela jedno, odkud jsou, protože je to pořád množství věcí, které musíme někde skladovat, prát, udržovat a jednou se jich zbavit.
Rozdíl mezi udržitelným a neudržitelným není v místě nákupu. Je v množství a v tom, jestli ty věci pak skutečně nosíme. Dalším zásadním faktem je, že většina second-handového zboží se k nám již nedostává z Evropy, ale vozí na lodích či létá přes oceán.
Není nakonec trochu problematické mluvit o udržitelném nakupování jako o řešení, když nejudržitelnější možností by často bylo jednoduše nenakupovat vůbec? Jak najít zdravou rovnováhu, aniž by se z udržitelnosti stala další forma perfekcionismu a výčitek?
Máte úplnou pravdu a říkám to na každé přednášce: nejudržitelnější kus je ten, který už máte doma či který vůbec nekoupíte. Žádná nová věc, ani ta nejlépe vyrobená, tohle nepřekoná.
Ale zároveň nechci, aby se z udržitelnosti stala další disciplína, ve které ženy selhávají. Toho už máme dost. Z mé zkušenosti platí, že kdo se cítí provinile, ten danou oblast změny většinou celou vzdá. Vina není palivo, vina je brzda.
Rovnováhu vidím v tom dělat rozhodnutí vědomě, ne bezchybně. Sto lidí, kteří to zvládají ze 70 procent, změní mnohem víc než pět lidí, kteří to dělají dokonale a vyhoří u toho.
Pracujete mimo jiné i jako módní koučka. Co přesně tato práce obnáší? V čem se liší od klasického stylingu nebo od poradenství v obchodě?
Stylista řeší, co si obléknete. Já řeším, proč to nosíte či nenosíte a proč vám polovina skříně visí nedotčená, i když jste za ni utratili spoustu peněz a věnovali celé této anabázi nemálo času.
V praxi to znamená, že místo nákupního seznamu často začínáme rozhovorem. Jak vypadá váš skutečný týden, ne ten vysněný? V čem se cítíte neviditelní a v čem naopak sebejistí? Co jste přestali nosit a kdy přesně to bylo? Odpovědi vysvětlí šatník spolehlivěji než jakákoli barevná analýza. Velmi často se ukáže, že problém není v oblečení, ale v tom, že se změnil náš život, hodnoty, vnímání sami sebe a naše potřeby, požadavky na kvalitu, komfort materiálu na těle či jeho údržby při praní a šatník zůstal ve staré roli.
A liší se to i výsledkem. Poradenství v obchodě končí u pokladny a jeho úspěch se měří v prodaných kusech. Moje práce má smysl teprve tehdy, když se ke mně klientka nemusí vracet, respektive se vrací vědomě v případě potřeby a jasně definovanými cíli.
Módu vnímáte také jako nástroj osobního rozvoje. Do jaké míry může změna způsobu oblékání ovlivnit sebevědomí, sebepojetí, nebo dokonce to, jak se chováme v každodenním životě?
Zásadně, ale ne proto, že by na oblečení tolik záleželo ostatním. Záleží na něm nám samotným.
Když ráno vyjdu z domu v něčem, v čem se cítím dobře, netrávím celý den mentálním přetahováním s vlastním odrazem ve výloze. Nepřitahuji si nenápadně sukni, nekontroluji, jestli mě něco netlačí. Ta ušetřená energie jde jinam – do práce, do rozhovorů, budování vztahů, osobního rozvoje či koníčků. A to je znát.
Vídám to na klientkách pořád dokola. Nezmění se postava ani obličej, změní se držení těla a způsob, jakým vstupují do místnosti. Někdy stačí jediný dobře padnoucí kus a člověk najednou mluví jinak.
Oblečení není kouzlo a neopraví, co je pod ním. Je to ale jedna z mála věcí, které máme každé ráno plně pod kontrolou. A to v životě není málo.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „KDYŽ MŮŽEME MÍT PRAKTICKY VŠECHNO A HNED, NEPOTŘEBUJEME COKOLIV VYMÝŠLET. V DEBATÁCH O MÓDĚ POSTRÁDÁM SROZUMITELNOST A UPŘÍMNOST,” ŘÍKÁ UMĚLKYNĚ ANFISA LANNO
Mnoho lidí si svůj styl buduje tak, že kopírují to, co vidí u influencerů, celebrit nebo na sociálních sítích. Jak si člověk může vytvořit autentický styl, který nebude závislý na tom, co je právě trendy?
Přestaňte sbírat obrázky produktů a začněte sbírat obrázky pocitů. Založte si složku všeho, co vás vizuálně přitahuje – interiéry, filmové scény, barvy, krajiny, staré rodinné fotky. Nic z toho si nemůžete koupit, a právě proto to funguje. Po 30 obrázcích uvidíte vzorec, který je jen váš. To je základ stylu, ne konkrétní kabát z výlohy.
Druhá věc, kterou dělám s klientkami hned na začátku: vytáhněte ze skříně pět kusů, které nosíte nejčastěji, a položte je vedle sebe. Většinou mají něco společného – typy materiálů, složení, struktur, jednu délku, objem, jednu barevnou škálu. To je vaše osobní DNA. A ta se za 10 let příliš nezmění, i když se trendy mezitím otočí pětkrát.
Trendy pak nemusíte odmítat. Jen si z nich berete to, co do vaší DNA zapadne.
Jste autorkou konceptu Malého efektivního šatníku. Co přesně znamená a v čem se liší od dnes velmi populárního kapsulového šatníku?
Kapsulový šatník je v podstatě matematika. Vezmete třicet kusů, které jdou vzájemně dohromady, a máte funkční systém. Funguje to a nemám proti tomu nic, ale je to jen jedna vrstva.
Malý efektivní šatník začíná o krok dřív. Ne u počtu kusů, ale u člověka. Než se začne cokoli třídit, řešíme, jak vypadá váš reálný týden, co vaše tělo potřebuje, v jakých barvách ožíváte, jak a kdy nakupujete a kdy nakupujete špatně. Kapsulování je jedním z jedenácti nástrojů, se kterými pracuji, ne cílem.
Rozdíl bych shrnula takhle: kapsuli si můžete stáhnout z internetu za pět minut. Malý efektivní šatník si musíte odpracovat sami se sebou. Zato pak drží, protože nestojí na cizím seznamu, ale na vašem životě.
Čísla typu „třicet kusů oblečení na celý rok“ znějí atraktivně, ale realita každého člověka je jiná. Existuje vůbec univerzální počet kousků, které člověk potřebuje, nebo je důležitější něco úplně jiného?
Neexistuje a nikdy neexistoval. Žena, která pracuje z domova a jednou týdně jde s přáteli za kulturou, potřebuje něco úplně jiného než ta, která má pět dní v týdnu jednání v kanceláři a o víkendu jezdí s dětmi na hory. „Třicet kusů" je marketingově vděčné, protože je jednoduché a měřitelné, a právě proto většině lidí nefunguje.
Důležitější než počet je poměr. Kolik procent svého šatníku skutečně nosíte? Když je to pod polovinou, je jedno, jestli máte čtyřicet, nebo dvě stě kusů – problém je stejný. Nespočívá v množství, ale v tom, kolik z toho je mrtvý kapitál, který jen zabírá místo, čas a pozornost.
Já se s klientkami neptám „kolik jich mám mít". Ptám se „kolik jich používám". A to číslo bývá překvapením.
Co by mělo tvořit základ efektivního šatníku? A existují vůbec kousky, které byste doporučila téměř každému, nebo je představa univerzálního seznamu základů spíš mýtus?
Univerzální seznam je mýtus a docela škodlivý. Bílá košile je klasika, kterou ale spousta žen nikdy nevezme na sebe. Malé černé visí v tisících skříních téměř nedotčené. Trenčkot je krásný, ale když běháte s kočárkem a máte psa, prostě ho nosit tak často nebudete. Přesto si ho kupujeme, protože nám seznam říká, že „to je ten must have, co má každý mít".
Základ efektivního šatníku netvoří konkrétní kusy, ale konkrétní funkce. Potřebujete něco, v čem vydržíte celý den v pohodě. Něco, co vás během deseti minut posune do formálnější polohy. Něco, co unese špatný den, kdy na sebe nechcete ani pohlédnout. A jednu vrstvu navrch, která z rozdělaného outfitu udělá cool styl?
Jak to konkrétně vypadá, je čistě na vás. Pro jednu ženu je tou „vrstvou navrch" sako, pro jinou oversized svetr nebo výrazný kabát. Obojí je správně, pokud to reálně nosí.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „POKUD SI CHCE ŽENA VYBUDOVAT UDRŽITELNÝ ŠATNÍK, NEMUSÍ TO UDĚLAT ZE DNE NA DEN,” ŘÍKAJÍ ZAKLADATELKY RODINNÉ MÓDNÍ ZNAČKY
Minimalizace šatníku vypadá na první pohled jednoduše, ale mnoho lidí při ní selže. Co je podle vašich zkušeností nejčastějším důvodem? Je problém v množství oblečení, nebo spíš v našem vztahu k němu?
Ve vztahu, skoro vždycky. Množství je jen viditelný následek.
Nejčastěji lidé neselhávají na tom, že by nevěděli, co vyhodit. Selhávají na tom, že se v šatníku potkají se třemi ženami najednou. S tou, kterou byly před deseti lety a jejíž šaty jim připomínají lehčí období. S tou, kterou by chtěly být, a proto tam visí kalhoty o dvě velikosti menší. A s tou, kterou právě jsou a která na sebe nemá čas. Vyhodit šaty je snadné. Rozloučit se s verzí sebe sama již tak snadné není.
Druhý častý důvod je vina z peněz. „Bylo to drahé, tak si to nechám." Přitom tyto peníze jsou utracené tak jako tak.
A třetí: lidé začínají třídit unavení, večer, ve spěchu. Po hodině to vzdají a mají pocit selhání. Doporučuji vždycky malé úseky s jasným koncem. Jedna zásuvka. Jedna kategorie. Ne celá skříň v neděli večer.
Mnoho lidí se bojí, že malý šatník automaticky znamená nudný šatník plný černé, bílé a béžové. Jak dostat do funkčního minimalistického šatníku barvy, vzory, výrazné kousky a osobitost, aniž by přestal fungovat jako celek?
To je jeden z nejvytrvalejších mýtů a viníkem jsou hlavně sociální sítě, kde béžová vypadá na fotce nejčistěji. Jenže vy nežijete na fotce.
Trik je jednoduchý a funguje spolehlivě: neutrální nemusí znamenat béžová. Vaše neutrální může být lahvově zelená, tmavě švestková, karamelová, námořnická modř. Pokud si zvolíte dva až tři takové odstíny jako základ, ke kterému všechno ladí, máte volné ruce pro cokoli dalšího, a přitom vám šatník drží stylově a barevně „pohromadě".
Vzory a výrazné kusy pak nejsou hrozbou, ale kořením. Osvědčuje se mi pravidlo, že takový kus by měl fungovat alespoň se třemi věcmi, které už máte. Když daný kousek, co chcete pořídit jako novinku do vašeho šatníku, projde tímhle testem, není to „hříšný nákup", ale plnohodnotná součást systému.
A ještě jedna věc: barvy nejsou dekorace. Ovlivňují, jak se cítíte, a taky jak vás vidí ostatní. Šatník bez barev bývá častěji projevem opatrnosti než vkusu.
A co životní změny? Je možné udržet efektivní šatník i v době, kdy se nám mění konfekční velikost, postava nebo životní styl, například během mateřství, po něm, při změně práce nebo životní situace?
Nejen možné, ale v těch obdobích je to nejpotřebnější. Bohužel právě tehdy na sebe ženy rezignují nejvíc.
Doporučuji rozdělit šatník na tři části. Aktivní, tedy to, co nosím teď, v téhle velikosti, v tomhle životě. Uložená, tedy kusy, které mají skutečnou hodnotu a dávají smysl si je nechat, ale patří do krabice mimo dohled. A zóna přechodu, tedy pár kusů, které fungují v rozpětí velikostí a přenesou vás přes období, kdy se tělo mění.
Pro to přechodné období vážně stačí velmi málo. Osm až deset kusů, které vám padnou dnes, udělá pro sebevědomí víc než plná skříň věcí, které vám nesedí a každé ráno vám to připomínají.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „JAKMILE ČLOVĚK MÁ A ZNÁ SVŮJ STYL, NENÍ TOLIK OVLIVŇOVANÝ TRENDY,” ŘÍKÁ MELODY WEEFUR, ZAKLADATELKA MÓDNÍ ZNAČKY NIMEL
Často slýcháme, že udržitelná móda je drahá. Lidé s nižším rozpočtem proto přirozeně sahají po fast fashion. Dá se podle vás oblékat udržitelněji i s omezeným rozpočtem?
Dá a tvrdím, že s omezeným rozpočtem to jde často líp, protože si člověk každý nákup opravdu promyslí.
Nejlevnější udržitelný krok je totiž zdarma: nosit to, co už máte. Druhý nejlevnější je oprava či smart úprava nebo redesign. Vyměnit zip, přišít knoflík, zkrátit kalhoty, přešít v něco jiného – to jsou stovky, ne tisíce, a prodlouží to život daného kousku. Třetí je půjčování a swapy, hlavně u příležitostného oblečení, které stejně obléknete minimálně či na speciální údalosti.
A pak je tu klíčová věc, o které se moc nemluví: udržitelnost není o tom kupovat drahé věci. Je o tom kupovat méně věcí. Když místo deseti triček za rok koupíte tři, můžete si dovolit lepší kvalitu za stejné peníze, a ještě vám zbude.
Ta věta „udržitelná móda je drahá" bývá pravdivá jen tehdy, když ji chápeme jako nákup nové udržitelné značky. Většina skutečné udržitelnosti se ale odehrává doma, ne v obchodě.
Co dělá outfit vizuálně dražším, než ve skutečnosti je? Které detaily rozhodují o tom, jestli oblečení působí lacině, nebo sofistikovaně, i když jednotlivé kousky nestály mnoho?
Rozhoduje o tom pět věcí a ani jedna z nich není cenovka: padnutí, stav materiálu, barevná souhra, detaily z kovu a kůže a žehlička.
Pokud chceme, aby nám oblečení vydrželo roky, nákupem to nekončí. Které chyby děláme nejčastěji při praní, sušení, skladování nebo údržbě oblečení a co má podle vás největší vliv na jeho životnost?
Největší chyba je, že pereme příliš často, na velké otáčky a velkou teplotu. Většina oblečení není špinavá, jen nošená. Vyvětrat, případně bodově vyčistit, často stačí a je to péče k materiálu nesrovnatelně šetrnější. Praní na třiceti stupních místo šedesáti či čtyřiceti prodlouží životnost i barvu výrazně, a navíc má nižší ekologickou stopu.
Druhá chyba je sušička. Je pohodlná, ale je to nejrychlejší způsob, jak oblečení snižovat životnost.
Třetí je přeplněný buben. Když se prádlo nemá jak hýbat, odírá se o sebe, vznikají žmolky, oděvy se mohou častěji zatrhat.
A čtvrtá, hodně podceňovaná, je skladování: pletenina patří do šatníku složená, ne na ramínku, jinak se vytahá v ramenou už za sezonu.
A pak jedna maličkost, která zachrání víc věcí než všechno ostatní dohromad: otočit oblečení naruby. Zvlášť tmavé kusy a tisky.
Kdybyste měla vyvrátit jeden jediný mýtus o udržitelné módě, kterému lidé stále věří, který by to byl?
Že udržitelnost znamená nakupovat správně. Neznamená. Udržitelnost znamená především nakupovat méně a nosit déle. Všechno ostatní je až druhý krok. Je to důležitý krok, ale pořád druhotný.
Ten mýtus je tak houževnatý proto, že se dobře prodává. Je příjemné slyšet, že stačí přejít k jiné značce a problém je vyřešený. Ale žádná koupě není udržitelnější než ta, kterou neuděláme.
A tady se to celé potkává s mojí prací i s tím, jak tvořím. Nezačínám od nuly. Stavím na tom, co už existuje – v šatníku, v materiálu, v člověku.
Zdroje: Autorský rozhovor, instagramový profil Kamily Vodochodské, TEDx
$content$