Poruchy příjmu potravy nejsou jen o jídle a váze. Často se za nimi skrývá složitý vztah k sobě samému, potřeba kontroly i emoce, se kterými si člověk neví rady. Peer konzultantka Eva Kastl si prošla anorexií, opakovanými hospitalizacemi i dlouhou cestou k uzdravení. Dnes pomáhá lidem, kteří se potýkají s podobnými problémy, a ukazuje jim, že návrat k plnohodnotnému životu je možný. Kde končí zdravý životní styl a začíná posedlost? Proč mohou i zdánlivě nevinné komentáře o vzhledu napáchat velké škody? A jak Eva vnímá léky na hubnutí?
Jak byste popsala svou roli peer konzultantky někomu, kdo se s ní setkává poprvé?
Je to někdo, kdo dává naději na zotavení. Člověk, který si prošel stejnou nebo podobnou zkušeností a dokáže vést poradenský a empatický rozhovor. Nehodnotí, ale zároveň motivuje prostřednictvím vlastní životní zkušenosti.
Proč jste si vybrala cestu peer konzultantky, a ne klasické psychoterapie?
Cesta peer konzultantky mi byla bližší, protože jsem se po více než dvaceti letech, životních zkušenostech a studiích cítila dostatečně pevná a zdravá na to, abych prostřednictvím vlastní zkušenosti pomáhala ostatním.
Musím ale podotknout, že studium psychologie a později také zapojení do terapeutického výcviku byly v mém životě vždy ve hře. V době, kdy jsem si vybírala studium, mi však psychologie nevyšla. Nebylo jednoduché se na ni dostat.
Tehdy jsem se dostala na sociální práci, za což jsem zpětně vděčná, protože čerpá z více oborů a oblastí a je pro mě multifunkčnější. Aktuálně se věnuji také koučovací praxi.
Představuje pro vás sdílení vlastní minulosti s klienty někdy emocionální zátěž, nebo už máte tuto kapitolu definitivně uzavřenou?
Nepředstavuje. Myslím hlavně na to, abych svůj příběh nesdílela pokaždé celý a do všech podrobností. Co mi v danou chvíli nepřipadá vhodné nebo by pro klienta mohlo být až destruktivní, to nesděluji. Často používám jen několik konkrétních momentů. Příběhy mých klientů jsou různé a ne vždy jednoduché. Snažím se pečovat i sama o sebe a je pro mě důležité vše následně zpracovat na supervizi nebo vyhledat jinou formu podpory.
Jak přesně v praxi vypadá hranice mezi peer konzultantem, psychoterapeutem a nutričním poradcem? Kde končí vaše role a kdy už musíte klienta jednoznačně nasměrovat k odborníkovi?
Moje úloha je spíše taková kotva a podpora. Mohu klientům pomoci například s tím, jak komunikovat vlastní potřeby ve vztahu k okolí, protože s tím mám osobní zkušenost. Prošla jsem různými situacemi a dokážu se do nich naplno vcítit. Nemusím tu být ale jen proto, aby se klient mohl vypovídat. Můžeme společně některé situace nacvičovat, případně mohu fungovat také jako takový „buddy“, tedy doprovod.
Přestože se často bavíme o velmi niterných věcech, nestavím se do role terapeuta a moje práce není jako terapeutická prezentována. Stejně tak klientům neradím, co a jak mají jíst. Sdílím pouze vlastní zkušenost s tím, jak jsem se dostala do současného bodu a jak jsem na své cestě postupovala. Jsem v kontaktu s odborníky, na které mohu klienta v případě zájmu odkázat. Samozřejmě to nemohu udělat proti jeho vůli nebo bez informování jeho zákonného zástupce. Snažím se mít kolem sebe síť odborníků a odbornic, kteří mohou pomoci.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „NEMUSÍME SVÉ TĚLO KAŽDÝ DEN MILOVAT, NĚKDY ÚPLNĚ STAČÍ HO PŘESTAT NENÁVIDĚT,” ŘÍKÁ PSYCHOTERAPEUTKA PETRA JONÁŠOVÁ
Proč může být pro člověka s poruchou příjmu potravy snazší svěřit se někomu, kdo si podobnou zkušeností sám prošel, než odborníkovi, který ji zná především z profesní praxe?
Ze své vlastní praxe mohu říci, že peer si skutečně zažil stejnou nebo podobnou cestu a prošel si podobnými pocity. Je s klientem na stejné lodi. Nepoužívá v tu chvíli žádnou diagnostiku, má pochopení a vytváří prostor pro emoce. Klient nebo klientka se může bez obav vyplakat či vykřičet a nemusí se bát přílišné odbornosti, kterou může právě u terapeutů a psychologů vnímat.
Sama jste si prošla anorexií a několikrát jste byla hospitalizována, zmiňujete však, že léčba byla opakovaně neúspěšná a docházelo k uzdravení „naoko“. Co bylo skutečným zlomem, kdy jste se rozhodla uzdravit kvůli sobě, a ne kvůli lékařům či rodičům?
Za mě to bylo odhodlání. Dlouho jsem se s anorexií léčila a postupně mi začalo docházet, jak moc mi otravuje život. Následná cesta k úplnému uzdravení pak trvala ještě několik let.
Říkáte tedy, že vaše duše se uzdravovala ještě roky po fyzickém vyléčení. Jak člověk pozná, že je už dostatečně stabilní na to, aby mohl být oporou pro ostatní a nesklouzl zpět ke starým vzorcům chování?
Ještě předtím, než jsem se stala oficiálně peer konzultantkou, jsem se občas setkávala s někým, kdo trpěl poruchou příjmu potravy. Vnímala jsem, že přestože byl daný příběh těžký, neoslaboval mě, ani mě nestahoval zpět. Cítila jsem se vnitřně pevná. Myslím, že je to také o vnitřní odolnosti. Když mě potkalo něco náročného, dokázala jsem vyhledat pomoc a věděla jsem, jak znovu načerpat síly.
Jak poznat, že se zdravý životní styl mění v nezdravou posedlost jídlem a pohybem? Kde už začíná ortorexie nebo jiná forma poruchy příjmu potravy?
Myslím, že poruchu příjmu potravy můžeme rozpoznat podle toho, že už to nejsme my. Z našeho života začínají mizet věci, které jsme milovali – přátelé, záliby a koníčky. Jídlo se stává středobodem všeho, řídí se podle něj úplně všechno a my se začínáme stranit společnosti. Často se mě na to ptají i blízcí lidí, u kterých mají podezření, že by mohli trpět poruchou příjmu potravy.
Samozřejmě se ale může stát, že se straníme společnosti nebo procházíme náročnějším obdobím, aniž by to nutně znamenalo, že nám hrozí PPP. Může jít pouze o přechodnou krizi. I tak ale vždy pomohou otázky. Stačí si všímat změn, reflektovat je a nabídnout pomoc.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: PO SACHARIDECH SE PŘIBÍRÁ A NEJZDRAVĚJŠÍ JE KOKOSOVÝ OLEJ: 10 BĚŽNÝCH STRAVOVACÍCH MÝTŮ, KTERÉ VĚDCI VYVRÁTILI
Stále více lidí vyřazuje z jídelníčku lepek, cukr nebo laktózu, aniž by k tomu měli zdravotní důvod. Kdy už podobné stravovací návyky mohou signalizovat problém?
Myslím, že bychom měli zpozornět ve chvíli, kdy dochází k izolaci a změně chování daného člověka. Kdy se všechno točí výhradně kolem jídla a nadměrného pohybu.
Je podle vás dnes vůbec možné mluvit o zdravém životním stylu, aniž bychom sklouzli k posedlosti jídlem?
Z mého pohledu to určitě jde. Znám spoustu lidí, kteří zdravý životní styl skutečně dodržují. Zkusme si ale položit otázku: co vlastně zdravý životní styl znamená? Neznamená to, že si občas nemohu dát něco méně hodnotného, jak říká, dát si prasárnu. Takový je přece život – ne vždy je všechno ideální a sama si občas dopřeji jídlo, které úplně nepatří mezi „healthy food“. Nic to však nevypovídá o tom, že nežiji zdravě. Záleží na více věcech: v jakém prostředí žijeme, zda máme zdravé vztahy, jestli se o sebe umíme celkově postarat a dokážeme vyhledat pomoc. To všechno může přispívat k naší odolnosti vůči psychickým obtížím.
Jaké jsou největší varovné signály, že vztah k vlastnímu tělu a jídlu začíná přebírat kontrolu nad sociálním a rodinným životem člověka?
Z vlastní zkušenosti i ze zkušeností svých klientů vím, že jde především o celkové odcizení. Porucha příjmu potravy se stává jakousi falešnou kamarádkou, která převezme veškerou moc nad životem. Vyhýbáme se společnému stolování nebo různým událostem, přestávají nás bavit společné aktivity a straníme se přátel i vlastních koníčků.
Co byste doporučila někomu, kdo se cítí sám, uvědomuje si, že má problém s jídlem, ale má obrovský strach vyhledat odbornou pomoc?
Peerská pomoc může být v tomto směru skvělým prvním krokem. Peer může člověku dokonce poskytnout doprovod. Z praxe mě napadají také telefonické krizové linky. Pokud s vyhledáním pomoci otálíte, opravdu doporučuji takovou službu využít. Služba je anonymní a nemusíte se nijak identifikovat. Promluvit si o problému může skutečně pomoci a pracovníci linky vás mohou nasměrovat k další péči.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „INTUITIVNÍ STRAVOVÁNÍ ROZHODNĚ NEZNAMENÁ BEZHLAVĚ JÍST COKOLIV A KDYKOLIV,” UPOZORŇUJE VÝŽIVOVÁ SPECIALISTKA ADÉLA PROKŮPKOVÁ
Jakou nejčastější chybu dělá okolí, když se snaží pomoci člověku s poruchou příjmu potravy? Čím paradoxně situaci ještě zhoršuje?
Někdy to okolí nemyslí špatně, ale velmi pomohlo by, kdyby lidé nekomentovali vzhled, přibírání na váze ani jakoukoliv jinou podobu těla a vyhýbali se hodnotícím poznámkám.
Stejně tak to vnímám ve vztahu k porcím jídla. Pokud si člověk s poruchou příjmu potravy dává menší porce, nemusí to nutně znamenat, že znovu experimentuje s jídlem, hubne nebo jí záměrně málo. Může jednoduše postupovat krůček po krůčku. Troufám si říct, že pro všechny lidi s jakoukoliv diagnózou PPP je velmi těžké znovu si budovat vztah k jídlu. Menší porce pak mohou vyvolat podezření: „Proč jíš tak málo?“ Naopak se ale setkávám i s komentáři typu: „No, nejíš nějak moc?“ nebo „To je dobře, že sis přidal/a.“ I ty mohou uškodit.
Vaše peer programy nabízejí podporu i v běžném životě, například při společném posezení v kavárně. Proč může být pro člověka s poruchou příjmu potravy takovým strašákem obyčejné vypití kávy nebo jídlo na veřejnosti?
Vždy nechávám na klientovi, jakou formu setkávání si zvolí. Mám i klientky ze vzdálenějších koutů republiky, se kterými se setkáváme online. Osobní lidský kontakt mám ale obzvláště u tohoto tématu nejraději. Jde o citlivou oblast a vybudování důvěry je zde klíčové. Setkávání u jídla může být pro klienty a klientky bezpečným prostředím, ve kterém mohou rozpoznat, co v nich daná situace vyvolává a jak se na ni případně připravit.
Žijeme v době sociálních sítí, filtrů a všudypřítomného tlaku na výkon. V čem je rozvoj a průběh poruch příjmu potravy dnes jiný než v době, kdy jste s nimi bojovala vy, ještě bez virtuálního světa?
Když nad tím přemýšlím, na jedné straně se toho vlastně tolik nezměnilo, jen se proměnila forma. Některé lifestylové časopisy pro nás dříve nebyly vždy dostupné. V časopisech z devadesátých let bylo od všeho něco – milostné příběhy, rubrika o sexu, někdy i samostatná příloha. Některé časopisy byly navíc v době mého dospívání poměrně drahé, takže jsem si je z běžného kapesného nemohla dovolit. Podprahové informace se v nich ale samozřejmě objevovaly, ať už šlo o tipy na diety, nebo rady, jak zhubnout.
Sociální sítě jsou dnes mnohem dostupnějším kanálem. Když člověk chce, může si během chvilky založit účet na Instagramu, hodiny procházet příspěvky a k podobným informacím se dostávat podstatně snáze.
Ve svém příběhu uvádíte, že digitální doba nahrává častějšímu výskytu poruch příjmu potravy také u chlapců a mužů. Proč je u nich odhalení tohoto problému ještě obtížnější a v čem se mohou jeho projevy lišit?
Máme tu obrovské množství nástrah. Digitální doba, umělá inteligence a sociální sítě nám ukazují různá těla a různé způsoby péče o ně, někdy i velmi nezdravé. Hranice se stírají a člověk může k poruše příjmu potravy sklouznout velmi nenápadně. Zvláště u ortorexie, která na první pohled může vypadat jen jako zdravý životní styl, to bývá zrádné. U chlapců může být odhalení složitější také proto, že se mohou obávat přiznat svůj problém. Mají strach, že budou vnímáni jako slabší nebo zženštilí. Stále totiž přežívá přesvědčení, že se tyto nemoci chlapců a mužů netýkají.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: CO VŠE UŽ BY DNES BYLO ZA HRANOU ANEB JAK FENOMÉN AMERIKA HLEDÁ TOPMODELKU PREZENTOVAL TOXICKÉ CHOVÁNÍ JAKO NORMU
Jak vnímáte návrat estetiky heroin chic z devadesátých let, která se dnes znovu objevuje na módních molech? Jak se můžeme vůči tomuto tlaku na internetu bránit?
Ne že bych měla něco proti samotnému stylu. Svým způsobem se mi líbil díky outfitům a některým prvkům líčení. Nebezpečí ale vidím v tom, že poukazuje na nezdravý a vyhublý vzhled a zobrazuje psychické i fyzické vyčerpání jako trend. Pokud se taková estetika dostane na přehlídková mola, kde získává velkou pozornost, můžeme nabýt dojmu, že je žádoucí.
Popularita léků na hubnutí, například Ozempicu, mezi světovými celebritami může také ovlivňovat představy o ideální postavě. Jaký signál tím vysílají mladým lidem, kteří je berou jako své vzory?
Největší hrozbu vnímám v tom, že hubnutí prostřednictvím těchto léků může podporovat představu o rychlém a snadném způsobu redukce váhy. Váhový úbytek sice může nastat poměrně rychle, ale užívání léků by mělo vždy respektovat naše potřeby a zdravotní stav. Pokud chceme dosáhnout určité hmotnosti, mělo by to jít ruku v ruce s naším životním stylem a individuálními zdravotními potřebami. Rozhodně by nemělo docházet k nahodilému užívání těchto léků.
Hnutí body positivity začalo jako oslava tělesné rozmanitosti, dnes ale čelí kritice, že někdy přehlíží zdravotní rizika obezity. Kde podle vás leží hranice mezi přijetím vlastního těla a péčí o zdraví?
Já mám asi blízko spíše k body neutrality, ale koncept body positivity chápu a vidím v něm smysl.
Myslím si, že i člověk, který se potýká s obezitou, se musí naučit mít sám sebe rád, přijmout se takový, jaký v danou chvíli je, a chovat se k sobě laskavě. Pokud tomu tak není, přistupuje k sobě i během případného redukčního režimu krutě. Celá proměna sice může nastat, ale člověk při ní může svou hodnotu stále odvozovat pouze od toho, jak vypadá.
Vím ale, že tento koncept je těžké uchopit, protože si body positivity mnoho lidí vykládá jako oslavu obezity. Přitom o tom vůbec není. Krásně o tom hovoří například projekt Moje tělo je moje, který ukazuje různé stránky lidského těla i rozmanitost postav a věnuje se prevenci bodyshamingu také na školách.
Proč máme neustálou tendenci komentovat změny hmotnosti druhých lidí a jakou škodu tím můžeme napáchat, i když to myslíme jako kompliment?
Pro lidi je obecně snazší komentovat fyzický vzhled a vnější schránku. Neumíme se moc ptát na to, jak se druhý člověk má, co cítí nebo že jsme si všimli, že se v poslední době méně směje či je smutnější. Pokud chceme někomu ublížit, nejsnazší je shodit ho právě kvůli vzhledu a fyzickým proporcím. Je to také určitý zásah do intimity každého z nás. Když se setkám s bodyshamingem v souvislosti s obezitou, vždy říkám, že tím, že budeme někoho shazovat, ho nikdy nepodpoříme. Pro člověka je důležitá především psychická podpora.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „DNEŠNÍ SVĚT JE PLNÝ EXTRÉMNÍCH NÁZORŮ NA VÝŽIVU, KTERÉ VYTVÁŘEJÍ TLAK A NEREALISTICKÉ STANDARDY,” ŘÍKÁ FOODBLOGERKA SÁRA FÁBRY
Jak reagovat na nevyžádané rady o dietách od rodiny či kolegů v práci, aniž bychom vyvolali konflikt?
Tohle je velmi náročná oblast. Sama se s tím potýkám i dnes, ale učím se reagovat otázkami typu: „A proč si to myslíš?“ Někdy si nastavím hranice přímo: „Tohle mi není příjemné, prosím, můžeme mluvit o něčem jiném?“ Ne každý to pochopí, a pokud se setkáte s člověkem, který má sám problém se svou sebehodnotou, mohou být tyto situace opravdu nepříjemné. Tuto oblast se stále učím zvládat, protože i mě dnes může něco zaskočit. Někdy mi připadá, že je pro lidi snazší poukazovat na nedokonalosti druhých než se zeptat, jak se jim daří a jak se vlastně mají.
Co je podle vás největším tabu, o kterém se v souvislosti s poruchami příjmu potravy stále mlčí?
Pokud se bavíme o prevenci PPP a následném uzdravení, měli bychom se věnovat všem souvisejícím tématům. S poruchami příjmu potravy jednoznačně souvisejí vztahy – k sobě samému i k ostatním. Souvisí s nimi také intimita, vztah k sobě a oblast sebepoznání.
Je možné se z poruchy příjmu potravy úplně uzdravit, nebo jde o celoživotní boj, se kterým se člověk musí naučit žít?
V oblasti duševního zdraví se hovoří o zotavení. Já jsem důkazem, že se z poruchy příjmu potravy dá opravdu zotavit. (smích) I když se cítím stabilní a chci taková zůstat, vím, že v životě může nastat cokoliv, a proto nechci říkat slovo „nikdy“. Snažím se o své duševní zdraví pečovat a vnímám i drobné spouštěče, ať už v pracovním, nebo osobním životě. To je podle mě podstatné: pečovat o sebe a dbát na prevenci stejně jako v jakékoliv jiné oblasti zdraví.
Když člověk překoná poruchu příjmu potravy, často zjistí, že nemoc byla po dlouhou dobu součástí jeho identity. Jak si začít budovat nové já a hledat radost v životě, když najednou chybí neustálá kontrola nad jídlem?
Jakákoliv porucha příjmu potravy se stává něčím, co zabírá většinu volného času a prostoru v životě nemocného člověka. Stává se součástí nás samotných. Je úplně normální, že když nemoc odezní a jsme z nejhoršího venku, cítíme prázdno. Sama jsem to vnímala velmi silně, ale zároveň mě to proměnilo. I díky léčbě jsem najednou zjistila, jaké vztahy ve svém životě chci mít.
V poslední době se hodně mluví o citlivosti. Já odjakživa vím, že jsem velmi citlivá a dokážu rozpoznat, v čem mi není dobře. Poruchou příjmu potravy jsem se snažila své skutečné pocity potlačovat a odsouvat je občas do pozadí, což pro mě nebylo prospěšné. Dnes vím, že to nesmím dělat a že bych měla více naslouchat své intuici než pouze rozumu a představám o tom, co bych „měla“.
Díky tomu z mého života přirozeně odešli někteří lidé i situace, které pro mě nebyly zdravé, protože překračovaly mé hranice.
Zdroje: Autorský rozhovor, instagramový profil Evy Kastl, soulmateeva.cz
$content$