Vydala knihu Holka ze sekáče a leporelo My jsme svět a adopce je jedním z jejích témat i na sociálních sítích. Tereza Kratochvílová se totiž ve svých sedmi letech dozvěděla, že je adoptovaná. Je ale sedm let ideálním věkem, kdy by se dítě mělo dozvědět o vlastní adopci? Jak se Terezin životní příběh promítá do jejího mateřství? A jaké předsudky okolo adopce stále panují?
To, že jste adoptovaná, jste se dozvěděla v sedmi letech. Jak jste tento fakt přijala?
Rodiče mi to prý vyprávěli v pohádkách už odmalička, ale nemám na to žádnou vědomou vzpomínku. Když mi to řekli „oficiálně” v sedmi letech, tak to bylo velmi emočně náročné. Pamatuji si, že jsme doma všichni hodně plakali, ale přijala jsem to tak, jak to je. Hlavně asi i z toho důvodu, že u nás bylo toto téma celkem tabu a vnímala jsem, že není prostor se na nic víc ptát a ani o tom mluvit. Uzavřela jsem se do sebe a všechno okolo toho jsem řešila jen sama v sobě.
Myslíte si, že existuje něco jako „ideální“ věk, kdy by se dítě mělo dozvědět o tom, že bylo adoptované? Může takový fakt dítko v útlém věku vůbec pochopit?
Ideální věk podle mě neexistuje, záleží na individualitě dítěte a vhodné chvíli. Někteří rodiče mají pocit, že ta vhodná chvíle nemusí nastat nikdy a ze strachu se tomu momentu vyhýbají, což podle mě není dobře. Důležitá je otevřenost, autenticita a citlivé předávání informací, na které je dítě zralé.
Nevím, jestli může dítě tento fakt vyloženě pochopit, ale postupem času mu všechny ty informace mohou začít dávat smysl. Proto si myslím, že je důležité o adopci mluvit s dětmi co nejdříve a citlivě k jejich věku a období.
Vy jste na téma adopce vydala už dvě knižní publikace, a to My jsme svět a Holka ze sekáče. Plánujete do budoucna vydání dalších knih, nebo je toto téma pro vás vyčerpané a uzavřené?
Další publikaci momentálně neplánuji, v tomto ohledu se chci spíš zaměřovat na sociální sítě a jejich dosah, díky kterému se toto téma může dostat mezi mnohem více lidí.
Když jsem v roce 2019 psala Holku ze sekáče, byl to spíš takový holčičí deník. Vypisovala jsem se ze všeho, co jsem v sobě ta léta dusila, a bylo to pro mě i takovou terapií. Spoustu věcí bych teď napsala jinak, ale vnímám to jako svůj osobní vývoj, a třeba se ve spoustě mých myšlenkách může pořád někdo najít. Kniha je už sice vyprodaná, ale dá se sehnat ještě jako e-book nebo po různých antikvariátech.
V případě My jsme svět se jedná o leporelo. Proč zrovna leporelo? A je i na něm dnes něco, co byste změnila?
Leporelo My jsme svět je poslední má publikace a na ní bych neměnila vůbec nic. I z toho důvodu, že jsem ji vydávala samonákladem – vše od grafiky, textu, editace až po tisk jsem si zařizovala sama, a proto byla i naprosto podle mých představ.
Když se mi narodila dcera, tak jsme si společně hodně četly. Ukazovala jsem jí spoustu obrázků, knížek a ji to už v miminkovském a batolecím období moc bavilo. Došlo mi, že tady vlastně není žádná kniha, nebo cokoliv, co by mohlo trochu pomoci malým osvojeným dětem pochopit jejich příběh. Pár knih o adopci a osvojení na trhu je, ale jsou už spíše pro větší děti. Proto jsem vybrala formát leporela s pevnou vazbou, aby s knihou mohly zacházet už malé děti a něco vydržela.
Jaký máte momentálně postoj k adopci? Myslíte si, že je to téma, o kterém by se mělo nejen s dětmi mluvit více?
Rozhodně. Já osobně žiju v takové své bublině, kde mám pocit, že jsou některá témata přece už jasná, ale právě třeba na sociálních sítích se dnes a denně přesvědčuji, že spousta lidí má o adopci šílené předsudky a vůbec nic o tomto tématu neví. Když uvedu rovnou příklad, lidé si například myslí, že adoptovaní jsou dětmi kriminálníků, že geny v sobě člověk nezapře a spoustu dalšího. Tito lidé se ale nikdy o tuto problematiku nezajímali a neví, že je důležité prostředí, výchova, schopnost pomoci dětem zaléčit jejich trauma laskavým a respektujícím přístupem…
Jak bylo zmíněno, sama jste už maminkou. Jak si užíváte mateřství? Podnikáte se svou dcerou hodně aktivit?
Mateřství si užívám moc, i když jsou samozřejmě i chvíle, které jsou náročné. Ale od začátku to vnímám jako součást a ani jsem nečekala, že by vše bylo zalité sluncem. Ty náročné chvilky mě posouvají dál a pořád sama o sobě zjišťuji spoustu nových věcí. S dcerkou si užíváme náš společný čas, kdy jsme prakticky pořád spolu, za což jsem moc vděčná, protože to neskutečně letí a já osobně vnímám ty první roky života dítěte jako nesmírně důležité v celém jeho vývoji. Takže ať už spolu děláme cokoliv – jdeme na procházku, něco tvoříme, zpíváme si, tancujeme – je to čas, kdy spolu budujeme náš vztah, na kterém mi moc záleží.
S dcerkou jste také několikrát vycestovala do zahraničí. Jak moc je náročné cestovat s malým potomkem? Co vše je dobré nepodcenit? Plánujete i nějaké další cesty?
Nevím, jestli jsem teď úplně tou pravou, co může v tomto odvětví radit. Na dovolené jsme společně za čtyři roky jejího života byly dvakrát a pokaždé to bylo úplně jiné. Moc toho hlavně neplánujeme, necháváme to plynout a řídíme se podle situace. Vždycky se dá vše nějak vyřešit.
Než se vaše dcera narodila, musela jste nějak výrazně měnit svůj dosavadní životní styl?
V té době se toho dělo spoustu, co procházelo nějakou změnou. Odstěhovala jsem se ze své rodné Prahy za partnerem do západních Čech, celá společnost zažívala období covidu a nikdo tak nějak nevěděl, co se bude dít. Ve čtvrtém měsíci těhotenství jsme se stěhovali podruhé, zařizovali bydlení v době, kdy všechny obchody byly zavřené, nemohli jsme se vídat s blízkými… Ale teď zpětně vidím, že to byl skvělý čas být hodně sama se sebou. Nenechávala jsem se nikým moc rozptylovat, svoje těhotenství jsem brala hodně intimně. A i přesto jsem ho sdílela na svých sociálních sítích, protože mi pomáhalo se ze všeho vypsat. Měla jsem zrovna takové uzemňovací období, takže jsem si užívala ten klid i to místo, kam jsem se přestěhovala.
Mělo nebo má na vaše mateřství nějaký vliv, že sama jste adoptovaná?
Určitě ano. Věděla jsem, jak moc je důležitá psychická pohoda v těhotenství, protože sama jsem si v břiše své biologické mámy pohodou moc neprošla. Věděla jsem, že chci udělat maximum pro to, aby mé dítě přišlo do láskyplného a klidného prostředí. Velkou roli v tom hrálo i vědomé rozhodnutí stát se mámou, rodičem. Vím, jakou cestou chci jít, a myslím, že i díky tomu jsem v tom měla hned celkem jasno.
Co všechno vám už mateřství dalo? Lze se na to „být matkou“ opravdu připravit?
Mateřství mi dalo všechno. Nedá se to nějak konkretizovat, je to úplně jiný rozměr života. Na to být matkou se dá podle mě připravit maximálně prakticky, pořízením materiálních věcí a oblečků, ale nikdo vás už nepřipraví na to, co vás všechno čeká.
Pro mě bylo a stále je největší výzvou to každodenní zrcadlení vás, vašich pocitů a zkušeností skrz vaše dítě. Že se vám v tolika situacích budou připomínat situace z vašeho dětství, vaše nezpracovaná traumata, vzpomínky, které prostě nemůžete už zahrabat a vrátit se k nim, až se vám to bude hodit. Jste s tím konfrontováni tady a teď. A když to odložíte, tak se vám to za malou chvíli ukáže ještě v mnohem silnější míře.
Na svém instagramovém účtu jste se také nejednou zmiňovala o kojení. Poměrně nedávno se konal Světový týden kojení. Myslíte, že je kojení stále tabu? Proč by se situace měla změnit?
Abych pravdu řekla, tak do tohoto tématu moc nevidím. Mně přišlo kojení naprosto přirozené, kojila jsem svoji dceru přes tři a půl roku. Že je kojení tabu, jsem se občas dočetla u nějakého instagramového příspěvku, kde s ním někdo nebyl v souladu. A většinou to byly ženy, což mi nikdy moc nedávalo smysl. A vlastně i matky. Nad tím jsem se často pozastavila, že místo podpory se některé matky haní za tu nejpřirozenější věc – kojit své dítě.
Panují dokonce názory, že kojení by mělo probíhat za zavřenými dveřmi, a ne na veřejnosti. Je podle vás v pořádku, když žena kojí například v parku? Vnímala byste zákaz kojení na veřejnosti jako diskriminaci? Setkala jste se s něčím takovým?
S tím, že by mělo kojení probíhat za zavřenými dveřmi, nesouhlasím. Připadá mi to jako hloupost. Společnost by se mohla trochu probrat, přestat z prsou dělat sexuální objekt a vnímat kojení jako naprostou mateřskou přirozenost. Zároveň je to osobní věc každé ženy. Já jsem byla radši za soukromí a prostor a nebylo mi příjemné kojit kdekoliv. Ale vnímám to jako svoji vlastní věc a rozhodnutí, kde svou dceru nakojím a jakým způsobem.
Působíte klidným a vyrovnaným dojmem, ale v životě každého z nás se občas objeví i nějaké to negativum. S čím nejhorším jste se prozatím jako matka setkala a jak jste se s danou věcí vypořádala?
Nejhorší a nejtěžší jsou asi situace, kdy jde o zdraví vašeho dítěte. Pár takových jsme už zažili a byla to obrovská zkouška, co se týká pouštění strachu. Nechci být vyloženě konkrétní, ale každý rodič, který někdy zažil něco nepříjemného, co souviselo se strachem o zdraví jeho dítěte, ví, jak je těžké se z toho nezhroutit a najít tu snesitelnou míru, kdy se dokáže do té situace uvolnit a věřit, že vše dobře dopadne.
Najdete si jako rodič i čas na odpočinek? Je důležité, aby si čas na sebe udělal jednou za čas každý rodič?
Díky svému času a pracovní flexibilitě svojí i svého partnera naštěstí ano. Není to ale vždy jednoduché skloubit vše dohromady tak, aby člověk načerpal potřebnou sílu, zároveň měl pořád prostor na práci a našel ve všem balanc. Je někdy opravdu těžké být mámou, partnerkou, kamarádkou a dcerou a stíhat vše, co by člověk stihnout chtěl, a do toho nezapomínat sám na sebe.
Zdroj: Autorský rozhovor
$content$