Jako dítě se ve škole styděla za vietnamské svačiny, dnes její ilustrace vyhledávají značky jako Puma nebo Chanel. Ilustrátorka Bao Quyen ve své tvorbě nespojuje jen dva odlišné světy, ale učí se díky ní léčit i vlastní vnitřní jizvy. Proč má její nový komiks sílu napravovat rozbité vztahy? Jak se vyrovnat s kreativním vyhořením v online světě? A proč je v umění mnohem důležitější příběh než honba za dokonalostí?
Narodila jste se v Česku, ale vaše kořeny jsou vietnamské. Mnoho umělců z diaspory mluví o pocitu rozdělené identity. Je vaše umění nástrojem, jak tyto dva světy spojit, nebo spíše prostorem, kde si vytváříte svůj vlastní, úplně nový svět?
Umění je určitě jeden z nástrojů, který používám k tomu, abych nacházela cestu ke své identitě. Myslím si, že hledání identity nebo mít pocit rozdvojené identity je mnohem složitější a komplexnější, než si umíme představit. Není to černobílé a já osobně mám pocit, že jsem takový mix dvou světů. Skrze umění přirozeně nacházím samu sebe, zjišťuju, co mě baví a k jakým tématům mám větší náklonnost.
Cítila jste někdy během dospívání potřebu potlačit své kořeny, abyste snáze zapadla do zdejší komunity, nebo jste je vždy vnímala jako svou superschopnost?
Určitě jsem zažila již obě fáze.
Když jsem byla malá, přála jsem si být jako ostatní. Připadalo mi, že jsem ošklivá a nejvíc mě mrzelo, když jsem si přinesla do školy nějakou vietnamskou svačinku, třeba krevetové chipsy, a moji spolužáci nad tím ohrnovali nos, protože jim to smrdělo.
Na druhou stranu, v dospívání jsem začala vnímat své rysy jako pozitivní. Poslouchala jsem hodně tehdy i K-pop, protože bylo pro mě důležité vidět dívky, které vypadají jako já, i na obrazovkách. Umět mluvit vietnamsky je taky velká výhoda, každý jazyk navíc se hodí.
Umění je často označováno jako univerzální jazyk. Co podle vás dokáže zprostředkovat lépe než slova, když jde o citlivá témata, jako je migrace nebo hledání vlastního místa ve společnosti?
Myslím si, že vizuální komunikace má velkou výhodu v tom, že není třeba, abychom mluvili všichni stejným jazykem, a stejně můžeme všichni pochopit tu stejnou message skrze umění. A to mi přijde krásné. Obzvlášť já sama to zažívám, když kreslím například vietnamské legendy, které pochopí jak Vietnamec, který neumí česky, tak Čech, který neumí vietnamsky.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: MĚSTA JAKO ŽIVÉ GALERIE: STREET ART NENÍ JEN KONTROVERZNÍ DRUH UMĚNÍ
Věříte, že umění může překlenout propast mezi kulturami. Co konkrétně z vietnamské kultury byste chtěla prostřednictvím své tvorby více přiblížit evropskému publiku?
Přála bych si publiku více přiblížit naše tradice, které jsou v nás hluboce zakořeněné. Zejména kult předků, festivaly a svátky spojené s lunisolárním kalendářem, který je pro Vietnamce opravdu důležitý.
Co je podle vás největší klišé, se kterým se v Česku setkáváte v souvislosti s vietnamskou komunitou, a jak se ho snažíte ve svých pracích vyvracet?
Ve své práci se nesnažím nic vyvrátit, spíš rozšířit povědomí o tom, že vietnamská kultura není jen o pho a bun cha, ale skrývá se v ní velmi bohatá historie, tradice a kultura.
Stalo se vám někdy, že váš obraz někoho urazil nebo způsobil nedorozumění právě kvůli kulturním rozdílům v symbolice?
To se mi zatím naštěstí nestalo. Myslím si, že je důležité umět své záměry v umění dobře odkomunikovat i v případě, že by s nimi někdo zrovna nesouhlasil.
Vaše ilustrace jsou hravé, romantické a plné fantazie, zároveň však mají moderní designový šmrnc. Odkud čerpáte inspiraci?
Inspiraci beru určitě hodně ze svého běžného každodenního života. Snažím se často pochopit věci, které doma praktikujeme. Zároveň jsem vyrůstala na anime a manze, což také hodně ovlivňuje moji tvorbu, kterou míchám s tradičními prvky jako papírové textury a kresba tužkou. Musím také zmínit, že do inspirace patří i druzí umělci a umění. Je důležité se každý den obohacovat uměním, lidmi a přírodou kolem nás, aby naše múza nevyhasla.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „JE ZAJÍMAVÉ, JAK VÁM ZE VŠECH STRAN UMĚLCI RADÍ, JAK JE NUTNÉ NAJÍT SEBE A SVŮJ STYL,” ŘÍKÁ BUMPKINOVÁ
Proč jste si vybrala právě lineart? Co vám tato technika umožňuje vyjádřit lépe než například klasická malba?
K lineartu jsem měla vždy blízko, jelikož jsem vyrůstala na animovaných filmech. Anime, manga, Disney, Ghibli filmy… Vždy jsem měla slabost pro lineart. Vizuálně ke mně opravdu promlouvá a cítím vůči němu určitou nostalgii. Je to celkem náročná technika v ilustraci, ale líbí se mi, jaké detaily dokáže zachytit.
Vaše tvorba působí velmi jemně a žensky. Je tato jemnost vědomým rozhodnutím, nebo přirozeným odrazem vaší osobnosti?
Já jsem prošla opravdu hodně styly, abych se dopracovala k tomuto, u kterého jsem se rozhodla i zůstat. Dlouhou dobu jsem se hledala a zkoušela i různé temnější styly kreslení, které ale ve výsledku, když se na to zpětně podívám, nebyly úplně já. Časem jsem se přirozeně dopracovala k tomuto stylu, který, bych řekla, opravdu odráží i moji osobnost.
Využíváte fantasy prvky a symbolismus. Je to pro vás útěk z reality, nebo spíše způsob, jak realitu lépe pochopit a popsat?
Jako malá jsem vždy patřila mezi introvertní děti, které si hrály doma s figurkami a tvořily kolem nich nový svět. Fantasy prvky a symbolismus jsou nedílnou součástí našich životů a formují je víc, než se na první pohled může zdát. Jako děti vyrůstáme na pohádkách, které vymysleli dospělí k tomu, aby nás naučili morálním hodnotám. Takže by se dalo říct, že je to obojí – útěk z reality a zároveň stravitelnější pochopení reality.
Můžete nám poodhalit svůj tvůrčí proces? Kterému detailu věnujete nejvíc času? A vyvinula jste si během let nějaké vlastní techniky?
Je vlastně paradoxní, a pro některé i překvapující, že nejvíc času trávím rešeršováním. Tím, že kreslím především kulturní témata, legendy, mýty a podobně, musím většinu času něco číst, někomu psát nebo něco hledat. Každá ilustrace za sebou skrývá spoustu hodin hledání informací. Hledání referencí je také nedílnou součástí kreativního procesu. Často kreslím například zvířata a musím hledat reference toho, jak vypadá třeba vodní buvol z horního úhlu pohledu.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: ILUSTRACE V DIGITÁLNÍ ÉŘE: ODPOVĚĎ NA OTÁZKU, JESTLI AI NAHRADÍ TVŮRCE, JE JASNÁ
Máte při kreslení nějaké rituály? Co vám nesmí chybět? Je to konkrétní hudba, druh čaje, nebo například ticho?
Jídlo. (smích) Já opravdu ráda při kreslení „snackuju” a popíjím kávy, čaje. Kupuju si nebo peču dezerty, buchty, věnečky, makronky… Do pozadí si hodně pouštím i seriály nebo lo-fi hudbu.
Věnujete se také muralovým malbám v interiérech. Jaké je to vyměnit malý papír za obrovskou stěnu, kde chybu jen tak nevymažete?
Když jsem začínala, tak jsem z toho měla celkem stres, ale to jen proto, že jsem neměla dost zkušeností. Teď když musím dělat mural, tak se ničeho nebojím. Stačí mít jen dobrou předpřípravu, a ideálně i parťáka na malování. Ve dvou se to táhne vždy lépe.
Vaším nejnovějším velkým projektem je autorský komiks The Ceramic Heart. Proč jste si jako ústřední motiv příběhu vybrala právě keramické srdce?
V minulosti jsem si procházela těžkým období, kdy se mi rozpadlo přátelství. Bylo to třetí velké přátelství, o které jsem v životě přišla a nesla jsem to opravdu špatně. Většinu času vedu takové vnitřní monology, které mi pomáhají se vyrovnat s realitou a jeden z těchto monologů byl o tom, jak jsem si v hlavě přirovnávala své srdce ke křehké keramice a jak se mi v tu chvíli roztříštilo na několik kusů – byl to pro mě takový ten „final blow”. Metaforicky jsem si přirovnala své srdce k tomu keramickému a říkala jsem si, že to musím napravit, a v tu chvíli mě napadla japonská metoda kintsugi, kdy se rozbitá keramika opravuje zlatým lepidlem.
Komiks je na japonské filozofii kintsugi postavený. Co vás na ní natolik fascinovalo, že jste kolem ní vystavěla celý děj?
Obecně se mi líbí na filozofii kintsugi to, že nás učí nedefinovat sami sebe chybami nebo neštěstím, které se nám v životě přihodí, ale naopak se z těchto těžkých chvílí oklepat a naučit se je neskrývat, vnímat je jako součástí nás a našich příběhů.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „ČTEČKY OHROZILY HLAVNĚ BRAK, S UMĚLOU INTELIGENCÍ TO BUDE NEJSPÍŠ PODOBNÉ. SPOUSTA SKVĚLÝCH TALENTŮ SE NEUMÍ PRODAT,” ŘÍKÁ ILUSTRÁTORKA BARBORA MÜLLEROVÁ
Emoční zranitelnost je v mnoha kulturách často vnímána jako slabost. Je váš komiks tichou rebelií proti tomuto nastavení?
Stoprocentně.
Proč je podle vás pro dnešní společnost tak těžké přijmout fakt, že nedokonalost je přirozená? Proč se stále snažíme o ten naleštěný instagramový obraz?
Lepší otázka je, co je vlastně „dokonalost”? Každý si ji definuje jinak a já v žádnou dokonalost nevěřím. Přistupuju tak i ke své práci, ve které je pro mě mnohem důležitější předat emoce a příběh, než se utápět na cestě k dokonalosti, kterou určuje kdo? Společnost?
The Ceramic Heart působí jako velmi intimní zpověď. Co vám dodalo odvahu udělat ze soukromých pocitů veřejnou knihu?
V komiksu se příběh točí převážné kolem dívky, která čelí toxickým společenským standardům. Tyto příběhy jsou jak z mého života, tak i života mých kamarádek. Jsem vděčná, že dnes mám tolik sebevědomí, abych si uvědomila, že všechny ty úpravy, které mi byly vnucovány, když jsem byla malá, opravdu nebyly a nejsou potřeba. K vytvoření tohoto komiksu jsem nepotřebovala odvahu, ale spíše sebelásku.
Vaše jméno je dnes spojováno se známými značkami jako Puma, Chanel nebo PlayStation. Čemu přičítáte tento komerční úspěch? Je to otázka štěstí, nebo precizního budování portfolia?
Asi tak nějak kombinace obojího. Měla jsem štěstí, že si mě vybrali, ale zároveň jsem tomu štěstí musela jít naproti.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: ŽENY A SOUČASNÉ UMĚNÍ: TOTO JE 5 OBLÍBENÝCH PŘEDSTAVITELEK, KTERÉ BYSTE NEMĚLI PŘEHLÉDNOUT ANI VY
Máte pocit, že jako žena a zároveň člověk s migračním původem musíte v českém kreativním průmyslu dokazovat více než ostatní?
V některých směrech asi ano. Je to spíš z toho důvodu, že moji rodiče sem přišli pracovat a neměli moc ponětí o tom, co jsou to koníčky či volnočasové aktivity. Určitě je v něčem lepší mít rodiče, co tu mají zázemí a nějaké ponětí o tom, co je to umění nebo jak funguje. Na druhou stranu, dali mi to nejlepší, co mohli – pevné zázemí, díky kterému jsem si dovolila být dravá a jít si za svým snem.
V dnešní době je obrovský tlak na neustálou produkci obsahu pro sociální sítě. Jak se bráníte vyhoření a kreativnímu bloku?
Ano, ten tlak je opravdu neskutečný. Už několikrát se mi stalo, že jsem na sociálních sítích úplně vyhořela. Teď už se snažím přistupovat k obsahu na sociální sítě zodpovědněji a myslím hodně i na své mentální zdraví. Už nikdy se nechci zacyklit v tom, že dny a noci jen edituji videa. To není podstata mé práce. Je to rozhodně ale bonus, kterého bychom si měli vážit. Máme tu možnost dostat svoji práci mezi lidi opravdu jednoduchým způsobem. Jen si každý z nás musí najít balanc.
Jaká je podle vás nejdůležitější dovednost, kterou by měl mít umělec? Stačí jen umět dobře kreslit?
Dobře kreslit umí spoustu lidí. Nejdůležitější je podle mě příběh, který chce umělec ve své práci předat.
Co byste poradila mladým umělcům z druhé generace migrantů, kteří se možná bojí ukázat své kořeny a až příliš se snaží zapadnout?
Ať se ničeho nebojí. Vše přijde v ten správný čas a každý si najde svoji cestu, jak porozumět svým kořenům. A je naprosto v pořádku se rozhodnout jakkoliv. Zda je přijmeme, či ne, je čistě na každém z nás.
Zdroje: Autorský rozhovor, instagramový profil Bao Quyen
$content$