Mladá a talentovaná Nikola Logosová se v současnosti může pyšnit jedním z nejskloňovanějších jmen v oblasti domácí ilustrace. Navzdory svému mladému věku získala několik významných ocenění, spolupracuje se známými firmami, řadu knih a titulů a její práce jsou k vidění na každém rohu. Jak se Nikola připravuje na nové zakázky? Jaký je její recept na úspěch? A co by dělala, kdyby nebyla ilustrátorkou?
Co tě přivedlo ke kreslení a k umění a výtvarné tvorbě obecně? Byla kreativita součástí tvého dětství?
Bylo to tak vždy – už odmala jsem si ráda kreslila a vyráběla různé věci, jako třeba loutky. To rozhodně není nic zvláštního, myslím si, že hodně dětí tohle baví. Naštěstí jsem měla na základní škole vždy dobré učitele, kteří ve mně nezašlapali touhu něco tvořit, naopak jsem byla vždy podporována jak jimi, tak svými rodiči. Moje máma pracuje jako malířka v Keramice Maříž, proto jsme často jezdily právě do Maříže na letní prázdniny – ona pracovala a já si běhala venku. Maříž je hned vedle Slavonic, kde trávilo léto také plno umělců, a tak jsem asi už od mala cítila určité napojení na tento svět. Pak jsem se rozhodla jít na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově a poté na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu, při které jsem začala pracovat na prvních zakázkách v oboru a vznikly první knihy ve spolupráci s nakladatelstvím Běžíliška.
Co pro tebe znamená umění jako takové?
Tohle je těžká otázka, myslím, že pro každého je to něco jiného. Já sama nerada označuji své věci uměním nebo sebe sama umělkyní. Mé věci většinou slouží textu, nebo se o to alespoň snažím. To, co dělám, tak nějak vyvěrá ze mě samotné, někdo se potřebuje z věcí vypsat a já to vše „vrazím“ do toho, co dělám, a se slovy to zas moc neumím.
Jak bys charakterizovala svou tvorbu? Co všechno najdeme ve tvém portfoliu?
Zaměřuji se primárně na ilustrace pro dětské knihy, ale baví mě dělat i jiné věci. Ráda bych dělala víc ilustrace do knih určených dospělým čtenářům, ale těhle nabídek není mnoho – často je to bráno jako něco, co dospělí nepotřebují. Ráda dělám své vlastní projekty, pokud je na to čas. Udělala jsem pár obrazových knih, které jsem si vydala sama. Také mě baví, když můžu pracovat na užitých věcech, třeba motivu na látce, ponožkách nebo keramice. Další mojí parketou jsou plakáty, dříve jsem dělala ilustrace pro koncerty. Využití pro ilustraci se najde také v online prostoru, dělala jsem třeba vizuální identitu podcastu pro radio Wave nebo Alarm.
Zajímalo by nás, jak si vybíráš, na čem budeš pracovat, a jak přistupuješ ke spolupracím. S kým se ti pracuje nejlépe?
Většinou už na začátku zjistím, zda je téma pro mě, ale nejde o to, že bych měla vyloženě jeden okruh, kterým bych se zabývala, naopak ráda zkouším nové věci a výzvy i v podobě témat, o kterých si musím něco zjistit a dovzdělat se. Nerada dělám věci samoúčelné, naopak jsem ráda, když má ilustrace v daném projektu své místo a smysl. Také si musíme sednout lidsky s lidmi, kteří za projektem stojí, a to zvlášť u věcí, na kterých se pracuje dlouho a jsme jako tým v úzkém kontaktu, takže u knih je to téměř podmínka. Musíme mít také podobný vkus a výtvarné cítění, ale moc ráda spolupracuji s grafiky, kteří o věcech přemýšlí a vnesou do knihy další rozměr, který by mě třeba vůbec nenapadl.
Jak se připravuješ na nové zakázky? Kreslíš rovnou “načisto”, nebo si vždy všechno promyslíš a děláš si hromadu skic?
Jak kdy, někdy jsou skicy potřeba a vyžadovány. Na nich se často ukáže, že třeba v projektu nemůžeme pokračovat, i to se stává. Nejradši se ale do práce ponořím a rovnou kreslím. Většinou si několikrát přečtu rukopis a hned vytvořím jednu nebo dvě ilustrace, u kterých si řekneme, zda je to správná cesta. Někdy se projekty překrývají, takže jich dělám několik najednou, a to je občas celkem náročné. Ideální je, pokud si po velkém projektu můžu dovolit chvíli nic nedělat, nebo naopak dělat něco svého, a pak se pustit do dalšího.
Popiš nám své studio, pracovní prostor… Co ti v něm nesmí chybět? Máš například oblíbený playlist, který posloucháš, když tvoříš?
Mám dvě místa, na kterých pracuji. Jsem buďto doma, anebo v ateliéru. Ten sdílím s kamarádkami a je krásný, světlý, plný našich věcí. Máme tam arbory – šuplíky na výkresy a grafiky, takže slouží i jako sklad. Ráda se obklopuji rostlinami a společnost mi dělá moje fenka Norin, a když jsem doma, tak i kocourek.
Většinou si udělám čaj, nasypu oříšky a zapnu jeden z playlistů, které jsem si vytvořila – podle nálady. Jmenují se například Haunted Scary Shit, My Beloved Clueless 90s Pop Songs, Old Pop Sad Love Songs & More, atd. Miluju Selected Ambient Works 85–92 od Aphexe Twina anebo cokoliv od Boards of Canada a Tangerine Dream. Hodně to rozvíjí moji představivost bez rušení zpěvem a můžu to poslouchat pořád dokola. Ráda poslouchám také podcasty a audioknihy, téměř všech žánrů. Poslouchám opravdu skoro nonstop, takže některé oblíbené věci jsem slyšela už několikrát, jako třeba rozhlasovou hru Let do nebezpečí od Arthura Haileyho, která mi pořád připadá dost napínavá a žene mě v kreslení kupředu.
Jak dlouho ti v průměru trvá, než dokončíš celé dílo?
Hodně záleží samozřejmě na objemu práce a rozsahu díla, také do toho promlouvají další okolnosti jako budoucí plánované projekty nebo deadliny z nakladatelství. Některé knihy dělám měsíc, jiné třeba dva roky. Myslím, že obě varianty mají něco do sebe.
Obdivujeme tvůj selektivní přístup k používání barev. Tvá díla nejsou příliš barevná, ale navzdory tomu dokáží zaujmout svou hravostí. Jak děláš tato rozhodnutí?
Rozhodnutí ohledně barevnosti je často vynucené technologií tisku, tady hrají roli i ekonomické aspekty. Například pokud připravuji něco pro sítotisk, tak se musí tisknout každá barva zvlášť a často se to tak omezí na 2-3 barvy. Občas ale volím omezenou barevnost i v případě, že to není potřeba, to je spíš otázka výsledné ucelenosti. Pokud by ilustrace hrály všemi barvami, tak by občas působily hodně roztříštěně a celek by nedržel pohromadě. Teď ale pracuji na věcech, které jsou opravdu hodně barevné, přesto se snažím udržet si určitou barevnou paletu.
Co je pro tebe při tvorbě důležité a o co se jako umělkyně snažíš?
Snažím se vždy přizpůsobit textu, nebo ho rozšířit o další rozměr. Pokud jde o beletrii, tak se snažím vystihnout atmosféru díla, ale přesto ponechat prostor pro fantazii čtenáře. Pokud jde o naučnou knihu, tak je to trochu jinak – je důležité ukázat v ilustraci to, co v textu nelze, třeba konkrétní podobu věci, o které se píše, nebo jak funguje.
Jaká forma uznání je pro tebe důležitá?
Mám radost, když se to líbí rodině, přátelům a čtenářům. Také jsem vděčná za všechny ohlasy, když vidím fotky ze škol nebo knihoven, kde se s knihou pracuje. Pokud jde o ilustrace mimo knihy, tak mám radost, když slyším, že díky mému vizuálu si lidé najdou cestu třeba k podcastům o důležitých věcech jako v případě série Hranice násilí od radia Wave.
Máš nějaké oblíbené autory nebo ilustrátory, jejichž tvorbu sama sleduješ?
Ráda sleduji tvorbu mých kamarádů jako třeba Terezy Šiklové nebo Jakuba Bachoríka. Pak také koukám na Instagram, ale sleduji pouze pár ilustrátorů, protože je toho tolik, že si občas přijdu zahlcená, takže všeho s mírou. Tam mám oblíbenou umělkyni Taru Booth, která sdílí skvělé vtipné i smutné komiksy ze svého života.
Víme o tobě, že máš řecké kořeny a tvé ilustrace vyšly jako doprovod ke knize To je Řecko od známého autora Miroslava Šaška. Z čeho jsi při tvorbě vycházela? Navštívila jsi při této spolupráci Řecko a své příbuzné?
Honorář za knihu jsem utratila právě za výlet do Řecka za svými tetami, které bydlí v Soluni. Navštívila jsem i Meteoru – nejkrásnější místo, na kterém jsem zatím byla. Při tvorbě knihy jsem vycházela hodně z rozhovorů s příbuznými, kteří mi říkali, jak to u nich chodí, a také z toho, co už jsem znala předtím. Rámcově jde trochu o příběh mého dědečka a zachycení reálií každodenního života v Soluni.
Cestování je také hlavním tématem tvého osobního projektu Atlas světa. V jaké fázi se nacházíš a kdy se na něj můžeme těšit?
Jsem zhruba v polovině a kniha bude hotová na konci roku. Jde zatím o můj největší soukromý projekt. Kreslím vždy, když mám volno a vydělám si nějaké peníze. Trvá to mnohem déle, než jsem zamýšlela – už si kvůli častým dotazům na knihu přijdu trochu pod tlakem, čemuž jsem se snažila vyhnout, ale během tvorby se to celé trochu transformovalo a myslím si, že to tomu pomáhá.
Kolik knih jsi doteď ilustrovala? Je nějaký konkrétní žánr, který tě oslovuje při zvažování zakázek na ilustraci? Například fantasy, realismus…
Nevím přesně, kolik knih jsem ilustrovala, některé jsou opravdu rozsáhlé a jiné hodně útlé. Řekla bych ale, že jich je tak kolem patnácti. Hodně mě baví trochu jinak uchopené encyklopedie jako třeba Malí fotografové nebo Pozor doktor!, ale ráda bych si zkusila nějaké sci–fi.
Pro mladé umělecké talenty je často těžké se prosadit a živit se vlastní tvorbou. Tobě se to ale podařilo. Jaký je tvůj recept na úspěch?
Podle mě je to trochu o štěstí, ale hlavně o pracovitosti a zkoušení nových věcí. Také musí být člověk skromný. V knihách se žádné velké peníze netočí, takže jde o nějaké vnitřní nastavení, kdy vás i přes všechny těžkosti a starosti tahle práce prostě baví. Ze začátku je dobré brát i věci, které vám připadají trochu mimo váš okruh, tím si vše osaháte a zjistíte, co vás nejvíc naplňuje a co vám jde. Později si v ideálním případě můžete vybírat a odmítnout věci, o kterých už víte, že vás nebaví.
Kdybys nebyla ilustrátorkou, co bys dělala?
Asi bych ráda dělala něco manuálního. To, že v současné době mám to štěstí a živím se tím, co mě baví a naplňuje, taky nemusí znamenat, že to tak bude až do konce života. Také zatím nemám děti. Umím si představit situaci, kdy bych dělala něco úplně jiného, protože po práci bych se dál věnovala nějaké formě toho, co už dělám. Je to zkrátka můj koníček, takže s tím asi nikdy nepřestanu. Hodně lidí, které znám, to má nastaveno tak, že pracují někde na poloviční úvazek a jako vedlejší věc se věnují právě kreslení. Je to rozhodně náročnější na disciplínu, ale je v tom také určitá finanční svoboda a klid díky tomu, že vám přijde každý měsíc plat, což se ilustrátorům většinou neděje.
$content$