„Být sám sebou, i když za to zaplatíte prohrou, má vyšší hodnotu než jakákoli výhra” říká účastník reality show Survivor Matúš Pavlovič

Matúš Pavlovič se stal známým jako účastník reality show Survivor Česko & Slovensko 2025. Do ní se podle svých slov přihlásil poměrně impulzivně. V soutěži ho nejvíce trápil hlad a vypadl po nečekaném herním zvratu při prohraném souboji o individuální imunitu, což se u něj neobešlo bez emocí. Matúš pracuje jako projektový manažer, ale ve volném čase je dobrodruhem s pestrou paletou zájmů. Čím mu jeho povolání připomíná Survivor? Z čeho měl v soutěži největší strach? A jak mu pobyt na ostrově změnil život?

Co vás motivovalo k přihlášení do reality show Survivor?

Asi jsem se ráno špatně vyspal a řekl si: „Co takhle 50 dní nejíst, nespat a bojovat o rýži na ostrově s cizími lidmi?“ (smích) No a tak jsem šel. A možná v tom byla i touha po dobrodružství, výzvě a trochu exhibicionismu. Ale hlavně výzvě. Nikdy v životě nemáte šanci zažít, kromě skutečného ztroskotání, co jsme zažili tam…

Z čeho jste měl před samotným odjezdem na ostrov největší obavy?

Mám metabolismus jako parní lokomotiva, takže v mém případě, jak jinak, z hladu. A že budu muset předstírat, že jsem s někým kamarád a že mi kokos chutná i na čtyřicátý způsob. (smích)

V čem se vaše očekávání od pobytu na ostrově lišila od reality?

Představoval jsem si to jako mix Indiana Jonese, Ramba a StarDance v džungli. Ve skutečnosti to byl Netflix bez dálkového ovladače – jen jste celý den čekali, co přijde, a nemohli s tím nic udělat. Takové vězení v ráji. Ale zas s Pepou se člověk nikdy nenudil, a do toho každodenní hlavní menu dne – sociální paranoia… To bylo mentálně stejně vyčerpávající jako ten zatracený hlad po fyzické stránce. (smích)

Jak jste se na soutěž připravoval právě po fyzické, ale i psychické stránce?

Celý život sportuju, takže po fyzické stránce nic speciálního. Po psychické stránce jsem si řekl, že to dám. To mi vydrželo asi tři dny. Potom už jen vůle, kokos a slzy v dešti…

Čím vás účast v soutěži obohatila? Je něco, co jste si ze Survivora přinesl do běžného života?

Vážím si i suchého rohlíku… A přestože jsem nevyhrál, cítím, že jsem něco dokázal. A pak jsou tu ty horší dny, kdy se cítím jako loser. Ale hlavně vím, že být sám sebou, i když za to zaplatíte prohrou, má vyšší hodnotu než jakákoli výhra. Uvědomil jsem si, že mé životní štěstí nezávisí na tom, čeho dosáhnu v Survivoru, v jiné soutěži nebo v práci, ale na tom, jak mám nastavenou mysl v každodenním životě.

V rozhovoru pro Expres.cz jste zmínil, že byste si rád zachoval klid, který jste zažíval na ostrově, i v běžném pracovním životě. Jakým způsobem toho plánujete dosáhnout?

Kdo na tohle přijde, měl by být nominovaný na Nobelovu cenu za mír a klid. Ale aspoň to málo, co se mi po návratu daří, je mnohem častěji říkat „ne” a „it is what it is“ a nechat věci být, a hlavně se z toho nepo… Asi si to i nechám vytetovat na ruku.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ: SURVIVOR ČESKO & SLOVENSKO: DRSNÉ PRAVIDLO V SOUBOJI O INDIVIDUÁLNÍ IMUNITU, REMÍZA NA KMENOVÉ RADĚ A OSLABENÍ JEDNOHO KMENE O DVA HRÁČE

Survivor ve vás prý posílil touhu po stabilitě a rodinném zázemí. Co od nejbližší budoucnosti očekáváte v osobním životě?

Popravdě, naučil jsem se v životě nic neočekávat, aby člověk pak nebyl zklamaný. Když nic neočekáváte, už to může být jen lepší. Takže v duchu předchozí odpovědi – budu rád, pokud přijde rodina a děti, ale pokud ne, „it is what it is”.

V soutěži jste skončil poté, co jste jako první vypadl ze souboje o individuální imunitu. Překvapil vás váš rychlý konec v tomto klíčovém momentu?

Překvapily mě hlavně emoce spojené s tak rychlým odchodem. I přesto, že víte, co vás čeká, nemáte šanci, alespoň v mém případě, zastavit tu lavinu emocí, když vypadnete „lusknutím prstu“. Tušil jsem, že se to může stát, když jsme si před soutěží zkoušeli, jaké to je tam viset, ale do poslední chvíle věříte, že to nebudete právě vy.

Jaké pro vás bylo vyrovnat se s tak nečekanou porážkou?

A kdo řekl, že jsem se s tím už vyrovnal? (smích) Ale ne, už je to lepší… Dlouho jsem se cítil jako WiFi bez signálu. Ale pak jsem si uvědomil, že každý příběh má svůj zlom. A ten můj byl alespoň dramatický.

Vaše porážka byla spojena s bolestmi zad. Jaké potíže se zády jste měl v minulosti? Jak účast v soutěži ovlivnila váš zdravotní stav?

To je ten paradox – sport je spojovaný se zdravím, ale když ho děláte vrcholově, je to přesně naopak. V roce 2021 mi vypnula záda tak, že jsem každé ráno 10 minut jen vstával z postele, a to nemluvím o ranní toaletě… Následně mi trvalo rok, než jsem se dostal do normálního fungování – fyzio, strečink, správné držení těla, core… Je skvělé, jak je tělo flexibilní, když s ním zacházíte správně! Což se v Survivoru nedělo, ale s tím jsem do toho šel.

Teď mám spíš problém vyladit svůj metabolismus. Dávám si velký pozor na to, co, kdy a kolik sním. To jsem dosud v životě nikdy neměl. Evidentně jsem si totálně rozházel trávení a řeším to i s odborníky a hadicí v zadku a krku…

Během soutěže vás nejvíce trápil hlad. Jak jste se s tímto náročným aspektem nakonec vypořádal?

Nevypořádal, jen jsem si na něj zvykl a utěšoval se tím, že díky němu mám alespoň konečně jednou v životě „pekáč buchet“ na břiše. A nejvíc pomáhalo říct si: „Ono to jednou skončí a pak se najím a už se to nikdy nebude opakovat!” To jsme si říkali asi všichni. A uvědomil jsem si, že lidé v koncentrácích to měli asi tak o 500 % horší a nevěděli, jestli a kdy to skončí. Tak na co si stěžuju?!

PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „ZDRAVÁ TRÉMA JE UŽITEČNÁ, JEN KDYŽ VÁS NELIMITUJE VE VÝKONU,” ŘÍKÁ ZPĚVAČKA A ÚČASTNICE SURVIVORU KATE MATL

Uvažoval jste kvůli vyčerpání z hladu skutečně o odchodu ze soutěže?

Asi třikrát denně první dva týdny. Cítil jsem se jako zombie a neviděl světlo na konci tunelu… Ale vždycky jsem si řekl: „Ještě jeden kokos, ještě jednu rybu, ještě jeden souboj, ještě jedno selhání, co mě někam posune.”

Velké díky patří několika Survivor parťákům za podporu – Danni, Davidovi, Mišovi, Vaškovi, Anetě, Radkovi a Romanovi. Fakt mi hodně pomohli, i když nemuseli. A Adéle z produkce – ta mi říkala: „Vydrž, uvidíš, že se i tvoje tělo adaptuje.” A měla pravdu.

Velmi vás rozčílilo, když Pája spotřeboval a vyhodil část vašich zásob. Dokázal jste mu už tuto situaci s odstupem odpustit?

Nejvíc mě naštvalo, že jsme se nechali namotat a nehlídali si ty zásoby tak, jak jsme to dělali první tři dny. Od Páji super tah – sníst, co se sníst dalo, ale naštvala mě ta rýže a fazole, to bylo „krysí”, stejně jako když Pavel označil za „krysí”, že jsme na začátku zvedli ruku pro Radkův odchod.

V show to je sestříhané tak, že já vypadám nejsmutněji, ale v té fázi hry už jsem všechno bral optikou „it is what it is“. Ale když potkám Páju, vždycky schovám všechno jídlo, co mám u sebe… Pro jistotu… Víte jak… Reflex… (smích)

Ve volném čase se věnujete sportu, divadlu i modelingu. Jak jste se k těmto rozmanitým aktivitám dostal?

Když jsem pochopil, že mám víc energie, než běžná kancelář unese, řekl jsem si: „Proč jen sedět, když můžu běhat, hrát a občas se i tvářit, že jsem model – a ještě za to dostat zaplaceno?“

Jsem dospělé dítě a chci si v životě hodně hrát, protože v ničem jiném vlastně nevidím smysl… Když si hraju, jsem ve flow. Když jsem ve flow, jsem šťastný. Proto hledám činnosti, které mě dostanou do flow stavu. V sezení na gauči nebo ležení v posteli jsem to zatím neobjevil. Ale učím se i to a je to potřebné a důležité – umět „dělat nic” a být s tím v pohodě. Takový princip zen-buddhismus, to mě fascinuje… Ale ostrov ukázal, že mám rezervy.

Profesionálně jste se věnoval basketbalu a triatlonu. Zvažoval jste někdy kariéru přímo ve sportovní oblasti?

Zvažoval. Ale pak jsem zjistil, že trpím, když se na sport jen dívám jako divák, trenér či organizátor. Baví mě ta praktická část, ne pasivní – to je to moje ADHD, takže jsem kariéru ve sportu, zatím, zavrhl. Ale možná, až budu ještě starší, než jsem, dosáhnu stavu osvícení a přejdu do sportovního segmentu. I tam přece potřebují projekťáky.

V současnosti pracujete jako projektový manažer. Můžete přiblížit, co vaše práce obnáší?

Pracuji jako projektový manažer, což v praxi znamená organizování, plánování a propojování lidí a procesů tak, aby z nápadů vznikly konkrétní výsledky. Zjednodušeně: jsem ten člověk, který drží nitky v rukou, i když někdy vítr fouká ze všech stran.

Občas mám pocit, že je to takový korporátní Survivor – jen místo kokosů řeším deadliny a místo komárů jsou tu notifikace, ale štípou stejně a jsou stejně dotěrné. Firma, pro kterou pracuji, se po celém světě věnuje archivaci dokumentů, což je velmi nudné, ale potřebné téma… A asi i proto jsem se přihlásil do Survivoru… Své práce si vážím, ale chtělo to dostat se z nudné komfortní zóny.Ale jinak stejná disciplína: klid v chaosu, trpělivost a schopnost komunikovat s každým – i s někým, kdo je na pokraji nervového zhroucení jen proto, že mu nesedí barva na slidu… Nebo že se snědlo o půl hrnku rýže víc, než bylo plánováno… Zdravím Michala. (smích)

---

_{Zdroj: Autorský rozhovor, TV Nova, Expres.cz}

---

Instagram