Již přes dva roky nám pravidelně vysílá do uší rozhovory s tvůrčími a inspirativními ženami. Navíc svůj podcast O kousek blíž neustále rozvíjí, například přidruženými projekty nebo speciálním obsahem na Patreonu. Jak se Kristýně Klímové tvoří a žije během lockdownu? Jak se ohlíží za cestou, jež zatím s podcastem ušla, a kam s ním ještě v budoucnu míří? Jaké ženy se jí zapsaly do srdce? Jak hodnotí podcastovou scénu? A na co se momentálně nejvíc těší?
Milá Kristýno, v jednom z rozhovorů zmiňuješ, že si ráda pluješ na svém kreativním obláčku – daří se ti to i nyní v aktuální situaci?
Daří, ale je pravda, že poslední dobou se na něj musím nejdřív trošku vyškrábat. Baterky „inspirace“ hlásí vybito. I přesto, že každý den hledám i ty nejjemnější odstíny jistot v nejistotě a snažím se si to co nejvíce užít, už nemám kde brát. Tak dělám jen to nejnutnější, šetřím síly a trpělivě číhám, až se obláček zase objeví.
Vnímáš v rámci své tvorby pandemii spíš jako na příležitost, nebo někdy propadáš beznaději? Máš nějaký zaručený zdroj energie a inspirace?
Na jednu stranu se mi podařilo projekt O kousek blíž hodně posunout. Třeba tvůrčí program Poblíž sobě nebo čtenářský klub Poblíž knihám je vlastně odpovědí na nekonečnou karanténu a chybějící impulsy, které pod střechou nemáme šanci pochytat. Na tu druhou mi tu na stole leží seznam věcí, které bych už potřebovala zrealizovat, ale situace to neumožňuje. Beznaději ale nepropadám. Už několikrát jsem se přesvědčila o tom, že všechno má svůj čas.
Za normálních okolností mi zaručeně funguje změna prostředí. Absolutně jakákoliv. V tomto osekaném režimu je to plán, drobné rituály a oslavy. Raduju se třeba ze semínka, které se probouzí k životu, z křupavé máslové drobenky, z paprsků, které se toulají domem…
Zaujal nás tvůj poznatek, že během lockdownu se člověk učí dělat si věci jenom sám pro sebe. Jak ti to jde? Zavedla sis teď nějaké nové rituály?
Je to boleníčko. Uvědomila jsem si, že u některých věcí jsem se hodně spoléhala na podněty zvenčí. Hezky se obléct, protože někam jdu a chci se líbit. Zaklapnout včas počítač, protože se chci věnovat odpolednímu programu. Tohle všechno se teď učím dělat pro sebe. Pro svou pohodu.
Na podzim jsem se naučila každé ráno strávit deset minut na jógové podložce a odpoledne chodit na procházky, během zimy jsem si obnovila zvyk vstávat kolem šesté hodiny a v poslední době jsem vyhodila tepláky a učím se ty dny nepropracovávat.
Tvůj podcast O kousek blíž nám vysíláš do uší už dva roky. V čem vidíš nejvýznamnější posun svého obsahu? Co ses za tu dobu naučila ty sama, co ti podcastování vneslo do života?
Posun vidím naprosto ve všem. Změnilo mi to půdu pod nohama. Jinak přemýšlím o světě, jinak vnímám samu sebe. Především jsem se naučila opravdu naslouchat a nemít strach z témat, o kterých se příliš nemluví. Naučila jsem se nechvátat, lépe se vyjadřovat a pak kilometr dalších věcí, které třeba nejsou tolik vidět ani slyšet. Každá žena, se kterou si povídám, mi navíc přinese do života tolik inspirace a nových poznatků, že kdybych si to všechno skládala někam na kopičku, už by z toho byla pěkná řádka vyskládaných komínků.
Existuje nějaká oblast tvé tvorby, s níž stále nejsi spokojená a ráda bys na ní v budoucnu ještě více pracovala?
Teď bych tu ze sebe mohla vysypat, že zvuk a kultivovanost mého projevu, protože na tom se dá vždycky pracovat, už delší dobu ale cítím, že nejvíce by projektu pomohlo, kdybych si trochu uvolnila ruce. Kdybych mohla některé činnosti delegovat a mohla bych se více válet na tom svém obláčku, povídat si, otevírat témata a dodávat odvahu. Od druhé sezóny mi pomáhá s vizuálním doprovodem jednotlivých epizod nesmírně talentovaná fotografka a filmařka Radka Filipská. Teď se rozhlížím, koho dalšího bychom k sobě přibraly do party.
Již nějakou dobu nabízíš svůj rozšířený obsah i na Patreonu. Váhala jsi s jeho spuštěním? Měla jsi nějaké obavy, které se potvrdily, nebo naopak tato platforma předčila tvá očekávání?
O Patreonu jsem nějakou dobu už věděla, ale chvíli jsem se rozkoukávala, co to vlastně obnáší a jakým způsobem bych ho mohla využít pro své potřeby. Já to tak mám. Než se do něčeho pustím, potřebuju si to poválet v hlavě a nechat to trochu uzrát. Pak to jde ale ráz na ráz. Všechny obavy, že to v českém prostředí nebude fungovat, jsem tenkrát hodila za hlavu a šla do toho. Teď jsem moc mile překvapená. Spolu s patronkami tuto platformu vlastně objevujeme společně.
Máš nějakou vizi ohledně případného dalšího vývoje O kousek blíž? Plánuješ například další přidružené projekty jako je čtenářský klub Poblíž knihám nebo tvůrčí program Poblíž sobě?
Plánů mám v hlavě i na papíře spoustu. Primárně chci k projektu najít partnery, kteří mi z něho pomůžou vytvořit velkou věc, a jen co to půjde, uspořádat první O kousek blíž talk show. Povídat si před diváky jsem už měla příležitost si osahat a během rozhovoru jsem zažila jedno z nejsilnějších flow loňského roku, na které dennodenně vzpomínám. Láká mě si to vyzkoušet a i najít neokoukanou podobu tohoto oblíbeného formátu.
Aktuálně také pracuji na speciální sérii, která se bude věnovat tvůrčím ženám, které za svůj život nevychovaly žádné dítě. Z jakéhokoliv důvodu. A chystám i vlastní produkty, na podzim další edici tvůrčího programu #poblizsobe a v rámci čtenářského klubu #poblizkniham předplatné. Už jen jak to píšu, tak se na všechno ohromně těším.
Stalo se někdy, že povídání s vybranou ženou neplynulo podle tvých představ? Musely jste třeba někdy točit na více pokusů? Máš i takovou epizodu, kterou jsi se rozhodla nakonec nevydat?
Nestalo. Klepu na dřevo. Před každým rozhovorem se danou ženu snažím co nejvíce navnímat, abych tomu, že to nevyjde, předešla. Na více pokusů rozhovory ze zásady totiž netočím, protože by podle mě zmizela veškerá autenticita. A nevydala jsem přesně dvě epizody. U jedné mě zradila technika, u druhé, po vyžádané autorizaci, to přestal být rozhovor #okousekbliz. Mrzí mě obě.
Zažehl některý z rozhovorů skutečné přátelství, které stále trvá?
Jee, mohla bych jich jmenovat hned několik a jsem za to opravdu moc vděčná. S většinou jsem ve velmi blízkém kontaktu a vzájemně si držíme palce. Několik z nich bych pozvala i na svatbu, kdybych se znovu vdávala. Třeba s Lindou Martiškovou, se kterou jsme se skrze naše podcasty seznámily a vzájemně se pak i vyzpovídaly, to byla holčičí láska na první digitální pohled.
Dokázala bys ze všech epizod vybrat jednu, na kterou jsi nejvíc pyšná nebo k ní máš opravdu speciální vztah?
Vybrat jednu je vážně oříšek, protože speciální vztah mám snad ke každé epizodě, která mi prošla pod rukama. S každou totiž trávím několik hodin a vždycky mezi námi přeskočí jiskra. Napadá mě ale třeba rozhovor s Kateřinou Morozovou, úžasně tvůrčí ženou, která hýbe jen hlavou. A pak ten s Pavlínou Louženskou, kde mám pocit, že na to, jak je tato žena mediálně známá, si mě k sobě pustila opravdu blízko.
Český podcastový rybníček se od dob tvých začátků poměrně rozrostl – jak vnímáš a hodnotíš jeho aktuální vývoj?
Myslím, že poslední dobou moc hezky šplouchá! Je tu spoustu skvělých podcastů, které za poslání do ucha opravdu stojí a taky čím dál víc žen, které mají odvahu být slyšet. Třeba podcastová série Sádlo úžasně rozvířila stojaté vody společenského tlaku na ženský vzhled, Příběhy zrození pomáhají ženám se připravit na porod a Šatníky zase vypráví, jakým způsobem o tom, co máme na sobě, různí lidé přemýšlí. Mám z toho radost. Hezky se to poslouchá.
Posloucháš nějaké české podcasty opravdu pravidelně a stále tě baví? Jaké ženské podcasty jsou ti největší inspirací, případně i pomyslnou zdravou konkurencí?
I když českým tvůrcům nesmírně fandím, nemám na pravidelné poslouchání tolik času, kolik bych si přála. Možná i proto sahám spíše po zahraniční produkci, kde navíc i ráda pozoruju, kam se nezávislá podcastová tvorba posouvá. Aktuálně na mém playlistu nejčastěji najdete Where Should We Begin od Esther Perel, Creative Pep Talk nebo The Great Woman Artist.
Napadá tě někdy, jaký osud podcasty asi v budoucnosti čeká? Myslíš, že je jejich popularita dlouhodobě udržitelná a budou fungovat paralelně například s nově expandujícím Clubhousem, nebo budou spíše novými trendy převálcovány?
Já se o budoucnost podcastů rozhodně nebojím. Jsem přesvědčená o tom, že kvalitní mluvené slovo, ke kterému se můžeme kdykoliv vrátit, má toho ještě hodně před sebou.
Na co se právě nejvíc těšíš, v pracovním i osobním životě, případně o čem sníš?
Těším se na jaro. Na energii, kterou s sebou přinese. Na život, který budu opečovávat v hlíně, na čmeláky, pro které už chystám čmelín i spoustu kvítek. A taky se ohromně těším na lidi. Na všechna ta omylem zaslechnutá špitání v kavárně, na písničky, které zní v uších od vedle, na nekonečná objetí. A na výlety do dálek. Na moře.
Jak se cítíš na “druhé straně”, tedy jak ta, co na otázky odpovídá?
Je to pro mě ohromně příjemný čas si pár věcí sama v sobě zase trochu urovnat, takže moc děkuju za příležitost!
$content$