Lucy Santay Hudecová alias Bumpkinová je ztělesněním pojmu kreativní duše. Tvoří, kreslí, vyrábí šperky… Své výtvory prodává na vlastním e-shopu a vedle toho se společně s manželem věnuje projektu, kterým je slovenské tetovací studio s názvem Bumpkin Tattoo. Jaké to je být umělcem na volné noze? Musí mít každý umělec svou techniku? A jak překonávat kreativní bloky?
Někteří lidé vědí již v mladém věku, čím chtějí být, až dospějí. Jaký je tvůj příběh? Kdy jsi začala mít zájem o umění?
Asi když jsem poprvé vzala do ruky pastelku – tehdy mezi námi přeskočila jiskra a já jsem věděla, že jednou budu tvořit naplno. A to jsem myslím byla ještě malý školák.
Co jsi tehdy nakreslila?
To v tom množství informací, obrazů a obrázků nebo vzpomínek nemám šanci si pamatovat… Opravdu nevím. Ale pamatuji si, že jsem kreslila hodně. Nebyl internet, a tak bylo lehké hledat si inspiraci a kreativní podněty. Z knihovny jsem si přinesla knihu Mach a Šebestová, a když jsem přečetla nějaký z jejich příběhů, nakreslila jsem to, co jsem si pamatovala. A to bylo dávno, někdy na základní škole.
Momentálně působíš jako ilustrátorka a handpoke umělkyně na volné noze. Co bylo pro tebe zlomovým bodem a proč ses rozhodla zrovna pro dráhu umělce na vlastní pěst?
Jeli jsme s kolegyní autem do práce. Viděla jsem z okna ty naše milované plechové fabriky a v nich kanceláře a napadlo mě, jestli opravdu tohle musím dělat. A tak jsem po nějakých osmi letech v průmyslu dala výpověď. Ale nelituju a jsem ráda, že jsem pracovala v korporacích, protože tam se nejvíc naučíte o sobě, o práci s ostatními, o nějakých pravidlech, komunikaci s jinými a hodnotách, které potom můžete přenést i do vlastního podnikání.
Manžel už tehdy vlastnil prostor a naše tattoo studio, a tak jsem se stala jeho full-time kolegyní. Ale tetování mám teď maličko, spíš mu připravuji návrhy, designy na tetování a vyrábím si věcičky do online shopu.
A víte co, já se vlastně moc za ilustrátora nepovažuji. To bych urazila lidi, co opravdu ilustrují knihy – já jsem je ilustrovala zatím velmi málo.
Zdá se, že ve tvé tvorbě hraje důležitou roli barva. Používáš často barvy k vyjádření určitých pocitů prostřednictvím svého umění?
Já to asi nedělám vědomě, protože pořád říkám, že dokážu pracovat s čímkoliv, co chytím do ruky. Mám moc ráda grafitové tužky a barva mi v nich nechybí. Ale ano, člověk, který se podívá do mého portfolia, tam ty barvy asi vidí dominantně.
Jestli jimi vyjadřuji pocity, to sama nevím, asi ano. Pro mě je tvoření tak automatické, že se nezamýšlím nad konceptem dopředu a dělám si minimální množství náčrtů. Neplánuji tak například to, kolik červené použiji, abych vyjádřila bolest. To se asi děje mimo mě. Nicméně rozhodně si myslím, že moje kresby a práce jsou plné pocitů. Jejich interpretaci a vnímání nechávám na divácích, protože co obrázek, to úplně jiný potenciálně působící příběh. Někdo cítí melancholii, někdo klid, někdo sladký smutek…
Jak ses dopracovala ke své technice? Čím je tvá tvorba a styl ilustrace specifický?
Osobně si nemyslím, že mám nějakou techniku a styl. To, co tvořím, jsou náhodná seskupení čar, čárek, barev… Jediným pojivem toho všeho je jakési kouzlo, pohádkovost a dětská radost. Já totiž každý týden tvořím něco jiného. Za ty roky to jsou tisíce věcí a je pro mě velmi vzácné moct si prohlédnout nějaké fotky z archivu – čím a kým jsem byla, když jsem tvořila to a ono.
Nejsem tvůrce, který by dokázal vydržet u jednoho stylu. To bych se nudila a nenaplňovalo by mě to. Je ale zajímavé, jak vám ze všech stran umělci radí, jak je nutné najít sebe a svůj styl. A co to je? Postavičky s tím samým výrazem obličeje nebo omezená paleta barev? To je fajn tak na pár let, ale nevěřím, že s tímto postojem člověk, tvůrce, nevyhoří. Je skvělé, když si připustíte jiné možnosti – začnete vyšívat, šít nebo vyrábět keramické hrnečky, a přitom můžete realisticky malovat obrazy… Myslíte, že takový umělec ztratil svůj styl?
Je to také velmi matoucí pro začínající umělce. Nikdo se nenarodí se stylem v ruce, a není naší povinností ho najít, protože každý to máme jinak. Tvoření a kreativita je především svoboda. To, co vidí naše oko a jak to dokáže nakreslit naše ruka, se roky mění a vyvíjí.
Toto je tedy pro mě a pro mou tvorbu specifické – tvořím, jak v daném okamžiku chci…
Odkud čerpáš inspiraci? Kdo nebo co ovlivňuje tvou tvorbu?
Když jsem o této otázce říkala svému muži, tak řekl: „Vždyť žiješ s velkým umělcem, tak z něho.” (smích) Smála jsem se, protože ano, můj manžel je velmi inspirativní člověk, ale čerpám i z jiných věcí. Z toho, jak žiju, co čtu, co poslouchám, co vidím… Není to jen o nějakých velkých podnětech či událostech, ale spíš maličkostech, které ráda přenáším i do své tvorby.
Co pro tebe znamená umění? Dá se jím na Slovensku uživit?
Velmi těžká otázka. Tohle nedokázali definovat ani velcí umělci či filozofové, takže já se o to pokoušet ani nebudu. Umění je pro každého něco jiného.
Pro mě osobně je to můj život. Ať se někomu moje tvorba líbí, nebo ne, neovlivní to, jak tvořím a jak žiju. Bohužel by bylo lepší, kdybych se věnovala něčemu praktičtějšímu, protože moje příjmy by možná byly mnohem lepší. Ale my žijeme se manželem skromně, máme, co potřebujeme, a živí nás tvorba společně.
Tvoříš raději na zakázku, nebo volně?
Na zakázku tvořím jedině své handpoky a designy pro manžela, které potom tetuje. Jinak jsou nějaké rodinné portréty bohužel v nedohlednu. Mám na stole dvě zákaznice, pro které bych ráda dokončila zakázky, ale je to velký porod. Nějak jsem se zasekla. Tvorba pro mě samotnou a bez limitů je to, co mě baví nejvíc. To asi platí u každého umělce. Ale bylo období, kdy jsem tvořila rodinné obrázky, a ty byly opravdu velmi specifické. Mně se líbily velmi, ale asi se z toho člověk nějak vykreslí a jde dál…
Máš nějaké rituály nebo činnosti, které ráda děláš, než se pustíš do nového projektu?
Rituály nemám žádné, pokud do toho nepočítám, že když kreslím designy na tetování pro manžela, pouštím si Harryho Pottera. A poslouchám hodně hudby, ale spíše klavír, jazz… Takové věci, u kterých se mi dobře tančí s tužkou po papíře.
Jaké jsou tvé strategie na překonávání kreativních bloků? Míváš je vůbec?
Nemám bloky. Mám dny, kdy si tělo a mysl potřebuje odpočinout – říkám tomu, že se vypínám. Ale bloky nemívám. To ani u člověka, jako jsem já, který kreslí stejně jako dýchá, nejde. Já to mám asi trochu jinak než jiní umělci. U mě je to sice práce, ale dělám to úplně odmalička. Je to pro mě jako kyslík. Tehdy člověk asi nemůže mít blok, jinak by se udusil.
Co je největším oceněním tvé práce a na co jsi nejvíce hrdá?
Když se lidé radují z mých obrázků, věciček, drobností…
Na čem právě pracuješ a jaké jsou tvé plány do budoucna?
Plány do budoucna nemám zatím žádné. Když je sousední země ve válce, velmi těžko se mi cokoliv plánuje. Mám pocit, že je dobré vědět, co budu dělat zítra, ne za rok. Protože stát se může tolik věcí… Neplánuju, prostě žiju a pracuju na věcech, které mě baví. Skicáře plné příběhů, tužky ostrouhané – to stačí.
Kde mohou lidé najít tvé originální ilustrace a další umělecká díla?
Mám svůj e-shop – tam se můžete ztratit a zasnít.
$content$