Patnáct let budovala své know-how v automotive a strojírenství, přesto se rozhodla začít znovu v oboru, který pro ni byl do té doby velkou neznámou. Kateřina Beránková dnes podniká nejen v oblasti dronů a obranných technologií a říká, že právě ochota znovu se učit může být pro podnikatele zásadní. Jak poznat, kdy má smysl skočit do neznáma? Co člověka naučí slepé uličky a práce s výrazně mladší generací? A jak se po zkušenosti s vyhořením mění pohled na vlastní ambice?
Vystudovala jste filozofii, v roce 2008 jste pak založila firmu ve strojírenství a dnes podnikáte mimo jiné v oblasti dronů a obranných technologií. Když se na svou kariéru podíváte zpětně, vidíte v ní nějakou přímou linku, nebo jste vždy spíš následovala příležitosti, které se objevily?
Určitě jsem spíš následovala příležitosti a dělám to vlastně dodnes. Nejsem úplně specialistka na žádný konkrétní obor. Spíš jsem takový univerzál a víc než manažer nebo specialista jsem asi vizionář. Příležitosti vidím všude kolem sebe a v hlavě se mi pořád propojují různé věci.
Vidím potenciál hlavně v lidech a mám tendenci je mezi sebou propojovat, stejně jako různé situace a nápady. Takže v mém světě je vlastně vždycky víc nápadů, než kolik jich stíhám realizovat. Často proto musím spíš filtrovat, do čeho se pustím a do čeho už ne.
Patnáct let jste si budovala know-how v oblasti automotive a strojírenství. Jak těžké je si po tolika letech připustit, že další zajímavá pracovní kapitola může začít někde, kde tolik zkušeností nemáte?
Bylo to poměrně těžké a je to podle mě hlavně otázka uvědomění a rozhodnutí si přiznat, že je čas něco změnit. Já jsem v tu chvíli měla v zásadě dvě možnosti. Buď pokračovat v automotive a jít do velkých investic, hlavně do automatizace a digitalizace, ale na to mi připadaly příliš nejisté odběry a zákazníci. Ten krok mi zkrátka přišel příliš riskantní.
Takže pro mě tehdy nebylo jednodušší, ale asi přirozenější zkusit najít obor, ve kterém bych mohla uplatnit dosavadní znalosti a zkušenosti. Ono to není úplně lehké, protože automotive je svým způsobem jeden z nejtěžších oborů. Člověk si zvykne na technologickou náročnost, spoustu proměnných, tlak na kvalitu i přesnost. A myslím, že právě proto jsem podvědomě hledala něco, co bude podobně zajímavé a komplexní.
O vstupu do světa dronů mluvíte jako o téměř náhodném setkání po cestě na Tchaj-wan, kde jste seděla vedle startupistů z tohoto oboru. Co přesně jste v jejich příběhu tehdy uslyšela, že jste si řekla, že tohle je cesta?
Ano, přesně tak. Původně jsem jela na obchodní vládní misi na Tchaj-wan za sekci automobilového průmyslu, ale vedle mě seděli zástupci startupů právě z oblasti dronů. A ten svět mě začal strašně fascinovat.
Jak jsem už zmínila, asi jsem podvědomě hledala nějaký nový obor, který by pro mě byl technologicky zajímavý. A najednou jsem viděla, kolik možností využití drony mají. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlela o armádním využití. Řešilo se zemědělství, čištění budov, logistika a spousta dalších oblastí. To všechno mi přišlo nesmírně zajímavé.
Už přímo na Tchaj-wanu jsem proto začala tenhle obor poměrně intenzivně zkoumat, tehdy ještě vedle vodíku. A vlastně tam se to celé začalo rozjíždět.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „LÍDREM VÁS NEDĚLÁ POZICE ANI DOKONALOST, ALE DŮVĚRA, KTEROU DOKÁŽETE VYBUDOVAT,” ŘÍKÁ OLGA TŘÍSKOVÁ, VÝKONNÁ ŘEDITELKA NADAČNÍHO FONDU NOTINO
Asi jste nemohla úplně vědět, kam vás nový obor zavede… Jak jste poznala, že v tomto případě stojí za to skočit do neznáma?
Absolutně jsem netušila, kam mě to zavede. Vůbec jsem neměla v plánu dělat defense. Ze začátku jsem se chtěla zaměřit spíš na dodávání součástek a hardwaru. K vývoji softwaru jsem tehdy vůbec nesměřovala, k tomu jsem se dostala až výrazně později.
Od začátku mi ale přišlo, že v dronech je obrovská budoucnost. Že je vlastně jen otázka času, kdy se stanou běžnou součástí našich životů. Hodně bude samozřejmě záležet na legislativě, ale ať už jde o zdravotnictví, logistiku nebo právě defense, podle mě mají drony obrovský potenciál.
Kdybyste měla vybrat jednu věc, kterou vám změna oboru vzala, a jednu, kterou vám naopak dala, co by to bylo?
Jsem zvyklá začínat tím pozitivnějším, tedy tím, co mi to dalo. Především spoustu nových poznatků. Já se ráda učím nové věci a tady mám pořád co učit. A pro holku, která ve škole fyziku úplně nemusela, je vlastně až neskutečné, jak moc mě tenhle obor dnes baví.
Přineslo mi to také spoustu zajímavých kontaktů. Hodně teď pracuji i s mladší generací, protože u technologických startupů to tak často bývá. Takže mám pocit, že mě to vlastně i trochu omladilo.
A co mi to vzalo? Určitě spoustu času a bezesných nocí, zase přesně tak, jak to u startupů bývá. Především mi to ale přineslo úplně jinou dynamiku práce. Byla jsem zvyklá fungovat v poměrně konzervativním oboru, kde se pracovalo podle konkrétního zákaznického zadání. Pokud ale děláte vlastní vývoj, je to úplně jiný způsob práce a pro mě to byla v tomhle směru úplně nová zkušenost.
V TRL Drones jste si prošli i slepými uličkami. Máte dnes díky tomu větší toleranci k neúspěchu, nebo jste na sebe naopak přísnější, protože už víte, kolik času a peněz může špatný směr stát?
Svůj obchodní podíl ve společnosti TRL Drones jsem nakonec odprodala. Slepé uličky tam samozřejmě byly, stejně jako jsou podle mě v každém startupu. Mně osobně to ale dalo spoustu zkušeností hlavně v tom, jak pokračovat dál a co příště dělat jinak. Ale především jsem si uvědomila, jak extrémně komplexní tyhle produkty jsou. A pokud nejste opravdu obrovská firma nebo technologický gigant, tak se podle mě právě u takto složitých produktů vyplácí mezifiremní spolupráce – sdílení zkušeností, know-how i lidí. Nemusíte se za každou cenu snažit všechno vyvíjet a zvládnout sami.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „NEJTĚŽŠÍ JE ŘÍCT NE VELMI DOBRÉ PŘÍLEŽITOSTI, KTERÁ NENÍ SOUČÁSTÍ VAŠEHO SMĚRU, A PŘESNĚ TO SE TEĎ UČÍM,” ŘÍKÁ PODNIKATELKA JANA ŠIMURDOVÁ
Často se mluví o tom, že bychom měli vystupovat z komfortní zóny, vy jste ale udělala něco radikálnějšího a z pozice zkušené podnikatelky jste vstoupila do prostředí, kde jste se znovu musela učit od lidí, kteří jsou v některých věcech dál než vy. Co vás tato zkušenost naučila o egu?
Ten krok mi vlastně tak radikální nepřišel, protože jsem zvyklá vystupovat z komfortní zóny prakticky pořád – ať už v byznysu, nebo v osobním životě. Ráda zkouším nové věci a opakovaně říkám, že pokud jste nejchytřejší v místnosti, tak jste ve špatné místnosti. A taky že se má skočit a křídla roztáhneš cestou. Jsem tedy zvyklá vstupovat do nových oblastí, kde se nějakou dobu rozkoukávám. Neberu to jako něco ubíjejícího. Ale naopak jako příležitost nasát obrovské množství informací a učit se od lidí, kteří jsou v dané oblasti zkušenější než já. Mě tyhle fáze neskutečně inspirují. Ráda se obklopuji chytrými a zkušenými lidmi, od kterých se můžu učit. A vlastně to dělám prakticky nonstop už od mládí.
V technologickém prostředí se pohybujete mezi lidmi, kteří jsou často mladší než vy. Je něco, co se mladší generace podnikatelů naučila dělat lépe než generace před ní, a naopak něco, co by si měla vzít od těch zkušenějších?
Jsem velkou zastánkyní work-life balance, ale zároveň si myslím, že i ten má svoje hranice. Na mladší generaci mě baví její otevřenost novým technologiím a schopnost velmi rychle je zavádět do práce. To je obrovská výhoda. Naopak u zkušenější generace si čím dál víc cením odpovědnosti a schopnosti věci dotáhnout – když je potřeba zabrat, dodržet termín a úkol prostě dokončit. Mladší generace to má často nastavené jinak. Ideální je proto podle mě spojit obojí: jejich otevřenost a rychlost s určitou disciplínou a odpovědností zkušenějších.
Na svém LinkedInu se označujete jako „spojovatelka nespojitelného“. Co je podle vás nejzajímavější kombinace, kterou ostatní ještě nevidí a vy už ano?
Jej, tak to vám úplně nemůžu říct, protože bych možná prozradila nějaký budoucí super byznys. (smích)
Ale obecně mám ráda propojování lidí. Lidé jsou nositelé nápadů, zkušeností, dovedností a kompetencí – a často vidím, že někdo má skvělou jednu část skládačky, ale chybí mu ta druhá. Když ty správné lidi propojíte, můžou z toho vznikat opravdu velké věci.
A nemusí jít jen o firmy. Baví mě propojovat i komunity. Teď třeba v Brně restartuju síť pojízdných kaváren Kofíčko a sním o tom, že propojí kvalitní brněnské značky, které tady vznikly, jejich produkty i jejich komunity. Aby Kofíčko nebylo jen místo, kde si dáte kávu, ale místo, které lidi skutečně propojuje.
Tohle jsou přesně věci, které mi pořád běží hlavou.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „URČITÁ MÍRA ATRAKTIVITY MŮŽE POMOCT V PRVNÍM DOJMU, OTÁZKOU ALE JE, JAK DALEKO VÁS VZHLED REÁLNĚ POSUNE,” ŘÍKÁ VINDY KREJČÍ, ZAKLADATELKA PLATFORMY THE ŽENY
Jste ambasadorkou THE ŽENY a ve vašem medailonku na platformě je zmíněná také vaše zkušenost s vyhořením. Jak se po takové zkušenosti změnil váš pohled na ambice?
Řeknu upřímně, že jsem si myslela, že na mě zkušenost s vyhořením bude mít větší vliv. Asi jsem v tomhle trochu nepoučitelná. Po určité době, kdy jsem opravdu zvolnila, jsem teď zase v obrovském zápřahu, takže jen doufám, že tentokrát už ty hranice dokážu hlídat lépe.
Můj problém je, že vidím potenciál ve strašně moc věcech, baví mě poznávat svět, lidi, nové obory a nové příležitosti. A tím si velmi snadno přeplním kalendář. Takže bych asi nemohla říct, že mě vyhoření zbavilo ambicí. Spíš mě naučilo víc vnímat, že energie není nekonečný zdroj. Jen přiznávám, že s tímhle poznáním zatím ne vždycky pracuju úplně dokonale.
Jak dnes poznáte, že vás při velkých rozhodnutích a výzvách žene zdravá ambice, a ne potřeba pořád něco dokazovat?
Jestli je ta ambice zdravá, tak to je asi hodně o úhlu pohledu. Kdybyste se zeptali mojí maminky, tak i přesto, kolik mi je, vám řekne, že mi denně promlouvá do duše, abych zpomalila.
Já mám ale pocit, že mám ještě pořád dost energie realizovat své nápady a sny. A já naprosto miluju ten moment, kdy máte nějakou myšlenku a pak se vám skutečně zhmotní v realitě. Takže mě často žene právě tahle touha zhmotnit moje vize.
Je něco, co dnes děláte úplně jinak než před patnácti lety, protože jste pochopila, že úspěšná kariéra není jen o tom, kolik toho člověk zvládne?
Dnes daleko dřív, už v počátečních fázích projektu, investuju do týmu a zkušenějších lidí. Už to nevnímám jako náklad, ale jako investici, která se vám vrátí.
Chápu, že díky tomu může být start projektu mnohem rychlejší a kvalitnější. Dřív jsem určitě déle vyčkávala, než jsem si dovolila tyhle náklady realizovat.
Kdybyste 9. října 2026 na THE ŽENY Summitu potkala ženu, která má zajímavou kariéru, ale zároveň cítí, že už nechce pokračovat stejným směrem, co byste jí řekla?
Úplně tě chápu. Běž, neboj se a něco změň. Pokud něco děláš naplno, znovu tě to dovede na správná místa.
Zdroje: Autorský rozhovor, LinkedIn profil Kateřiny Beránkové, THE ŽENY
$content$