Krásný byt, dokonalý vztah, vysněná dovolená, úspěšná kariéra a tělo, které vypadá skvěle z každého úhlu. Nebo alespoň na fotkách. Jenže čím déle žijeme pod dohledem algoritmů, tím více zjišťujeme, že fotogenický život nemusí znamenat šťastný život. Co říká psycholožka Kristina Sarisová o únavě z neustálého sebeprezentování a srovnávání se s životy druhých? Jak se z autenticity, offline života, nebo dokonce nepořádku může stát jen další forma budování image? A proč možná největší svoboda začíná ve chvíli, kdy přestaneme svůj život neustále upravovat pro cizí oči?
Ještě před několika lety jsme měli pocit, že dobrý život je ten, který vypadá dobře na Instagramu. Proč se tento ideál začíná rozpadat?
Myslím, že jsme se unavili z toho, že jsme si ze života udělali výlohu. Dlouho jsme dobrý život viděli hlavně v tom, jak skvěle vypadá. Krásný byt, exotická dovolená, perfektní vztah, štíhlé a vysportované tělo, nadějná kariéra, a ideálně všechno současně. Jenže tato estetická dokonalost má zásadní vadu: člověk může mít velmi fotogenický život, a přitom se v něm vnitřně topit. Estetika totiž negarantuje spokojenost. Můžete pít výběrovou kávu v designovém křesle a prožívat u toho úzkosti a deprese. Lidé toto začali masivně zakoušet.
Navíc jsme postupně zjistili, že Instagram není jen místo, kde se díváme na životy druhých, ale kde se také díváme na ten svůj očima potenciálního diváka. To může být psychicky nesmírně vyčerpávající. Znamená to, že ve své vlastní realitě nežijeme jako přímí účastníci, ale jako hodnotitelé. Najednou nejíme jen večeři, ale podvědomě aranžujeme talíř tak, aby měl správný kontrast. Nejedeme na dovolenou, abychom vnímali vůni moře, ale část kapacity mozku neustále spotřebováváme na kompozici záběru a odhadování, kolik lajků tato scenérie asi nasbírá.
Je možné, že už nejsme unavení jen ze sociálních sítí, ale především z toho, že na nich musíme neustále vytvářet nějakou verzi sebe sama?
Ano. Myslím, že tohle je jedna z únav současnosti, o které se sice příliš nemluví, ale která tvoří podhoubí pro emoční a mentální vyčerpání. Neustále něco zveřejňujeme, ale zároveň neustále něco editujeme. Vytvořili jsme si v hlavě komisi, která pracuje na plný úvazek. Co ukážu? Co už je moc? Jak v tomto světle budu působit? Nebudu trapná? Nebudu příliš smutná, aby si lidé nemysleli, že si stěžuju? Nebudu příliš šťastná, aby mě nepovažovali za vychloubačnou?
Vzniká tak propast mezi tím, kým skutečně jsme, a tím, jakou verzi sebe sama posíláme do světa. V psychologii víme, že čím větší je rozdíl mezi naším reálným já a ideálním (prezentovaným) já, tím více energie spotřebováváme na udržení této fasády. Je to jako permanentně držet pod vodou nafukovací míč. Neustálé stylizování zkrátka spotřebovává psychické palivo, které nám pak chybí v reálných vztazích a v péči o sebe. Výsledkem není jen únava, ale plíživý pocit odcizení od sebe samého. Je to stav, kdy už sami nevíme, kde končí naše skutečné preference a kde začíná naše internetová identita.
Může být neustálé sebeprezentování psychicky vyčerpávající i ve chvíli, kdy si člověk uvědomuje, že Instagram není realita?
Určitě. Vědět, že něco není realita na racionální úrovni, totiž ještě neznamená, že to na nás nepůsobí na úrovni emoční. Rozumově můžeme velmi dobře vědět, že influencerka používá filtr, že fotografii upravovala v aplikaci, a že se s partnerem před pěti minutami pohádala a teď se objímají jen před objektivem pro sponzorovaný příspěvek. Rozum to ví. Ale část mozku odpovědná za emoce a sociální zařazení, reaguje pouze na tu fotografii nebo video.
Evolučně srovnávání sloužilo k tomu, abychom nevypadli z komunity. Dnes nám sociální sítě poskytly nekonečné množství materiálu k porovnávání. Každý den tak nevědomky konfrontujeme svůj obyčejný úterní ranní rozcuch s nejlepším, vyfiltrovaným momentem někoho na druhém konci planety. Výsledkem je neustálý podprahový pocit, že náš vlastní život nějak zaostává, že jsme nedostateční a náš běžný den je naprosto nudný. Proto je klíčové nespoléhat na to, že jsme přece nad věcí, ale sledovat, co s námi konkrétní profily dělají. Zda nás inspirují, nebo v nás zanechávají pachuť a pocity méněcennosti.
Instagram nám kdysi prodával hlavně krásu a luxus. Dnes ale vidíme i „dokonalé“ vztahy, kariéry, rodičovství, bydlení, cestování nebo osobní rozvoj. Není právě tahle všudypřítomnost ideálního života psychicky nebezpečnější než samotné filtrování fotografií?
Dříve bylo srovnávací pole jasně ohraničené, věděli jsme, že modelka v časopise je krásnější nebo bohatší. Dnes se ale tlak rozlil do všech oblastí našeho života. Už nestačí jen dobře vypadat. Musíte mít perfektně zorganizovanou kariéru s pasivním příjmem, hluboký a vědomý partnerský vztah plný neustálé komunikace, trpělivé a respektující rodičovství, designový minimalismus v bytě, třikrát ročně cestování mimo turistické resorty, a k tomu všemu ještě ukázkovou psychickou stabilitu a čas na ranní jógu a deník vděčnosti.
Vzniká tak představa, že zdravý a správně žijící člověk by měl dosahovat stoprocentního výkonu ve všech oblastech současně. Ale skutečný lidský život je z podstaty asymetrický a sezónní. Někdy se nám neuvěřitelně daří v práci, ale partnerský život leží v troskách. Jindy prožíváme nádherné období blízkosti s dětmi, ale profesně stagnujeme. Někdy máme uklizený byt, ale v duši prázdno. Jindy ve vytahaných teplákách sami večeříme a prožíváme hluboký, tichý mír. Život se nedá uřídit jako bezchybná korporátní tabulka, a snaha o to nás okrádá o přirozenost a lidskost.
Co se děje v hlavě člověka, který má pocit, že všichni ostatní někam směřují, zatímco on stojí na místě? A proč tento pocit může být tak silný i tehdy, když objektivně žije úplně normální život?
Především v té chvíli podléhá kognitivnímu zkreslení. Zapomíná, že sociální sítě jsou výběrem izolovaných okamžiků, nikoli kontinuálním záznamem lidského bytí. Když otevřeme aplikaci, algoritmus nám ihned naservíruje esenci úspěchu: kamarád oznámil povýšení, známá se vdává, další pár čeká dítě, někdo si koupil byt, jiný vydal knihu a tamten zrovna odlétá do Japonska. Náš mozek tyto jednotlivé, zářivé fragmenty od padesáti různých lidí slije dohromady a vytvoří z nich jednoho fiktivního superčlověka, proti kterému pak porovná sebe sama.
Nevidíme ty měsíce nejistoty, partnerské krize, finanční úzkosti, osamělost ani chvíle, kdy ten úspěšný člověk seděl schoulený na podlaze v koupelně a nevěděl, jak přežije další den. Porovnáváme pak interní surovost a zmatek svého života s externě vyčištěným katalogem úspěchů druhých. Výsledkem je hluboká frustrace a pocit, že nám ujíždí vlak.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „SOCIÁLNÍ SÍTĚ MAJÍ TOLIK DOPADŮ NA PSYCHIKU, ŽE JE POTŘEBA SE JIMI ZABÝVAT,” ŘÍKAJÍ PSYCHOLOŽKY V ŽUPANU
V českém prostředí často narážíme na zvláštní kombinaci skromnosti a potřeby ukázat, že se nám daří. Jak podle vás česká mentalita ovlivňuje způsob, jakým používáme sociální sítě?
Říct nahlas a bez obalu „jsem na sebe pyšná, vydělala jsem hodně peněz a strašně mi to sluší“ by bylo bráno jako chvástání. Sociální sítě však toto napětí „vyřešily” elegantním způsobem. Daly nám k dispozici nástroje na takzvaný humblebragging neboli falešnou skromnost. Chceme ukázat nové auto, tak vyfotíme ranní kávu v držáku vedle volantu s popiskem: „Ach jo, ty ranní zácpy v Praze jsou hrozné.“ Chceme ukázat, jak skvěle vypadáme v plavkách, tak přidáme fotku s textem: „Dneska strašné horko, nedá se dýchat.“ Je v tom přesně ta česká potřeba nebýt za toho, kdo se chlubí, kombinovaná s hlubokou, lidskou touhou po uznání a validaci. Naučili jsme se projevovat v šifrách, které jsou pro naši kulturu přijatelné.
V posledních letech se objevuje touha po větším soukromí. Lidé méně sdílejí vztahy, bydlení, děti, dovolené nebo každodenní detaily. Je to podle vás skutečná změna hodnot, nebo jen další trend, který se časem promění v nový způsob sebeprezentace?
Může to být obojí a obě ty roviny se prolínají. Část lidí došla do bodu, kdy zjistili, že ty nejcennější věci v životě mají tendenci vyprchávat, když se vystaví přílišnému světlu. Pochopili, že nemusí fotografovat partnera u snídaně, aby dokázali, že je jejich láska skutečná. Soukromí se stalo bezpečným útočištěm.
Zároveň jsme ale na sociálních sítích, což znamená, že i z této autentické potřeby se stává nějaký trend. Dnes už můžete být styloví tím, že jste ti, co nic nesdílejí. Lidé tak začínají velmi rafinovaně prezentovat právě svou nepřítomnost. I záměrné smazání celého obsahu profilu je určitý druh komunikace. Chránění soukromí se tak pro mnohé stalo jen dalším filtrem a maskou. Anebo je za tím jednoduše touha po soukromí.
Může být „offline život“ novou formou statusu? Jinými slovy: nehrozí nám, že se z autentického života bez telefonu stane další trend?
Jednoznačně. V digitální ekonomice, kde je měnou pozornost, se možnost nebýt online stává výsadou. Pokud si můžete dovolit být tři dny nedostupní, neodpovídat na e-maily a nemít přehled o tom, co se zrovna stalo na sítích, signalizujete tím značnou míru autonomie.
Z offline života a digitálního detoxu se tak stal prémiový produkt. Kupujeme si drahé pobyty v dřevěných chatičkách bez signálu, abychom tam dělali to, co naši prarodiče dělali zadarmo a přirozeně. Proto bych byla velmi opatrná s romantizací offline hnutí. Pokud se neustále fotíme u toho, jak odkládáme telefon, nebo o svém digitálním půstu napíšeme status, chytili jsme se do stejné pasti. Cílem totiž není vytvořit si novou, lepší image. Cílem je dostat se do stavu, kdy náš vnitřní klid vůbec nezávisí na tom, jak náš život zvenčí vypadá.
Proč se podle vás tak dobře uchytil obsah, který ukazuje nedokonalost, chaos, nepořádek nebo „realitu všedního dne“? Opravdu toužíme po realitě, nebo jsme si jen vytvořili nový druh esteticky přijatelné nedokonalosti?
Protože jsme už přehlceni tou dokonalostí a sterilitou z let minulých. Perfektně vyskládané snídaňové misky začaly po čase nudit. Lidská psychika přirozeně touží po zrcadlení reality, a tak jsme začali oslavovat nepořádek. Ale internet má schopnost zkomercionalizovat naprosto cokoliv – včetně nepořádku a zmatku.
Všimněte si, jak dnes vypadá takzvaný „realistický“ obsah. To chaotické ráno matky musí mít stále to správné ranní světlo. Ten nepořádek na lince je poskládaný z estetických organických slupek a drahého nádobí. Když někdo mluví o své životní krizi, video má precizní střih, titulky se správným minimalistickým fontem a mluvčí sice pláče, ale ve vizuálně podmanivém prostředí. Toužíme po realitě, ale často přijímáme jen její vysoce stylizovanou podobu. Dříve bylo standardem ukázat dokonalý úklid, dnes je stejným zdrojem sociálního kapitálu ukázat nepořádek, ale musí to být ten „správný“, fotogenický a vkusný nepořádek.
Jak podle vás sociální sítě proměnily představu mladých Čechů o tom, jak by měl vypadat úspěšný život? Je dnes těžší smířit se s obyčejností, když každý den vidíme stovky mimořádných životů?
Zásadně tím, že zkrátily psychologickou vzdálenost mezi běžnou existencí a výjimečnými životy. V generaci našich rodičů člověk věděl, že někde na světě existují lidé, kteří létají soukromými tryskáči, vydělávají miliony nebo mají dokonale vysoustružená těla. Byly to ale vzdálené postavy.
Dnes tyto lidi mladý člověk potkává každých pět vteřin při projíždění feedu. Náš mozek na to není evolučně nastavený. Když vidí nějaký jev příliš často, začne ho statisticky vyhodnocovat jako normu. Extrémní výjimečnost – ať už v bohatství, kráse nebo produktivitě – se tak v mysli mladých lidí stala základní startovní čárou. Obyčejnost, průměrnost a normální, klidné tempo života jsou pak známkou osobního selhání a lenosti. Přitom obyčejný život s běžnou prací, průměrným platem a normálními starostmi není život, který se nepovedl. Je to statistická realita drtivé většiny lidí.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „NEMUSÍME SVÉ TĚLO KAŽDÝ DEN MILOVAT, NĚKDY ÚPLNĚ STAČÍ HO PŘESTAT NENÁVIDĚT,” ŘÍKÁ PSYCHOTERAPEUTKA PETRA JONÁŠOVÁ
Proč nás tolik dráždí lidé, kteří vypadají šťastně? Je závist na sociálních sítích přirozenou lidskou reakcí, nebo ji algoritmy ještě zesilují?
Protože cizí štěstí, obnažuje naši vlastní nespokojenost, osamělost nebo nezpracovaná zranění.
Když jsme sami vnitřně naplnění, zažíváme dobré období a máme funkční vztahy, fotografie cizího štěstí v nás vyvolá letmý úsměv. Ale ve chvíli, kdy prožíváme krizi, pochybujeme o své hodnotě nebo se cítíme sami, funguje cizí radost jako sůl do otevřené rány. Není to výraz vrozené české nepřejícnosti nebo morálního selhání. Je to lidská reakce na deficit.
Ten druhý nám svým obrazem ukazuje něco, po čem my sami toužíme, ale momentálně k tomu nemáme přístup. Navíc sociální sítě tento mechanismus záměrně přiživují. Závist je citlivý kompas, který nám ukazuje, kde v našem vlastním životě zeje prázdnota, která potřebuje naši pozornost.
Proč máme v Česku tak silnou potřebu komentovat a hodnotit životy druhých lidí? Je český internet obzvlášť kritický?
Komentování životů druhých funguje jako neoficiální společenská kontrola, která v českém prostředí silně čerpá z historické potřeby nevyčnívat a z kultury ironie. Hodnocením chování ostatních si podvědomě definujeme hranice toho, co je v naší komunitě ještě považováno za „normální“ a bezpečné.
V české mentalitě je hluboce zakořeněný strach z přílišného úspěchu nebo originality. Jakmile někdo vyroste nad průměr, okolí má tendenci ho vrátit zpět do řady. Tento mechanismus se nejčastěji maskuje za specificky český humor a cynismus. Umíme skvěle shazovat autority a brát věci s nadhledem, ale stejný nástroj používáme k pasivně-agresivnímu srovnávání druhých do latě. Věty jako „No jo, ten dopadl.“ nebo „Musí se zase předvádět.“ slouží jako obranný štít naší vlastní nejistoty. Sociální sítě pak daly lidem anonymitu a platformu, kde mohou skrze kritiku cizích životů ventilovat nespokojenost s těmi vlastními.
Nejsme ve skutečnosti závislí ne na Instagramu, ale na pocitu, že jsme pro někoho zajímaví? A pokud ano, není to mnohem hlubší problém?
Aplikace jako Instagram jsou pouze technologickým nástrojem, který silně oslovuje naši evoluční potřebu: touhu po přijetí a potvrzení vlastní existence. Člověk je sociální tvor a k tomu, aby se cítil psychicky stabilní, potřebuje odrazy v očích druhých. Lajk, komentář nebo zhlédnutí příběhu fungují jako neurochemická odměna, mikrodávka dopaminu, která našemu mozku našeptává, že jsme viděni a uznáváni.
Problém nastává v momentě, kdy se z tohoto externího zrcadla stane jediný zdroj naší sebehodnoty. Dochází k odcizení od sebe sama. Už neprožíváme realitu pro ni samotnou, ale neustále ji v hlavě editujeme pro pomyslné publikum. Fotografie z dovolené přestává být vzpomínkou, ale stává se zprávou pro trh s pozorností, kterou vysíláme, abychom si potvrdili, že náš život má nějakou cenu. Když nepřijde dostatek reakcí, dostavuje se existenciální úzkost a pocit, že pokud náš zážitek nikdo neviděl, jako by se vůbec nestal.
Pokud bychom měli „instagramový život“ skutečně opustit, co by podle vás mělo přijít místo něj? Jak se naučit znovu prožívat věci, které nejsou fotogenické, měřitelné lajky ani sdělitelné jedním stories?
Měl by přijít návrat k obyčejnému, soukromému životu. Znamená to dělat věci jednoduše proto, že nám dělají dobře, ne proto, že v očích ostatních budují náš status. Skutečná svoboda spočívá v tom, že dokážeme prožít silný moment, aniž bychom pocítili nutkání sáhnout po telefonu a transformovat ho do digitální stopy.
Tento přechod může zpočátku bolet, protože reálný život je často neatraktivní, pomalý a tichý. Zahrnuje nudné procházky, nedokonalá jídla a vztahy plné každodenní rutiny. Kouzlo však spočívá v objevování „prožitku bez svědka“. Když čteme knihu jen pro ten pocit, když vaříme večeři, která sice vypadá nevzhledně, ale skvěle chutná, nebo když milujeme někoho bez potřeby to dokazovat světu, vracíme se k podstatě bytí. Začínáme žít pro sebe.
Neměli bychom se bát toho, že děti vyrůstají ve světě, kde je vlastní život od začátku potenciálním obsahem?
Ano, je to jedno z rizik pro psychický vývoj nastupující generace, protože to od základu mění způsob, jakým si děti budují vlastní identitu. Pokud je dítě od kolébky vystaveno sharentingu, kdy rodiče sdílejí jeho fotky a milníky, učí se vzorci, že jeho hodnota je odvozená od toho, jak vypadá na displeji a kolik reakcí vyvolá u cizích lidí. Děti pak přirozeně přebírají tuto optiku a začínají samy sebe vnímat jako produkt. Vztah k vlastnímu tělu a emocím se stává odcizeným, důležité není to, jak se cítím uvnitř, ale jak u toho vypadám navenek.
Klíčovým úkolem moderní výchovy je proto vytvořit pro děti bezpečný přístav, jakousi „offline zónu“, kde je nikdo nehodnotí, nefotí a nenahrává. Potřebují zažít prostor, kde mohou být nešikovné, umazané, náladové a nefotogenické. Potřebují vědět, že jsou milovány za to, kým jsou, nikoli za to, jaký obsah generují.
Kdybyste měla vybrat jednu věc, kterou bychom měli přestat na sociálních sítích dělat, protože nám bere nejvíc energie, co by to bylo?
Měli bychom přestat používat nablýskané výseky cizích životů jako měřítko pro naši vlastní realitu. Porovnávání na sociálních sítích je zhoubné, protože srovnáváme zákulisí svého vlastního života, které známe se všemi chybami, pochybnostmi a únavou, s nejlepšími momentkami druhých. Je to nefér souboj, který nelze vyhrát. Když vidíme někoho na pláži nebo v dokonale uklizeném bytě, náš mozek to vyhodnotí jako standard, ve kterém ten člověk žije neustále, a náš vlastní život vedle toho začne vypadat jako selhání. Tato neustálá komparace unavuje a bere nám schopnost radovat se z toho, co máme přímo před sebou. Cílem zdravějšího přístupu k sítím je uvědomit si, že náš život nemusí být estetickým materiálem, aby měl smysl a byl plnohodnotný.
Zdroje: Autorský rozhovor, instagramový profil Kristiny Sarisové
$content$