David Chmátal je redaktorem a moderátorem TV Nova, v minulosti ale cestoval po světě jako model nebo se věnoval boxu a letos byl jedním z účastníků Survivor Česko & Slovensko. Přestože si diváci mysleli, že byl David jednou ze známých osobností této reality show, prošel klasickým castingem a za celebritu se nepovažuje. Byl pro něj Survivor těžší fyzicky, nebo psychicky? Co ho na ostrově nejvíce překvapilo? A jaké sporty jsou podle něj komplexní a zdravé pro tělo?
Co vás motivovalo k účasti v reality show Survivor?
Na první dobrou – dobrodružství. Nutno ale říci, že já jsem se sám nepřihlásil. Dva dny po mých 30. narozeninách mě přihlásila moje dobrá kamarádka Simona. Já jsem moc nevěděl, a když mi volali z castingu, byl jsem trochu zaskočený. Ale řekl jsem si: „Jo, je ti třicet, dobrý dobrodružství, Survivor máš rád od malička, takže běž do toho.”
Po návratu mi lidé říkali, že si mysleli, že jsem byl součástí celebrity obsazení. Nebyl – jsem rád, že jsem prošel všemi koly castingu a šel jsem jako „člověk z lidu”. Rozhodně bych se za celebritu nepovažoval.
V Survivoru jste si otestoval svou fyzickou a psychickou odolnost. Prošel jste testem, nebo jste zjistil, že máte někde nedostatky?
Za mě je Survivor mnohem těžší psychicky. Fyzicky je to těžké, tělo jde na nějakou hranu, ale mile mě překvapilo, že se v těle vždycky najde nějaká energie a v souboji, duelu nebo jiné aktivitě bylo vždycky možné zabojovat. Psychicky je to mnohem těžší.
Nedostatky mám. V duelu s Pájou mě zradila hlava. Na malinkou sekundu jsem neudržel pozornost a spadla mi kulička. O tom ten Survivor je – nenechat se tou hrou tolik spolknout, udržet hlavu a nadhled.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: SURVIVOR ČESKO & SLOVENSKO: DLOUHO OČEKÁVANÁ AUKCE, DALŠÍ NAPÍNAVÝ DUEL, PÁJOVO NOVÉ ČÍSLO A DVA VYŘAZENÍ HRÁČI
Překvapilo vás v průběhu něco, co jste nečekal? Lišila se vaše očekávání od skutečnosti?
Nejvíc mě překvapili soutěžící. Na ostrově se sejde 24 lidí, a ne se všemi bych se v normálním životě potkal, a když už bych se s nimi potkal, tak bych se s nimi nebavil. Tam ale nemáte jinou možnost. Spousta z nich mě mile překvapila. Třeba Filip, který to má na to, že mu je 21 let, v hlavě velmi srovnané a hezky se s ním povídá. Nebo Danni, který má fantastickou energii, která vás nabije. Nebo Matúš, který sice většinu času bojoval o vlastní přežití, ale měli jsme spolu moc hezké rozhovory. To mě mile překvapilo, a to bych si z toho chtěl odnést.
Vlastně mě překvapil taky hlad. Člověk ví, že tam nebude jíst, že bude mít hlad a nebude mít energii, ale překvapilo mě, jak dobře s tím tělo naloží. Teď když jsem doma, tak se to říká jinak, ale když si vzpomenu na ostrov, tak to tělo nemělo energii, ale potom už vlastně nemáte hlad a naučíte se s tím pracovat. Uvědomíte si tím, v jakém blahobytu a přebytku tu normálně žijeme a jak málo tomu tělu vlastně stačí – samozřejmě je to ale asi udržitelné jen po nějakou krátkou dobu.
Zůstáváte v kontaktu se všemi účastníky, nebo jsou i tací, se kterými už se vídat nechcete?
Je to jako v životě. Jsou lidé, se kterými si nemám v reálném životě co říct, ale jsou i lidé, se kterými si rád zavolám – ať už je to Matúš nebo Zuzka Hejnová. Baví mě třeba Domča, která je hrozně vtipná, byť to v tom pořadu není tolik vidět. Natálka je fajn a samozřejmě Daník, se kterým jsme zrovna o víkendu prošli s batohy naši milovanou Šumavu.
Na co jste se po návratu domů těšil nejvíce?
Je to klišé, ale na rodinu. Já nejsem úplně stýskací typ, ale na tom ostrově jsem měl moment, kdy jsem se těšil na babičku – že si spolu dáme kafe a dortík, jak je naším zvykem.
Je zajímavé, že ačkoliv má člověk hlad a na začátku má tisíc chutí a pořád mluví o tom, co si kde dá, a vyměňuje si s ostatními tipy na restaurace a pokrmy a baví se o tom, co by jak vařil, pak jsem si uvědomil, že mi na ostrově chybí špatné věci. V tom smyslu, že jsem myslel na jídlo a pak jsem si uvědomil, že to nejdůležitější jsou blízcí a lidé, kteří vás mají rádi. Na ostrově jsem říkal, že to nejhorší, co se může stát, je, že se člověk nají a vrátí se za lidmi, kteří ho milují – samozřejmě s nějakou nadsázkou, protože o to více chcete zabojovat.
Producenti se na vás zaměřili a vykreslili vaše „romantické momenty“ s Ivankou a Natálií. Jak jste vnímal způsob, jakým vás reality show prezentovala?
Původně jsem to bral docela z legrace, protože mě bavily ty meme koláže. Myslím, že jsem na ostrově předvedl mnohem více a moje taktika rozhodně nebyla založená na flirtování s ženami.
Chtěl bych se pozastavit nad tím, co flirtování je. Doufám, že žijeme ve světě, kdy chlap může říct ženě, že má hezké oči, aniž by tam měl nějaké zaječí úmysly. Já to tak mám.
Co vám Survivor dal? Změnil nějakým způsobem váš pohled na sebe samého, na váš život nebo na lidi kolem vás?
Určitě. A je zajímavé, že když má člověk hodně času a prostoru, přemýšlí o spoustě věcí a spoustu věcí si uvědomí, a třeba chce změnit, i když potom je to těžké to přenést do života.
Ale takové základní, co jsem si odnesl, je vědomě se rozhodovat, do čeho člověk investuje čas, protože – a to jsem říkal ve své závěrečné řeči – to je ta jediná komodita na světě, které nikdy nebude více. A věnovat se lidem, které máme rádi a kteří tu jsou pro nás. Ono to sice zní jako klišé, ale člověk si to tam uvědomí.
Po návratu jste si oholil vousy a sociální sítě zaplavily reakce, že vám to s nimi slušelo více. Přemýšlíte, že byste se k nim vrátil?
Řekněte mi vy, jestli mi to s vousy více slušelo? (smích) Vážně, nepřemýšlím o tom, že bych se k vousům vrátil, protože já si stojím za tím, že mi zkrátka nesluší. Ale je pravda, že se mě na to lidé v okolí ptají.
Vystudoval jste mediální studia na Univerzitě Karlově. Byl vždy váš cíl stát se redaktorem, nebo jste měl i jiné profesní sny?
Když jsem šel studovat, tak jsem hledal obor, který je buď dálkově, nebo kombinovaně, abych u toho mohl cestovat, lítat fotit do zahraničí a pracovat. Ten obor jsem si oblíbil, ale mým cílem nikdy nebylo být redaktorem nebo moderátorem. Vzniklo to organicky – když už jsem to studoval, tak jsem si řekl, proč ne.
Viděl jsem, že mají na Nově redaktorskou stáž, tak jsem se na ni přihlásil a za nějaký čas jsem nastoupil jako redaktor sportu. Psal jsem na web TN.cz a postupně se od píky učil nové a nové věci. Šéf Nova Sportu Dušan Mendel mi dával více a více příležitostí. Učil jsem se namlouvat, stříhat reportáže, pracovat více v televizi – krok za krokem. Jsem za tu cestu vděčný. Tím, že jsem si to prošel, v mých očích, od prvního stádia, to řemeslo znám více, než kdybych rovnou nastoupil jako moderátor.
Kde a kdy vás můžeme aktuálně sledovat?
Od června pravidelně na TN Live, což je kontinuální zpravodajské vysílání TV Nova, které lze sledovat na Oneplay nebo na webu TN.cz, případně přes modré tlačítko na HbbTV. Kromě TN Live, kde se věnujeme aktuálnímu dění, mě diváci občas můžou vidět ve sportu, a to v Poledních Sportovních novinách. Pak moderuju i různé soukromé kulturní akce, tak třeba i tam.
Survivor vysílá také TV Nova. Neřešilo se před vaší účastí ve hře téma možného střetu zájmů? Musel jste si na něco při natáčení dávat větší pozor?
Samozřejmě. Předtím, než jsem šel na první casting, a vlastně po každém kole castingu, jsem šel za svým šéfem Dušanem Mendelem a vždycky jsem se ho zeptal, zda opravdu můžu jít, protože moje účast musela být schválená a já do toho schvalovacího procesu neviděl. Byl jsem rád, že jsem přesvědčil nejenom castingovou porotu, že jsem ten pravý do letošního Survivoru, ale že mi dali na Nově zelenou. Při natáčení jsem si nemusel dávat větší pozor, protože už v tom úvodním medailonku jsem uvedl, že jsem rád, že mi to Nova umožnila, ale šel jsem do toho za sebe, jako David Chmátal.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „NEMYSLÍM SI, ŽE MOJE TVORBA NYNÍ BUDE PLNÁ PALEM, KOKOSU A MOŘE,” TVRDÍ RAPPER RENNE DANG ZNÁMÝ TAKÉ Z REALITY SHOW SURVIVOR
Pociťujete jako moderátor trému? Jak s ní pracujete?
Na začátku jsem ji určitě měl – to si myslím, že má každý. Je to jako všechno ostatní – když něco opakujete repetitivně dokola, tak se v tom cítíte jistější. Nemám trému, ale spíš cítím určitou odpovědnost. Člověk jde před publikum a jeho odpovědností je, aby lidem předal nějakou zprávu co nejlépe, ale taky zábavnou formou, aby se na něj chtěli dívat a aby jim do obýváku přinesl svou energii.
Ve studiu je takový „wow moment”, kdy na pět minut cítíte, že veškerá pozornost jde na vás a skrz vás jde to poselství dál. Je to hezký moment, kdy pro mě na pět minut okolní svět, ty denní problémy, přestane existovat a soustředím se jen na kameru a mluvím k divákovi.
Vaší srdeční záležitostí jsou bojové sporty. Co vás na nich nejvíc fascinuje?
Mojí srdeční záležitostí jsou bojové sporty a pizza – italská kuchyně. (smích)
Bojové sporty mě vyklidily. Boxovat jsem začal v 17 letech. Byl jsem docela vzpurné dítě, hodně roztěkaný. Díky bojovým sportům jsem se vyklidnil jako člověk. Fascinuje mě to, že když tam uděláte chybu, tak to bolí a je to vaše chyba. Když uděláte chybu třeba v boxu, tak dostane ránu a můžete si za to jenom sám. Naopak, když se vám něco povede, a třeba vyhrajete, tak je to zase jenom váš úspěch. Bojové sporty jsou upřímné. Baví mě i ta komunita, která dokáže ocenit druhého – je plná respektu.
Jakých úspěchů jste v boxu dosáhnul?
Boxu už se nevěnuji. Ten sport miluji – je hezký, byť se to na první pohled jeví jako dva lidé, kteří se jenom mlátí do hlavy. Je v něm zároveň spousta chytrosti a krásného pohybu. Ne nadarmo jsou nejlepší boxeři světa fantastičtí tanečníci. Před pár lety jsem si řekl, že už mladší nebudu a tím, že mě box neživí, nikdy jsem v něm neměl velké ambice. Dělal jsem to sám pro sebe a časté rány do hlavy nejsou pro mě to pravé.
Abych zůstal u bojových sportů, tak jsem začal trénovat brazilské jiu-jitsu, což je bezúderový bojový sport, ve kterém se snažíte soupeře upáčit nebo uškrtit. Je to sport, který vás naučí obrovské dávce pokory. Je to hodně o technice a kolikrát se stane, že vás o 30 kilo lehčí kluk úplně zmuchlá do klubíčka.
Kromě boxu se věnujete i lezení, a překvapivě také gymnastice. Co vás k těmto disciplínám přivedlo a co vás na nich baví?
Obecně miluji sport, rád se hýbu. Není to jen lezení a gymnastika, občas si zahraju třeba basketbal. Snažím se žít hodně aktivně. S přibývajícím věkem, byť nechci dělat, že mi je 30 a život skončil, je pravda, že tělo stárne. Hledal jsem sport, který člověk může dělat dlouhodobě – třeba do 60 let. Lezení mi přijde jako komplexní sport, který je zábavný, je kolem něj fajn komunita lidí, je pro všechny výkonnostní kategorie. Během lezení to jsou šachy – člověk na stěně hodně přemýšlí. Může to vylézt silově nebo technicky, zároveň každá cesta má spoustu řešení.
Stejně tak gymnastika. Nedělám gymnastiku jako Ivanka, ta je v tom na úplně jiné úrovni, ale řekl jsem si, že od střední školy chodím do fitka a je hezké, že člověk zvedne třeba 200 kilo na mrtvý tah, ale to do života není úplně použitelné. Začal jsem hledat sporty, které člověk může dělat dlouhodobě a rozvíjí ho v pohybu tak, aby tělo bylo zdravé, což za mě lezení a gymnastika přesně splňují.
Obecně je cvičení s vlastní vahou cesta. Člověk to může dělat kdekoliv. Je to taky hezké zrcadlo – jak jsem říkal, člověk zvedne třeba 180 kilo na mrtvý tah, ale pak zjistí, že má problém udělat stojku. Myslím si, že tělo by v první řadě mělo být funkční. Síla je samozřejmě součást funkčnosti těla, ale mám to teď nastavené tak, že chci, aby se to tělo dokázalo hýbat dlouhodobě a kvalitně, a to ve všech směrech tak, jak příroda zamýšlela.
Věnoval jste se také modelingu. Která spolupráce pro vás byla nejzajímavější?
Začal jsem na střední škole a pokračoval na vysoké škole. Hodně jsem lítal do Asie, do Číny, byl jsem na Taiwanu, v Thajsku, Turecku nebo Mexiku. Vždycky jsem byl na pár měsíců fotit pro nějaké lokální značky. V Česku se mi podařily nějaké magazíny, třeba Elle nebo FOR MEN. Když jsem začínal, šel jsem Prague Fashion Week – to bylo fajn. Nutno říct, že už je to spoustu let zpátky – je to pro mě dávná kapitola.
Zdroj: Autorský rozhovor, TV Nova
$content$
Kazlıçeşme su kaçak tespiti Evimdeki su kaçağı sorununu hızlıca çözdüler, gerçekten profesyonel bir ekip! https://www.villas-deluxe.com/author/kacak/