Umělkyni Terezii Kovalovou můžete znát jako talentovanou violoncellistku, zpěvačku, modelku a učitelku hudby. Široké spektrum zájmů jí umožňuje přinášet publiku nejen bohaté umělecké zážitky, ale také zajímavé propojení hudby s výtvarným uměním. V minulém roce veškeré dosavadní životní i kariérní zkušenosti zhmotnila a letos vydává svou první desku Zinka. Během své kariéry spolupracovala na různých hudebních projektech s umělci jako Calm Season, Zvíře jménem Podzim, Vladivojna La Chia, Boris Carloff a David Stypka. Populárními se staly také její covery aktuálních hitů s pianistou Janem Veselým. Kdy zjistila, že je pro ni violoncello to pravé? Jakým způsobem se podle ní mění otázka vzhledu v hudebním průmyslu? A co bychom měli konečně začít brát vážně?
Inspiraci pro skladby na tvou desku Zinka jsi čerpala i z negativních zkušeností a traumat. Řekla bys, že tě, jakožto umělkyni, dokáží temné životní chvilky ve finále inspirovat více než ty hezké?
Asi bych řekla, že většinu z nás umí v životě posunout ty těžké chvíle víc než ty dobré. Ne, že bych radost a vliv pozitivních zážitků chtěla ponižovat, ale zcela reálně vytváří zážitek něčeho těžkého důležitou protiváhu k radostným okamžikům, protože nás přirozeně učí si toho dobrého více vážit. Pro spoustu umělců je pak tvorba ventilem přetlaku. Být citlivý člověk je v tomto světě občas překážkou, ale zároveň to dává možnost vzniku velké hloubky, kterou umíme se světem sdílet. Taky je fakt, že jakmile chvíli strávíte v temnotách, dá se v nich poměrně snadno zabřednout.
Pro mě byla shadow work velmi důležitou částí mé tvorby – jsem poměrně melancholický člověk a ač mám ráda humor a radost, nevadí mi zkoumat svoje dno. Už mi to ale stačilo a tento rok jsem se už rozhodla opustit stíny, než je zase budu potřebovat pro načerpání nové inspirace.
Koncem loňského roku sis naordinovala 10 dní bez internetu. Měl tento detox pozitivní vliv na stimulaci tvůrčích myšlenek? Doporučila bys ho i ostatním umělcům?
Rozhodně, a to nejen umělcům. Většina z nás je prostě a jednoduše závislá, ač si to neumíme nebo nechceme přiznat. Úplně cítím to vnitřní bublání, které pocítí někteří, když tohle budou číst. „Oni přeci nemají problém”. Chápu to. Ale my lidi, náš mozek prostě není evolučně vybavený na to, co jsme si na něj vymysleli. Je to extrémně záludná síť, do které se chytnete velice snadno. Doporučuji k tomu třeba dokument Social experiment, kde sami tvůrci sociálních sítí přiznávají, že stvořili monstra, která ovládají i je.
Mně těch 10 dní udělalo prostor v hlavě. Měla jsem možnost a prostor znovu slyšet, co z těch myšlenek, co mi v hlavě bydlí, jsem opravdu já.
Mohou sociální sítě umělci naopak pomoci? Jaká je role sociálních médií při budování tvého osobního brandu v hudební branži?
Přiznám se, že je to pro mě čím dál víc nepříjemné, protože si uvědomuji, že čím víc tenhle svět roste směrem k digitalizaci, tím více je online prezence důležitá. Osobně se snažím aktuálně výrazně změnit svůj přístup při tvorbě obsahu – najala jsem si poprvé kluka, co mi s tím pomáhá, prostě chci se konečně přerodit z konzumenta do tvůrce, kterého to baví, protože má nastavené vůči sítím dobře hranice, je opravdu konzistentní a dává svým sledujícím pravidelně něco hodnotného.
Máš nějaký oblíbený způsob, jak vytvářet a sdílet hudbu online?
Baví mě livestream, na který se budu teď víc a víc soustřeďovat – můžu během něj dělat spoustu různých věcí. Přímá komunikace s fanoušky, kteří si třeba píšou o různé skladby, je pro mě velice příjemná. Navíc jsem se streamu vcelku nikdy moc nevěnovala a tím, že jsem si už splnila spoustu snů jsem se rozhodla, že se prostě zkusím vzdělat a bavit něčím novým, takže mě hledejte následující rok více na YouTube live, Facebook live, IG live a na Twitchi.
V rozhovoru pro Novinky.cz jsi řekla, že ses posledních patnáct let snažila oprostit od určitého žánrového ukotvení violoncella. Popsala bys, s jakými novými technikami lze například experimentovat?
Moje cesta byla zcela neřízená střela, do života mi nečekaně chodily situace a lidi, kteří mě postupně vzdělali a motivovali mě k tomu zkoušet a nebát se. Co bych doporučila, je zkusit se oprostit od toho, co je podle vás špatně a dobře, zkusit přestat hodnotit na základě toho, co vás triggeruje a zkusit prozkoumat právě ty věci, co vás nejvíc prudí. Častokrát jsem se dostala do situace, že mě někdo štval. Postupně mi došlo, že jsem jenom záviděla a že bych to chtěla taky zkusit. Během natáčení svojí debutové desky jsem byla často vystavena něčemu novému, protože moji producenti Pjoni a Aid Kid jsou velcí elektroničtí inovátoři, co se nebojí experimentálních zvuků. Během jedné seance kluci natáčení zvuky jako bylo křupání sněhu, házení kamenů do ocelové tyčky nebo bubnování na psí pupík. Moje cello pak zažilo situace jako je dělání beatu z házení sirek na struny nebo ježdění po strunách pingpongovým míčkem. Taky jsme hodně experimentovali s prostorem, jak se cello samotné bude natáčet, tak jsem se třeba ocitla na chodbě na schodech na úplně opačné straně prázdného hotelu, než byli kluci nebo jsem během natáčení musela vždy po jedné části rychle vstát a postupně se posouvat dál a dál od mikrofonu, jak jen to kabel dovolil. Takže to byla docela jízda.
Jak na tyto hudební inovace reagují ostatní kolegyně a kolegové z hudební branže?
Jsou lidi, které to baví a chtějí zkoušet nové věci, a pak tací, kteří mi nemůžou přijít na jméno. Roky byl můj cíl se učit si hudbu užívat, učit se, jak přistupovat k tomu daru, co mám, úplně jinak. Prostě přenastavit to, odkud moje pnutí pramení, aby to bylo zdravé a udržitelné a nepocházelo to jenom z temnoty. Ať už mě někdo nemá rád z jakéhokoliv důvodu, vyzývám ho, aby otevřel ten důvod proč a možná zjistí, že je vlastně jen štve něco, co chybí v životě jemu samotnému.
Ke hře na violoncello tě přivedla maminka, která je učitelkou v umělecké škole. Jsi jí za to dnes vděčná, i přesto, že tě k hraní zpočátku nutila?
Na ZUŠ mě učila nejen máma, ale i babička. Každý, kdo si projde něčím takovým, vám potvrdí, že je to komplexní směsice pocitů, co vůči svým rodičům máme. Samozřejmě cítím vděčnost, ale mám k tomu taky spoustu negativních pocitů, které mě už naštěstí nechávají roky chladnou. Přijala jsem to, protože mě to udělalo takovou, jaká jsem. Pro mě je důležité, že jsem to já, kdo se u toho udržel tak dlouho. Být umělcem je pro mě prostě běh na dlouhou trať a máma byla jen jeden z lidí, kteří stáli za tím, co dnes jsem.
Sama působíš jako učitelka v základní umělecké škole. Jak k této pozici po svých předchozích zkušenostech přistupuješ?
Musela jsem po 12 letech tuto pozici opustit. Během loňského roku mi došlo, že jsem opravdu strašlivě vyhořela a věděla jsem, že teď nemohu s dětmi pracovat, bylo by to vůči nim nefér. Covid nás všechny výrazně poznamenal a zcela vážně musím říct, že jsem zhnusena, jak naše školství celou situaci „zvládlo” a že po celé pandemii nikdo nepřišel s tím, že už by byla fajn nějaká pořádná reforma, která naposledy proběhla za Marie Terezie. Chápu, je to politicky neatraktivní téma, jehož výsledky pocítíme nejméně jednu generaci po zavedení, takže se do toho nikomu nechce. Přála bych nám, abychom školství začali konečně brát opravdu vážně.
Čemu by ses věnovala, kdybys nebyla muzikantkou?
V dětství jsem chtěla být patoložka, rocková hvězda a herečka. Je možné, že bych byla spisovatelka – slovo je moje oblíbené médium. A taky psychoterapeutka věnující se asistované psychedelické terapii, což je momentálně i jeden z mých plánů do budoucna. Zatím se tématu psychedelika a psychické zdraví věnuji hlavně formou osvěty, například ve spojení s nadačním fondem Psyrez, s psychedelickou klinikou Psyon a nově i s neziskovkou Czechedsubstance.
Popsala bys moment, kdy jsi poprvé pocítila, že hudba na violoncello je pro tebe to pravé?
Těch momentů bylo rozhodně víc a jednou za čas, si myslím, je pro umělce potřeba je zažívat jako takovou afirmaci toho, že to, co děláme, má smysl. Přeci jen, spousta z nás to dělá opravdu dlouho, vemte si, že hraju 26 let, to už je velmi dlouhý vztah a jako v každém dlouhodobém monogamním vztahu potřebujete jednou za čas mít pocit, že to, co děláte a jak to celé je, je takto správně. Ale jeden z prvních momentů byl určitě můj první sólový koncert s filharmonií ve 13 letech. Neuvěřitelný zážitek mít za zády tak obrovské těleso, které vás doprovází.
Vyzkoušela sis i modeling. Šla bys po svých zkušenostech do světa módy znovu?
Tak takhle, kapitolu modelingu jsem nikdy neuzavřela, spíš jsem momentálně ve věku, kdy se ten zájem láme. Je zcela přirozené, že se střídají generace, navíc moje hudební povolání vyžaduje poměrně výrazné plánování dopředu, a to se často s modelingovým světem neslučuje. Vlastně bych ani nespočítala množství nabídek, které jsem nemohla vzít jenom proto, že mi byly nabídnuty třeba 3 dny dopředu.
Módu ale miluju, připravujeme momentálně s Dark Lingerie harnessy, s přítelem si různě navrhujeme a upcyclujeme oblečení. Taky mi česká značka Naut chystá koncertní kostým a chystám i spolupráci s upcycling značkou Afka.
Jak velkou roli podle tebe hraje v hudebním světě vzhled?
Ráda bych řekla, že nehraje žádnou, ale bohužel jako ve všem ostatním vzhled hraje roli. Jsme holt vizuální tvorové, svět vnímáme tak, jak ho vidíme. Není nutně řečeno, že umělci musí být krásně lidé, ale tak nějak to všichni očekáváme a co hraje významnou roli, je za mě určitý aspekt zajímavosti, to, že nějakým způsobem působíte na ostatní.
Máš nějaké osobní zkušenosti s tlakem na vzhled v rámci hudebního průmyslu?
Vzhledem k tomu, že se věnuju modelingu, tak už asi splňuju parametr toho, že bych měla vypadat dobře, tudíž jsem se s tlakem na vzhled v hudbě moc nesetkala. Ale znám spoustou hudebnic, které svůj vzhled řeší hodně, jsou se sebou velmi nespokojené a shazují se. Každopádně jsem se setkala s opravdu velkým množství debilních komentářů na to, že bych třeba mohla hrát na cello v minisukni, že bych mohla víc roztáhnout nohy a podobné sexistické narážky typu: „Je nejvíc sexy, když na cello hraje žena.” Což by mi nevadilo, sexy to je, ale jakým způsobem to hlavně muži komunikují, to je někdy na pěst. Třeba na posledním koncertu Vivaldianna, kde jsem měla i pejska, mi po koncertě jeden fanoušek řekl: „Jé, vy máte krásného pejska, můžu si vás pohladit?” To sice není sexistické, ale zkuste si představit, že by tohle někdo řekl po koncertě třeba Adele.
Vnímáš, že se v hudebním průmyslu přístup ke vzhledu nějakým způsobem v posledních letech mění?
Ráda bych řekla, že vnímám nějakou větší změnu, ale podobně jako v modelingu to, jak vnímáme krásu a jak je pro nás důležitá, se mění pomalu, a i přesto, že se zjevují interpreti, kteří se snaží rozbít obrázek toho, jak máme vlastně vypadat, to ještě asi chvíli potrvá. Co si budeme povídat, velkou roli v tom stále hraje „mužské oko”, i když si my ženy říkáme, že se oblékáme pro sebe. Myslím si, že dobrá ukázka je Billie Eilish, která se proslavila oversized oblečením. Řekla bych, že to byla první mainstream pop diva, která si tohle dovolila a vypadalo to, že sexistickým a nevhodným narážkám na to, jak jsme oblečené a jak vypadáme, začíná zvonit hrana. Pak se ale poprvé víc odhalila pro Vogue. Způsobila totální poprask a překvapivě nejvíc právě mezi lidmi, kteří ji za oversized milovali a nedokázali zkousnout, že je žena a že má tvary, které může ukazovat, jak se jí zlíbí.
Máš nějaké oblíbené místo, kde nacházíš klid a inspiraci pro hudbu?
Jezdíme pravidelně na chatu na Slapech, kterou si nechala postavit maminka mého partnera – je to absolutní oáza klidu. U lesa, je tam postavená soukromá sauna, koupání kousek od chaty. Staví nám taky malý tiny house jen pro nás, za což jsem nejvíc vděčná, takže to bude od letošního léta ještě vymazlenější místo.
Jaké jsou tvé vysněné cíle nebo projekty, který bys sis v hudební kariéře chtěla splnit?
Momentálně je můj největší cíl vydat svoji první sólovou desku. Po desítkách alb, co jsem natočila pro ostatní, je už myslím si načase. Deska se bude jmenovat Zinka a je k ní od 24. února spuštěná crowdfundingová kampaň. Velký sen je s mojí hudbou obrazit velké festivaly jako je Sziget nebo Glastonbury. Taky bych si ráda zahrála s Beyoncé nebo Lady Gaga. Mám spoustu snů a cílů, malých i obrovských, a hlavně bych si asi přála směřovat stále víc a víc k tomu, že to, co dělám, jak to dělám a proč, je z místa radosti a lásky. Být v sobě usazená a cítit se sama v sobě dobře.
$content$