Juliana Brnáková, studentka oděvního designu na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, je mladá slovenská návrhářka, která vytváří jedinečné kousky a klade důraz na pomalou módu a lokální výrobu. Každý její produkt je originální, ručně vyrobený a designový kousek. Z čeho vychází její aktuální tvorba? Jaké materiály využívá? A jaký je její tajný recept na úspěch?
Vystudovala jsi oděvní návrhářství na střední škole v Banské Štiavnici a v současné době jsi v posledním ročníku na VŠVU. Kdy a jak jsi zjistila, že to bude povolání na celý život?
Od malička mě to táhlo k tvorbě, ke kreslení, malování, k vytváření oděvů. Velmi ráda jsem kreslila a vymýšlela oděvy na modelkách, vytvářela jsem si módní kolekce. Byly to jen dětské kresbičky, ale já jsem je brala velmi seriózně. Dokonce jsem šila šaty pro své panenky! (smích) Vzpomínám si, jak jsem pro svou skupinu panenek vytvořila šaty, jejichž součástí byly kalhoty, což je mnohem střihově náročnější než sukně.
Potom jsem si v 9. ročníku sama doma „na koleni” ručně ušila šaty. Absolutně jsem neznala střihy, neuměla jsem šít na stroji, ale nějak mě to nezastavilo a jednoduše jsem tvořila. O letních prázdninách před nástupem na střední mi babička ukázala, jak se šije na šicím stroji, jak se navléká nit a podobně, a já si to asi na minutku poprvé zkusila, a hned jsem šla šít. Úplně první věc, kterou jsem hned v ten den na stroji ušila, byla peněženka se spoustou přihrádek, se zipem, se zapínáním. A od té chvíle jsem se od toho stroje nedokázala odtrhnout.
Postupně jsem tak zjišťovala, že toto je něco, co mě neskutečně naplňuje a velmi baví. Takže po střední jsem úplně přirozeně pokračovala studiem na vysoké škole.
Jak bys třemi slovy popsala svou tvorbu?
Jedinečná, poctivá, lokální.
Prozraď nám víc o své udržitelné kolekci The Chance. Jaký byl proces jejího vzniku, čím je jedinečná a jaké materiály jsi pro ni využila?
The Chance je pro mě zlomová a výjimečná kolekce. Je to moje bakalářská kolekce, která vznikla doma v mé malinké dílně, kterou mi vytvořili táta s bratrem. Zmiňuji to proto, že bez té dílny by, podle mě, tato kolekce nemohla vzniknout. Bylo to v době pandemie, takže jsme zůstali zavření doma a nemohli jsme jít pracovat do školních ateliérů.
Na začátku kolekce byla jen myšlenka – tvorba oděvů z textilního odpadu. Začala jsem tím, že jsem oslovovala slovenské oděvní firmy a výrobny oděvů s tím, zda by mi dokázaly poskytnout svůj textilní odpad. Oslovila jsem jich mnoho, některé se mi vůbec neozvaly. Ale ty, které se mi ozvaly, jsem potom dále kontaktovala. Vybrala jsem si různé druhy textilního odpadu, ale směrodatným se pro mě stal odpad slovenské značky, která vyrábí ponožky.
Byla to taková vtipná situace, protože když jsem panu majiteli napsala, jestli mi může poskytnout textilní odpad z výroby, on mi odepsal, že samozřejmě, a zeptal se, kolik kilogramů. Ale já jsem mu odpověděla, že nevím, protože nemám představu, jak ten odpad vypadá. (smích) Odkázal mě tedy přímo do výrobny, kterou jsem osobně navštívila. Majitelka továrny byla velmi milá, ukázala mi, jak se ponožky vyrábějí, takže jsem měla možnost vidět celý ten proces, a tím pádem jsem viděla, v které části procesu jaký odpad vzniká. Avšak absolutně jsem netušila, co s tím odpadem budu dělat. Takže jsem si do dílny přinesla pytle odpadu – pro představu, byly to zbytky nití a různé odřezky z ponožek.
První dny jsem tedy vůbec netušila, jak tento odpad zpracovat, ale postupně jsem různými pokusy přicházela na systém a vytvořila jsem svůj vlastní autorský materiál. Takže kolekce The Chance je jedinečná tím, že je úplně celá vyrobená jen z materiálů, které vznikly zpracováním textilního odpadu. To znamená, že je celá vyrobena z textilního odpadu, není v ní použit žádný jiný materiál.
Jde tedy o jakousi „zero waste” výrobu, když už další odpad neprodukuješ? Co všechno se dá z takového textilního odpadu vyrobit?
Ano, je to v podstatě zero waste výroba, protože nejenže pracuji s odpadem, který zpracovávám, ale také neprodukuji žádný další odpad.
Já jsem nejprve z tohoto svého autorského materiálu, který je tedy vyrobený z odpadových nití, vytvářela oděvy, čili bundy a kabáty, avšak výroba tohoto materiálu je poměrně časově náročná, protože se celý vyrábí ručně, což znamená, že cena takového materiálu stoupá. Proto jsem přemýšlela nad tím, že bych z něj mohla vyrobit něco menšího. A tak jsem začala vyrábět různé kabelky, taštičky, a především ledvinky. Ledvinky z tohoto materiálu se vlastně staly takovým výsledným produktem, kterému předcházel celý tento proces. Vyústilo to v to, že se tento můj autorský materiál postupně dostává i mezi lidi, protože ledvinky z něj mohou zakoupit v kamenných prodejnách nebo online.
Bylo vždy tvým záměrem stát se udržitelným a etickým návrhářem? Co tě poprvé upozornilo na problematiku rychlé módy a zvýšilo tvé povědomí o ní?
Myslím, že někdy na střední jsem dělala projekt o fast fashion, což byl takový můj první kontakt s tímto tématem. Ale od začátku to nebyl můj záměr. I když vždy, když jsem tvořila, mě tak nějak podvědomě iritoval a štval textilní odpad, který mi vznikal, takže jsem nedokázala vyhodit různé odstřižky látek, protože mi jich bylo z principu líto. Blíže jsem se k tomuto tématu dostala až na vysoké škole – na přednáškách. A pak už to šlo přirozeně.
Udržitelné věci od lokálních návrhářů považuje mnoho lidí za drahé, a proto se často vydají do second handů. Co vše se skrývá za tvou návrhářskou prací?
Toto je velmi dobrý podnět, dobrá otázka, protože se tímto tématem aktuálně zabývám i ve své diplomové práci. Téma ceny designového produktu je něco, s čím se vlastně setkávám celý svůj tvůrčí život. Dalo by se o tom mluvit velmi dlouho, protože se na to dá dívat z různých úhlů pohledu. Ano, vnímám, že lidé berou designové produkty jako dražší, avšak mnohdy si neuvědomují, co se za tou cenou skrývá. Ale není to jen jejich chyba, protože to mnohdy nemají jak vědět nebo v dnešní uspěchané době nemají čas se o to zajímat.
Za designérskou prací se skrývají hodiny a hodiny dřiny. Na začátku je nějaký nápad, který někdy přijde rychle a sám, ale jindy trvá dlouho, než něco vymyslím. Je to velmi nevyzpytatelné. Dále následují hodiny skicování, kreslení, navrhování. Potom jsou to výběry materiálů – pokud si materiály nevytvářím sama, je to shánění materiálů. To zabere opravdu velké množství času. Ladění materiálů, zda se k sobě hodí, zda jsou vhodné pro daný produkt, zda je jich dostatek, čili počítání spotřeby materiálů….
Pokud si materiál vytvářím sama, tak je to samozřejmě tvorba materiálu – musím nejdříve do výrobny vzít odpad, potom ho v dílně protřídit, rozdělit barevně, roztřídil, který je vhodný a který ne. Následně ho zpracovávám. To jsme stále jen u materiálu, a jakmile ho mám, můžu začít tvořit – to znamená, že musím zkonstruovat střih, musím vyzkoušet, jestli funguje, jestli dobře sedí, a když ne, musím ho upravit. Následuje polohování střihu na materiál, stříhání jednotlivých dílů a až pak se dostáváme k samotnému šití – čili ušití, vyzkoušení, jestli je to dobře ušité, jestli to sedí. Pokud něco nesedí, upravím to, a dále samozřejmě následuje další část procesu, a to je focení. Editování a potom prezentace v podobě přehlídek nebo prodejních showroomů nebo prezentace přes sociální sítě.
Kdo je tvůj ideální zákazník? Na jakou skupinu lidí myslíš, když tvoříš kolekci?
Můj ideální zákazník je člověk, který si váží hodnoty ruční a designerské práce. Asi se nezaměřuji na konkrétní skupinu lidí, byla bych ráda, aby se moje práce dostala k co nejširšímu okruhu lidí.
Mnoho lidí je toho názoru, že uměním se dá jen těžko uživit. Jak na tvé rozhodnutí stát se umělkyní reagovala tvá rodina a okolí?
Je to skutečně náročné. Myslím si, že pokud tomu člověk není ochoten věnovat čas, tak by se do toho neměl ani pouštět. Protože pokud chce někdo pracovat jen 8 hodin denně, 5 dní v týdnu, tak toto není cesta pro něj. Ale moje rodina mě v tomto plně podporovala a podporuje. Nikdy mě nepřemlouvali a nechali to rozhodnutí jednoduše na mně.
Slovenská módní scéna lokálních značek se v posledních letech rozrostla. Jak bys ji zhodnotila? Nebojíš se konkurence?
Jsem ráda, že se slovenská móda rozvíjí. Jsem ráda, že se začíná zajímat i o mladší a nové návrháře. I když mě někdy mrzí, že naše média raději píší o světových značkách než o lokálních tvůrcích.
Já si myslím, že pro nás slovenské návrháře je největší konkurencí fast fashion. Není to konkurence z hlediska kvality designu a zpracování, ale rozhodně je to konkurence z hlediska ceny. Protože návrhář nikdy nemůže jít s cenou tak nízko jako fast fashion – která si to může dovolit jen z velmi neetických důvodů. Byla bych určitě ráda, kdyby se lidé začali více zajímat o to, kdo jejich oděv vyrobil a kde jejich oděv vznikl.
Jaký je tedy tvůj tajný recept na úspěch? Čím, podle tebe, dokážeš zákazníky zaujmout a prosadit se?
Nevím, jestli nějaký recept mám. Já jednoduše jen tvořím a pracuji. Myslím, že moje tvorba je výjimečná, nevšední. Vždy se snažím o nejvyšší kvalitu zpracování, na to si potrpím. Myslím, že zákazníci se na mě mohou spolehnout, že vždy udělám maximum pro to, aby byli s produktem spokojeni.
V roce 2021 jsi získala ocenění Nová tvár módnej scény na Bratislavských módních dnech, svou kolekci jsi předvedla na Fashion live 2021 a tvá tvorba se objevila také na mezinárodní výstavě Textile art of today nebo v časopisu EMMA. Co pro tebe tyto úspěchy znamenají?
Velmi si vážím každé příležitosti prezentovat svou tvorbu. Ať už jsou to přehlídky, focení, rozhovory, nebo výstavy – všechno pro mě hodně znamená, protože je to úžasný pocit, když se o vaši tvorbu zajímají jiní lidé. Je to pocit zadostiučinění, že ty hodiny práce stály za to. Velmi za tyto momenty děkuji.
Co plánuješ a kde tě můžeme v nejbližší době vidět?
Momentálně usilovně pracuji na své diplomové práci, která vyvrcholí absolventskou přehlídkou někdy v červnu. Ještě předtím mě můžete vidět v květnu na Zlín Design Weeku a chystám další projekty, které jsou v procesu. A samozřejmě se nebráním novým spolupracím.
$content$