Oblečení o nás často prozradí víc, než bychom chtěli. Anna Tejklová, módní návrhářka, malířka a zakladatelka značky Anna Anna, ale připomíná, že mezi dobře zvoleným outfitem a dobrým charakterem je pořád zásadní rozdíl. Vylučuje se osobitost s trendy? Bojí se stále české ženy být výrazné? A proč bychom při oblékání měli začít především sami u sebe?
Když se dnes podíváme na módní scénu, máme vůbec ještě prostor pro osobní styl, nebo jsme všichni tak trochu oblečení podle stejné šablony?
Máte pravdu, že stejnost se šíří masivně, a to nejen v podobnosti oblečení, ale i tváří a myšlení. Prostor pro vlastní osobnost a styl je ale vždycky, naopak dnes myslím není nijak složité vyčnívat, právě díky té rozrůstající se průměrnosti.
Co je podle vás skutečně osobní styl? Je to způsob oblékání, který si člověk vědomě vytvoří, nebo spíš něco, co o něm přirozeně vypovídá, aniž by to plánoval?
Já myslím, že to spolu souvisí – to, co vědomě vytváříme, o nás hodně říká. Co se ale nedá koupit a přirozeně vypovídá o našem vztahu k sobě, je i to, jak se o sebe staráme.
Může být člověk módní a zároveň naprosto osobitý, nebo se tyto dvě věci někdy dostávají do konfliktu?
Myslím, že ať už si osobitý a sebevědomý člověk na sebe vezme téměř cokoliv, může to působit módně či vzniknout trend. Ostatně tak ty trendy často skutečně vznikají i mimo módní mola – že oblíbená a známá osobnost začne něco nosit a lidi to pak začnou napodobovat. Každý z nás ostatně může ovlivňovat v tomto směru své okolí.
Dá se osobní styl vůbec vybudovat bez toho, abychom nějaké trendy sledovali? Nebo je právě jejich znalost důležitá pro to, abychom se vůči nim mohli vymezit?
On se obvykle i náš styl v průběhu let mění podle toho, jak se měníme my. Některé trendy jsou hezké, některé vůbec, ale hlavně se díky sociálním sítím střídají tak rychle, že ani nejdou všechny stíhat. Přijde mi ideální si vybrat to, co se nám líbí a sluší a modelovat pak podle vlastních potřeb.
Zrovna včera mě zaujala slečna, která na sobě měla snad všechny trendy: velké široké džínové bermudy, vytažené bílé ponožky, černé boty Mary Jane, šedé oversize sako, bílé tričko, mikádo a minimální make-up a výsledek jí úplně zbytečně škodil.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „DĚTI JSOU DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ KARIÉRA,” MYSLÍ SI MÓDNÍ NÁVRHÁŘKA ANNA TEJKLOVÁ
Co podle vás oblečení prozrazuje o člověku ještě předtím, než vůbec promluví?
Oblečení, postava, postoj, výraz, hlas… To vše najednou prozradí o člověku hodně. První dojem si děláme během pár vteřin. Někdy se dá rovnou odhadnout i názorové a politické přesvědčení.
Zároveň mě ale napadá hned několik úžasných lidí, kteří se oblékají řekněme trochu strašně, a přitom jsou velmi úspěšní, inteligentní a pro svět větším přínosem než třeba někdo, kdo působí na první pohled dokonale, ale je zahleděný jen sám do sebe. Takže oblečení sice určitě prozradí o člověku dost a i se prakticky vyplatí vypadat dobře a být tak i oblečen, dobrý charakter se ale podle něj nepozná, a ten je samozřejmě mnohem důležitější.
Myslíte, že jsme se v posledních letech naučili oblékat především pro fotografie na sociální sítě, nikoli sami pro sebe?
To je zajímavá otázka. Když o tom tak přemýšlím, dělám to taky. (smích) Třeba si řeknu, že tohle si na akci vzít nemůžu, protože jsem to měla na sobě už na dvou fotkách. Nebo se hezky oblíknu a namaluju jen na focení a doma pak hurá do legín a velkého trička od barev…
Na druhou stranu, pozornost na sociálních sítích je taky někdy radost pro nás a děláme to pro sebe či naši práci. Pořád ale doufám, že živá interakce s lidmi je pro většinu důležitější.
Máte pocit, že se české ženy stále trochu bojí být příliš výrazné?
Jednoznačně ano. Občas je těžké se tomu muset přizpůsobovat. O to víc se raduju z některých skvělých zákaznic, které milují být středem pozornosti, sbírat komplimenty a užít si radost ze sebe v krásném přitažlivém oblečení.
Odkud podle vás tento ostych pochází?
Možná z dob komunismu a z výchovy ve stylu „hlavně moc nevyčnívat”. Taky by mě to vlastně zajímalo.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „SKUTEČNÝ LUXUS NENÍ O TOM BÝT NEJVÝRAZNĚJŠÍ,” ŘÍKÁ ZAKLADATELKA ZNAČKY LUCIE MARIM, KTERÁ ODMÍTLA ÚČAST NA TÝDNU MÓDY V PAŘÍŽI
České prostředí má dlouhou tradici praktičnosti a určitého „hlavně, ať to není moc“. Myslíte, že se tento přístup k oblékání stále drží?
Přesně. Češi milují nenápadnou sportovní módu, a hlavně aby vše bylo pohodlné, což má někdy přednost před estetikou. Zase je u nás ale dost vtipných a hezkých lidí. To mám na Češích ráda a vyváží to posedlost pohorkami i do opery.
Co podle vás českým ženám v nabídce módních značek nejvíc chybí? Je to odvaha, kvalitní zpracování, originalita, nebo třeba oblečení, které není postavené jen na aktuálním trendu?
Já mám pocit, že chybí vše, co jste vyjmenovala. (smích) V obchodech je tu nabídka bídná a oproti zahraničí ještě nekvalitní a drahá. Nepočítá se vůbec s tvarovanými ženskými postavami – buď je to celé malé, nebo celé velké – barvy a vzory jen podle sezóny. Vzrůstem malé, nebo naopak vysoké ženy by také jistě mohly vyprávět, jak těžké je něco sehnat. Proto jsou tady značky jako je moje, které tvoří na míru postavy i osobnosti.
Vaše značka Anna Anna je postavená mimo jiné na osobitosti a některé motivy na šaty sama ručně malujete. Co vám ruční malba umožňuje říct, co už nedokáže samotný střih nebo materiál?
Ano, celou značku jsem na ruční malbě postavila, jsem původním povoláním malířka. Klasické obrazy stále maluju, ale postupně jsem začala navrhovat i vlastní látky a tištěné designy.
Ale zpět k vaší otázce. Kromě praktických efektů krásného metalického a živého lesku barev hodně využívám možnost „optického klamu” na míru zákaznici. Když chceme opticky zúžit třeba pas a zvětšit poprsí, přesně vím, jak malbu umístit, aby tento efekt nastal.
I dobře zvolené barvy k pleti a vlasům udělají hodně. Většina žen je překvapena, jak málo stačí, aby se rozzářily.
Pro mě vědomí, že jsem někomu konkrétnímu pomohla ke kráse, sebevědomí a radosti znamená nejvíc, a i to je to, co chci svou módní tvorbou říct. U tvorby kolekcí na přehlídky je to zase něco trochu jiného – tam můžu dát větší prostor extravaganci a volnějšímu uměleckému vyžití.
Má dnes ruční práce v módě podle vás větší hodnotu právě proto, že žijeme v době masové výroby a rychlé módy?
Já moc doufám, že ano a že ta hodnota bude stoupat i kvůli expanzi umělé inteligence, které chybí pro skutečnou tvorbu to nejdůležitější – duše.
Fast fashion nám umožnila mít každý týden jiný trend. Nemáme ale paradoxně kvůli tomu stále větší pocit, že nemáme co na sebe?
#nemamconasebe si myslím je takový častý ženský stav a je na to zaslouženě bezpočet vtipů. Je to ale pravděpodobně tak, jak říkáte. Už jen když je něčeho dostupný levný nadbytek, člověk si toho neváží a nemá problém to rychle nahradit.
Kdybyste měla poradit ženě, která má pocit, že svůj styl vlastně vůbec nezná, kde by měla začít? U trendů, u svého šatníku, nebo úplně někde jinde?
Sama u sebe. Ve své podstatě, kdo je, nebo naopak kým už nechce být, jak chce na lidi působit, co je žádoucí v jejím povolání. Jestli je její přání vzbuzovat dojem úspěšné byznysmanky, osudové krásky, sportovní a praktické ženy, členky nějaké subkultury… Možností je mnoho a pokládání si těchto otázek může přinést i užitečné sebepoznání a životní nasměrování.
Kdybyste měla vyvrátit jeden jediný módní mýtus, kterému české ženy stále věří, jaký by to byl?
Nejčastěji se setkávám v práci s větami: „Na to jsem stará.” a „Na to jsem tlustá.”
Možná tedy, že víc než módy, se to týká samotného sebepřijetí. Ženy jsou v tomto směru k sobě dost kruté. Proto si myslím, že se vyplatí dělat všechno proto, aby se člověk cítil spokojený sám se sebou, se svým tělem i životem, byl zdravý a vděčný. A být přínosem pro ostatní, to rozhodně celkovou atraktivitu také zvyšuje.
Zdroje: Autorský rozhovor, instagramový profil Anny Tejklové
$content$