Barbara Horáková Fehérová je kostýmní výtvarnicí a také majitelkou vlastní oděvní značky BAAA, která je nejen eco-friendly. Roky studia i práce v divadle Barbaru přivedly až k tématu inkluzivní módy. Jak vznikají její kostýmy a co vše musí splňovat? A nabízí současný trh oblečení opravdu pro všechny?
Co vás přivedlo ke kostýmnímu designu?
Pamatuji si, že prvním impulsem byla střední umělecká škola. Profesorka dějin umění nám zajistila lístky na Hamleta v Národním divadle. Vždy jsem měla ráda knihy a filmy, ale ta divadelní atmosféra ve mně vyvolala tak silné emoce, že jsem začala pravidelně chodit na další představení po Bratislavě.
Nadšení mě neopustilo, a tak jsem se nakonec rozhodla jít studovat scénografii a kostým na VŠMU (Vysoká škola múzických umění v Bratislavě, pozn. red.). Během studia jsem si uvědomila, že mě víc baví práce s dramatickou postavou než s prostorem, takže jsem se při magisterském studiu na DAMU v Praze zaměřila výhradně na kostým a masku, a to mi zůstalo dodnes.
Umělecké akademie jste studovala nejen v Bratislavě, ale i v Polsku. Proč právě tam?
Polsko má bohatou divadelní kulturu, která se od té naší liší. Je angažovaná, experimentální, plná metafor a nápaditých obrazů. To mě fascinovalo.
Zároveň jsem cítila potřebu odejít z rodné Bratislavy a vyzkoušet si život v zahraničí na vlastní pěst. Chtěla jsem taky zjistit, jestli je výuka v zahraničí jiná než na VŠMU, kde jsem nebyla úplně spokojená. Všem určitě doporučuju využít možnost vycestovat – díky tomu jsem mohla obě školy porovnat, což mi hodně pomohlo ujasnit si, co od školy potřebuju, co mi vadí a proč.
Jaký vliv měla na vaše studium volba země? A v čem konkrétně se od sebe tedy dané školy lišily?
Zásadní rozdíl byl v tom, že v Polsku se scénografie a kostým vyučovaly na výtvarné škole, zatímco v Bratislavě to bylo na škole divadelní. Jako zahraniční studentka jsem měla velkou volnost a mohla jsem si zapsat i předměty, které jsme v Bratislavě vůbec neměli. Vyzkoušela jsem si analogovou fotografii, umělecké tkaní textilií, návrh obuvi nebo polštinu. Tahle změna se mi líbila a otevřela mi oči a nové obzory. Profesoři a profesorky byli velmi inspirativní a ochotní mě učit, i když mezi námi byla jazyková bariéra. Většina výuky probíhala v polštině, takže jsem se jí musela rychle naučit.
Přiznám se, že jsem měla víc předmětů, které se netýkaly scénografie a kostýmu, a ani se mi nepodařilo se seznámit s nikým z režie nebo herectví. Ale během jednoho semestru se nedá stihnout všechno. Už jen to, že jsem byla sama v zahraničí a navázala nová přátelství, z nichž některá trvají dodnes, pro mě bylo velmi obohacující.
Je nějaké historické období, které vaši tvorbu nejvíce ovlivňuje?
Myslím, že ne. Na práci kostýmní výtvarnice mě baví, že každý projekt přináší jiné téma a s tím se mění i přístup ke kostýmům. I stejné historické období se dá pokaždé uchopit jinak – záleží na inscenačním záměru a tvůrčím týmu. Například můžu vytvořit věrnou rekonstrukci historických kostýmů, jindy jsou to současné kostýmy s drobným detailem, který na dané období jen odkazuje. Díky tomu je moje práce rozmanitá a s kostýmy se dá krásně experimentovat, pokud to sedí k dramatickému textu.
Máte raději současné umění, nebo si potrpíte na klasičtější tvorbu?
Mám ráda obojí. Baví mě objevovat pro mě nepoznané, a stejně tak mě inspirují i zajímavosti z minulosti. Mám ale slabost pro Bauhaus – fascinuje mě geometrie Triadického baletu Oskara Schlemmera.
Máte během tvorby kostýmu nebo masky nějaké své rituály, které vždy dodržujete?
Během tvorby jsem jako houba, která nasává informace z okolí. Pozoruji a poznávám herce a herečky na zkouškách, inspiruji se běžným životem, knihami, filmy a aktuálním děním. Všechno si ukládám do paměti nebo si to naskicuju. Často pracuji na kostýmech i podvědomě – třeba jen tím, že jdu městem a pozoruju lidi. Někdy mám ten správný nápad hned, jindy to dá pořádně zabrat. Mojí myslí projde tisíc návrhů, ale najít ten pravý může někdy trvat dlouho. Jednotlivé nápady pak testujeme na zkouškách – před tím je ale ještě zkouším sama na sobě před zrcadlem… nebo na svém muži. (smích)
Sázíte při tvoření na formu „upcyclingu“? Je to vůbec při tvorbě kostýmu možné?
Určitě ano. Při tvorbě se primárně snažím využívat materiály, které nacházím ve fundusu, v sekáčích a bazarech. Využívám to jako způsob inspirace. Častokrát mě některý kus oblečení nebo materiál natolik zaujme, že z něj vymyslím kostým.
Doma mám také takový malý fundus materiálů, které mi po někom zůstaly. Například v mojí poslední inscenaci Zločin lorda Artura Savila, kterou můžete vidět v divadle Viola, jsem do kostýmu Sibyly zakomponovala háčkované dečky po babičce a vytvořila z nich dobové krajkové fiží. Kostým jsem ještě doplnila háčkovanými rukavičkami po druhé babičce.
Ne vždy se ale dá vytvořit stoprocentně upcyklovaná kostýmní výprava. Někdy nenajdu vhodný materiál, který by vyjadřoval charakter postavy, a tak musím sáhnout po nových materiálech nebo něčem z běžných obchodů. Výsledkem je pak určitý kompromis. Nemám z toho radost – na starých věcech mám ráda to, že mají duši, která novým často chybí.
Mají vaše kostýmy či masky nějaká specifika, díky kterým se na první pohled pozná váš rukopis?
Přiznám se, že nevím. Možná nápaditost, vtip a můj smysl pro detail? To by ale asi měli posoudit spíš jiní – někdo, kdo vidí moji práci objektivně.
Jak vlastně probíhá práce na takovém kostýmu? Musíte se vždy ponořit do dané postavy, nebo vám stačí základní charakteristika?
Základní charakteristika nestačí. Postavy se během procesu tvorby vyvíjejí. Každý – herec, herečka, režisér, režisérka, výtvarník, výtvarnice – do postavy přináší něco svého a postupně vzniká symbióza. Navzájem se inspirujeme a hledáme ten pravý výrazový prostředek. Někdy ho objevíme hned, jindy se některé prvky mohou objevit třeba až na poslední chvíli.
Nejdřív dostaneme scénář, se kterým každý pracuje samostatně, ale pravidelně se všichni scházíme, sdílíme nápady a názory. Moje práce zahrnuje kreslení, hledání ve fundusu, nakupování, zadávání úkolů asistentkám nebo švadlenám, naslouchání režijním a hereckým požadavkům, zkoušení, šití, úpravy, další hledání… Je to laboratorium, které trvá měsíce. Je to intenzivní, podvědomě nad tím neustále přemýšlím a na konci už znám všechny repliky nazpaměť.
Když mám nakonec všechny kostýmy hotové, mám pak problém se do inscenace vrátit jako běžný divák, protože pořád koukám na svou práci a přemýšlím, co by se ještě dalo vylepšit nebo změnit. Jsem hrozná perfekcionistka.
Existují nějaké materiály, kterým se raději vyhýbáte?
V divadle například nerada oblékám herce do umělých materiálů, když vím, že v nich opakovaně mají hrát celé představení. Není totiž vždy příjemné se v tom potit pod reflektory. Ale někdy si to inscenace vyžádá a herci jsou ochotni to kvůli uměleckému záměru vydržet.
V Praze se loni na podzim konala výstava inkluzivní módy a/typik, jíž jste autorkou. Jak dlouho jste ji plánovala a co vás k tomu vedlo?
Začalo to v lednu 2022, kdy jsem oslovila režisérku Emu Kovalčíkovou, zda by na projektu inkluzivní módy nechtěla spolupracovat jako dramaturgyně. Zkusily jsme podat žádost o grant z Fondu na podporu umění na Slovensku – a vyšlo to.
Téma oblečení jako součásti identity mě zajímá už dlouho, mám ho přirozeně propojené i s kostýmem. Když jsem se kromě kostýmní tvorby začala věnovat i šití oblečení na míru, zjistila jsem, jak moc jsou lidé nespokojení s tím, co jim běžný trh nabízí.
Každý má specifické požadavky, ale oděvní průmysl to ignoruje. Stačí mít odlišné estetické preference nebo nekonfekční postavu a v běžném obchodě vám nic nepadne. Do projektu inkluzivní módy jsem hledala lidi, pro které není výběr správného oblečení banalitou, ale zásadní věcí v životě. Navázala jsem spolupráci s pěti osobami, z nichž každá reprezentovala jinou zkušenost – od citlivé kůže způsobené nemocí motýlích křídel, přes fyzické nebo zrakové znevýhodnění, až po queer identitu nebo neurodiverzitu.
Výstava už sice skončila, ale pokud by se o projektu chtěl někdo dozvědět víc, máme k dispozici katalog, kde je vše důležité i zajímavé popsáno. Text doprovázejí citlivé fotografie účastníků v jejich přirozeném prostředí, které nafotila Adriána Vančová. Případně se dá víc najít i na mých sociálních sítích – tam jsme se jednotlivým příběhům věnovali aktivističtěji a osvětově.
Mohou se na vás tedy nyní obracet lidé s různým handicapem a požádat vás o oděv na míru?
Ano. Ve svém ateliéru a/typik nabízím šití oděvů na míru a může mě oslovit kdokoli s nějakým specifickým požadavkem, nebo i jen s potřebou mít dobře padnoucí oblečení. Plynule tak navazuji na projekt inkluzivní módy. Zatím šiju doma, ale do budoucna bych ráda otevřela ateliér v bezbariérovém prostoru blíže centru – aby byl lépe přístupný i snadněji provozovatelný.
Nabízím také doprovod při nákupu, což se hodí pro lidi se zrakovým znevýhodněním nebo i pro ty, kteří při nakupování potřebují podporu. Bohužel už nemám žádný grant, který by mé služby financoval, a tak už je nemohu nabízet zdarma. Je třeba počítat s tím, že je to finančně náročnější, ale zato oděvy vydrží dlouho a budou jedinečné. Já sama nosím některé věci už 10 let a stále drží!
Myslíte si, že dnešní přesycený trh nabízí oděvy opravdu pro všechny?
Bohužel ne. Nabídka je zaměřená jen na úzkou skupinu lidí – tzv. „konfekční postavy“. Ale lidé jsou různí a neexistuje jeden univerzální střih, který by seděl všem. Navíc jsou to často oděvy, které nevydrží – jsou z umělých neprodyšných materiálů nebo jsou jen sezónní záležitostí. A to vše jen podporuje konzumní cyklus, kdy si člověk pořád kupuje nové věci, protože ty staré z nějakého důvodu nevyhovují. A to nezmiňuji ekologický dopad na zdraví a životní prostředí…
Naštěstí ale existují alternativy – menší firmy nebo jednotlivci, kteří šijí z kvalitních přírodních materiálů, pro atypické postavy, na míru nebo se věnují úpravám a upcyklaci. Stále oblíbenější jsou kurzy šití a swapy. Lidé se víc zajímají o pomalou a udržitelnou módu a šíří o ní osvětu třeba i na sociálních sítích.
Ale bylo by potřeba, aby si z toho vzali příklad i módní giganti, kteří často bohužel zůstávají jen u greenwashingu. Já se proto při nákupech raději obracím na malé značky nebo jednotlivce, u kterých vím, že jednají poctivě a transparentně.
Plánujete podobné akce i do budoucna?
Chtěla bych se inkluzivní módě věnovat i dál. Šití na míru je finančně náročné a lidé se zdravotním znevýhodněním často nedostávají od státu dostatečnou finanční podporu ani na základní služby, které by jim pomohly se zapojit do běžného života. Ráda bych navázala spolupráci s nějakou firmou, investorem nebo třeba zdravotní pojišťovnou, aby se šití na míru stalo dostupnějším pro ty, kdo ho skutečně potřebují. Kdybyste o někom takovém věděli, dejte mi vědět!
Zdroj: Autorský rozhovor
$content$