Simona Vojtěšková je talentovaná umělkyně a autorka maleb, které jsou jasně rozpoznatelné. Kromě akrylu na plátně a akvarelu na papíře patří do jejího portfolia také obrazy z betonu, které vytváří se svým manželem pod značkou Litone. Simona žije se svou rodinou ve Velkých Pavlovicích, kde také tvoří ve vlastním ateliéru. Kde se jí pracuje nejlépe? Jakou techniku při práci používá nejraději? A jaké pocity v Simoně vyvolává tvorba umění?
Začněme tvým prvním kontaktem s uměním a prvními vzpomínkami. Kdy a co tě na umění uchvátilo? Chtěla jsi vždy být umělkyní?
Výtvarnou výchovu jsem milovala už na základní škole. Důležitou roli v tom hrál určitě náš učitel výtvarky, který i mimo školu působil jako umělec a své obrazy vystavoval. Nadchla jsem se tehdy do linorytu, kterému jsme se hodně věnovali. Vzpomínám si také, že i můj taťka občas vzal štětec do ruky a něco ve volném čase namaloval.
Po základní škole jsem šla na gymnázium, kde na nás hodně působila učitelka společenských věd, proto jsem nakonec skončila studiem politologie na Masarykově univerzitě.
Po škole jsem působila asi 7 let v kreativní oblasti marketingu a PR, ale vždy jsem měla tendence mluvit do práce i grafikům. K umění se mi opět otevřela cesta až v době mateřské dovolené.
Tvé umění je možno popsat jako abstraktní. Byl to záměr, nebo sis svůj styl našla až postupem času?
S každým médiem jsem měla ze začátku tendence malovat nebo tvořit konkrétní věci. Malovala jsem třeba akvarelem různá zvířata nebo květiny, ale i když byl výsledek docela obstojný, tak jsem z té práce necítila žádné uspokojení. Začala jsem si proto cíleně víc hrát s barvami, tvarem a postupně se dostala k abstrakci.
Otázku na styl a jak jej najít dostávám od svých sledujících na sítích docela často. Většinou odpovídám, ať malují denně, v každé volné chvíli. Cokoliv, čímkoliv, na cokoliv. Za nějakou dobu uvidí, že se začne něco jako styl z vaší tvorby krystalizovat. Stejně tak to bylo i v mém případě. Maluji i na dovolené. Neberu si samozřejmě k moři akryl a plátno, ale mám třeba umělecké pastelky a bez nich bych nikam nejela.
Každý umělec nebo tvůrce má svůj vlastní postup. Jak bys popsala svůj tvořivý proces?
Většinou maluji úplné abstrakce nebo abstraktní krajiny s květinami. Když jdu malovat, tak alespoň v tomhle mám jasno. Pak už je to většinou hodně o mé aktuální náladě a pocitech. Někdy ráno vstanu a mám chuť malovat něco veselého, sluníčkového. Tak třeba vznikl obraz Make Me Happy. Obraz Trust the Process vznikl zase ze vzdoru. Bylo mi tenkrát doporučeno, v jedné skupině na Facebooku, ať se zaměřím spíše na reálnější květiny než to, co maluji. A to mě trochu popudilo. Takže jsem namalovala jahodový obraz, který jsem ve finále dost „začmárala”. Spousta mých obrazů má za sebou takový krátký příběh týkající se důvodu jejich vzniku. Některé obrazy však maluji i na přání, podle jiného mého obrazu. A občas mám prostě chuť si něco zopakovat. Ono to samozřejmě nikdy nedopadne stejně. Spíš se to zvrhne v něco úplně jiného.
Jakou techniku při práci používáš nejraději?
Určitě u mě vítězí akryl na plátně. Ale miluju také smíšená média na papíře. V poslední době jsem si dost oblíbila kombinaci akvarelových barev s akvarelovými voskovými pastely Neocolor II od Caran d´Ache společně s akrylem. Takto jsem namalovala například kolekci dortů.
Co ti pomáhá dostat se do „kreativní zóny”? Kde se ti tvoří nejlépe?
Ověřila jsem si sama na sobě, že čekání na múzu není úplně ideální postup. V tomhle je skvělý citát od Pabla Picassa: „Inspirace existuje, ale musí vás najít při práci.” Dělám to prostě tak jako většina lidí, kteří přijdou ráno do práce. Vstanu, a jakmile mi děti dají prostor, začnu hned malovat. Pokud mám hodně roztěkaný den, syn nechce moc spát, pořád od malování odbíhám a vracím se k němu, tak je často výsledný obraz dost dynamický, je tam hodně barev, menší tvary, více abstraktní. Když mám k dispozici hodně času, tak zpomalím a hodně u toho přemýšlím. Malovat můžu kdekoliv, nejsem nijak vázaná na místo. Nesmím být ale nervózní nebo ve stresu. To mi pak absolutně nejde.
Tvé barvy jsou charakteristické živými barvami. Co je zdrojem tvé inspirace?
To je strašně těžká otázka a sama na ni neznám úplně odpověď. Osobně nejsem ani nijak zvlášť pozitivní a veselý člověk, který se obléká do barev. Dokonce ani interiér nemáme zařízený extra barevně, spíš naopak. Baví mě nejspíš samotný proces práce s barvami. Ráda zkoumám různé barevné kombinace a občas najdu takovou, kterou pak víckrát zopakuji. Někdy se inspiruji v přírodě, vidím nějakou květinu a mám chuť její barvu přenést na plátno. Inspirují mě také jiní umělci. Kdykoliv vidím hodně barevný obraz, okamžitě mám chuť malovat.
Pověz nám něco více o svém osobním vztahu k přírodě. Jaké pocity v tobě vyvolává tvorba umění?
Pro mě je proces malby úplně na vrcholu. Ze všech těch věcí okolo mě malování samotné uspokojuje nejvíce. I když jsem unavená z dětí, i když jsem v noci moc nespala, tak mi práce u plátna vždycky hodně zvedne náladu, dodá mi další energii k fungování. Pokud však na něčem pracuji delší dobu a nemůžu přijít na to, jak obraz dovést do konce nebo jak pokračovat, začnu být vnitřně neklidná. A to se mi přenáší i do fungování doma. Proto nikdy nemám více nedokončených obrazů najednou. Maximálně dva. Rušilo by to moji vnitřní harmonii. Potřebuji věci dotahovat do konce. Ideálně hned, když je to možné.
Přírodu miluju. Lesy, louky, hory, moře, cokoliv. Mám ale pocit, že když jsem s dětmi, tak ji nedokážu tak vnímat. Nicméně nedávno jsme se přestěhovali z města na vesnici, takže mám k přírodě mnohem blíž. Těšila jsem se na to.
Kromě akrylových barev na plátně a akvarelu na papíře najdete ve tvém portfoliu také betonové obrazy, které tvoříš společně s manželem. Kdy přišel nápad založit značku Litone?
Během rekonstrukce bytu před lety jsme s manželem hodně betonovali. Kuchyňskou linku, umyvadlo, lustry, květináče… A hrozně nás to bavilo. Já jsem se současně zabývala linorytem, protože jsem chtěla vyplnit čas na své první mateřské dovolené.
Nápad zalít linoryt betonem vznikl náhodou. Nedařil se mi ruční tisk vyrytého obrázku a bezmyšlenkovitě jsem plácla do vzduchu, že by snad bylo lepší do linorytu nalít beton. Jenže manžel to celé slyšel a přišlo mu to jako geniální nápad. Okamžitě vymyslel formu a od té doby jsme betonovými obrazy denně žili. Časem nás začalo pár tvůrců kopírovat, ale v době, kdy jsme s tím začínali, to nikdo nedělal. Nebo alespoň jsme nikoho takového neobjevili.
V čem vidíš největší rozdíly mezi prací s betonem a papírem či plátnem? Neklade na vás tato technika nějaké limity?
Práce na betonových obrazech je mnohem náročnější. Člověk si musí nařezat lino, přenést na něj motiv, vyrýt jej, vytvořit formu na beton, správně obraz vybetonovat, opracovat, naimpregnovat, přidělat háček. Pokud je obraz velký, tak je to i dost namáhavá práce. Velké obrazy váží přes 20 kilogramů. Sama bych to nikdy nezvládla. A to nemluvím o tom, jak je nutné obraz pečlivě zabalit, pokud jej zákazníkovi posíláme. Betonové obrazy jsou v našem případě opravdu týmová práce. Plátno a papír jsou mnohem přívětivější. Člověk se tak fyzicky nenadře. Rozdíl je samozřejmě i patrný na první pohled. Betonové obrazy Litone si pořizují spíše sběratelé, kteří mají rádi jednoduchý styl a sami často beton v interiéru někde mají.
Všimli jsme si, že ve vaší betonové tvorbě často používáte motiv kruhu. Má to pro vás nějaký speciální význam?
Jsou to spíše pocity, které v nás kruh vzbuzuje. Osobně je mi kruh mnohem příjemnější než jiné geometrické tvary. Nejoblíbenějším betonovým obrazem je Spirála. A ta je podle mě někde na pomezí abstrakce, organického tvaru nebo přírodního úkazu.
Potřebují obrazy z betonu nějakou zvláštní péči?
Nepotřebují. Jsou naimpregnované, takže není nutné je již dále nějak ošetřovat.
Jak vypadá tvůj typický den? Daří se ti skloubit práci s rodičovskými povinnostmi?
Dařilo se mi to určitě lépe s jedním dítětem, ale daří se mi to celkově i se dvěma. Člověk na sebe nesmí klást velké nároky a mít přehnaná očekávání. Maluju hlavně v době, kdy syn spí, ale někdy je příznivá situace a je něčím zaujatý, tak maluju dál i po probuzení. Malovat se dá i s miminem v nosítku, když na to přijde. Dcera chodí do školky, takže začínám pracovat dopoledne, když jde mladší spát. A pak znovu přes polední spánek. Snažím se mít vše k práci nachystané ještě předtím, než jej uspím. Abych pak neplýtvala časem a rovnou šla malovat.
Odpoledne, když už jsou doma oba, se věnuji věcem, které nejsou tak statické. Balím například obrazy, natírám bílá plátna podkladovou barvou nebo fotím venku obrazy. Do těchto činností můžu hravě zapojit dceru, pro miminko je to zase podívaná. Faktury, web a e-maily řeším večer. Sociální sítě zase v průběhu dne, kdykoliv mám chvilku, třeba u vaření. S dětmi je práce prostě neskutečný multitasking. Když člověk nerozlišuje pracovní dny a víkendy, pracovní dobu a večer, tak ten čas pro práci se dá najít i s nimi. Ale je to dřina, to přiznávám.
Kdybys měla dát jednu radu někomu, kdo plánuje kariéru v uměleckém odvětví, jak by zněla?
Jednu radu? Malujte každý den a sdílejte to s lidmi.
$content$