Módní návrhářka Hana se nebojí experimentovat. Její oděvy se vyznačují výraznými siluetami, jsou nadčasové a variabilní bez ohledu na velikost, věk nebo pohlaví. Získala cenu Erste Bank Fashion Award na Austria Fashion Awards 2011 ve Vídni, byla nominována na Czech Grand Design 2014 a měla možnost prezentovat svou tvorbu v Berlíně, Londýně a na nizozemském festivalu Fashionclash Maastricht. V současné době žije v Praze, kde má vlastní ateliér a prodejní showroom, v němž spolupracuje s dalšími návrháři. Jak vznikají názvy jednotlivých kolekcí? K čemu se nejlépe hodí kimono šaty? A čeho by ještě Hana chtěla s módou dosáhnout?
Co tě původně podnítilo studovat módu a stát se návrhářkou?
Zajímala mě tvorba oděvu a textilu, takže jsem studovala spíše techničtější obory a myslela, že budu pracovat pro nějakou značku a zapojovat se do procesu tvorby. Nakonec mě ale oděvnictví tak pohltilo, že jsem po škole začala tvořit svoje projekty. Takže to nebyl úplně záměr od začátku, spíš součást vývoje a seberealizace.
Jak bys charakterizovala svou tvorbu?
Avantgardní, variabilní, rafinovaná.
Odráží tvá práce i tvůj osobní módní vkus?
Určitě, pracuji s detaily, které mi přijdou praktické, ale i estetické. U některých kolekcí ráda pracuji s barvami a experimentuji s potisky, kde se dá více uvolnit. Je to asi klišé, ale nakonec sama nejvíce nosím černou, i když barvy miluju.
Když začínáš s novou kolekcí, jak postupuješ? A jak vznikají názvy kolekcí?
Nejprve přemýšlím, co mě zrovna fascinuje, spojuji různé vjemy a atmosféry. Často si vizualizuji kolekce i kolem některých osobností nebo kamarádů. Také je důležité, pro jaký účel by daná kolekce měla být, jestli to bude spíše na přehlídku nebo výstavu, nebo více praktické, pro koho, co zobrazovat apod. Píšu si hesla, kolem kterých stavím celý vizuál, a z těchto hesel většinou některé zásadní slovo používám jako pracovní název, ale často to nakonec zůstane jako název kolekce. Osobně mi moc nesedí tradiční rozdělování sezón na SS/AW, asi taky proto, že nedělám cíleně sezónní kolekce. Proto raději používám ta hesla, která kolekci charakterizují – ať už to je v potisku, siluetě, nebo atmosféře.
V únoru se ve SmetanaQ Showroomu poprvé konala akce zaměřená na svatby, ty jsi tam prezentovala kimonové šaty. Tvým cílem při jejich vytváření bylo, aby se každý cítil pohodlně, a zároveň vypadal elegantně a stylově. Jak si vybrat správnou variantu kimonových šatů?
Kimonové šaty jsem vytvořila minulé léto a pro tento pop-up jsem vyrobila nové varianty v bílé, ale i další typy šatů a pánskou košili. Tento pop-up se jmenoval Svatby na Smetaně a byl zaměřený nejen na nevěsty, ale i hosty, a třeba i dárky pro novomanžele. Já se tolik na svatby nezaměřuji, ale byla to zajímavá výzva. Řekla jsem si, že vlastně někdo z těch mých zákazníků by mohl toužit jít na svatbu nebo se ženit či vdávat v něčem ode mne, tak proč nevyrobit limitku přímo pro tento účel.
Kimonové šaty si můžete vybrat ze tří variant, které nejsou rozdělené podle velikosti, ale spíše podle vašich preferencí a charakteru. Například když preferujete elegantnější a minimalističtější siluetu se zvýrazněným pasem, je vhodnější varianta 1, a naopak ten, kdo je bohémštější a rád experimentuje s drapérií, může zvolit variantu 3. Napsala jsem o tom celý článek na svém webu, takže koho by to zajímalo, může si přečíst více informací tam.
Existuje i speciální způsob vázání?
Nejvíce variabilní jsou ty volnější varianty, které se dají různě aranžovat. Velmi oblíbený a efektní způsob je, když se šaty zavážou za zády pod šaty – takže je zvýrazněný pas vpředu, ale záda vlají. Šaty ale můžete vázat i klasicky nebo je nechat volně vlát rozvázané.
S čím a jak kimona nejvhodněji kombinovat?
Baví mne nosit tyto šaty rozvázané přes kalhoty a dají se dobře kombinovat i s doplňky. Na poslední kolekci Eternal jsme například spolupracovaly s Janou Rollo, která dělá kožené šperky na tělo, a ty lze zajímavě provlékat i pod šaty. Velmi mne tato kombinace baví, má spoustu možností.
Apropos tvá nová kolekce Eternal. Prozradíš nám o ní více? Jak vznikala a čím ses při jejím navrhování inspirovala?
Nejprve jsem chtěla rozpracovat kimonové šaty a vytvořit tak ucelenou kolekci. Skoro celá je vyrobená ze stejného materiálu tencel, který je udržitelně vyrobený, velmi příjemný na nošení a i skvěle vypadá. Vytvořila jsem tedy další styly šatů, ale i pánskou košili, kalhoty, kabátek apod. Poslední dobou mne inspirovala hlavně architektura, v Barceloně jsem navštívila třeba pavilon od Miese van der Rohe, který mne nadchl svojí rafinovaností a hravostí s prostorem. Také jsme pro focení zvolili zajímavou architektonickou lokaci, která také ovlivnila třeba volbu barev a doplňků. Měla jsem zase popsáno několik hesel, která jsem chtěla kolekci vtisknout – atmosféru a náladu, aby vše propojily.
Zajímavostí jsou, jak už jsi zmiňovala, kožené šperky na tělo, které dělají oděv ještě víc unikátním. Jak tě to napadlo a jak se ti s Janou spolupracovalo?
S Janou sdílíme ateliéry v 1. patře SmetanaQ, kde sídlí momentálně kolem čtrnácti designérů. Je zajímavé, jak se tady průběžně různě propojujeme a spolupracujeme. Jana vytvořila nové bodypiecy, které mne hned nadchly a viděla jsem je dohromady s mojí plánovanou kolekcí. Jí se také nápad líbil, a tak jsme se domluvily na společném focení. Řešily jsme spolu například barevnice, ale i způsob propojení těchto doplňků s oblečením. Také jsme dohromady plánovaly focení a postupně přidávaly další elementy. Například jsme oslovily Marii Kobelovou, která dříve také měla ateliér ve SmetanaQ a půjčila nám na focení krásné šperky, nebo jsem oslovila svoji oblíbenou značku bot Trippen z Berlína. Myslím, že jsme se s Janou navzájem docela vyhecovaly a místo malého focení nakonec vytvořily docela velký projekt.
Velmi nás zaujaly i košile a košilové šaty z kolekce Dreamers. Kolekce je nepřehlédnutelná, zajímavá a nositelná. Jak vznikala?
Tato kolekce vznikla před dvěma lety – měla jsem chuť udělat hravější kolekci a dát i volnější ruku umělkyni Evě Macekové, se kterou v posledních letech spolupracuji na potiscích. I přes pastelově laděné odstíny košil jsou ale motivy vlastně temnější.
V motivech jsou třeba inspirace z temných koncertů, tanec, energie, různé volné asociace a vznikly 4 druhy potisku, které jsem nechala potisknout digitálně na barevné materiály. Pracovala jsem zde i s detaily, které jdou nějak proti zaběhnutým pravidlům – třeba každý límeček je jiný a asymetrický, reaguji i na potisky. Také jsou na šatech dvojité kapsy, takže máte jednu kapsu otevřenou shora a pod ní je ještě kapsa zboku. Už od školy jsem si také nechávala vyrábět autorské třídírkové knoflíky, které si nechávám barvit podle materiálů.
V roce 2016 jsi pracovala na Upcycling project – projektu, který je založený a upcyklaci. Oblečení tak ručním zpracováním získává novou hodnotu, je vyráběné na míru a každý kus je originál. Je pro tebe udržitelnost při tvorbě důležitá?
V té době se tolik ještě o udržitelnosti nemluvilo, nebo se spíše začínalo rozšiřovat povědomí o tom, jak v průmyslu vzniká oblečení neekologicky a neeticky. Dnes už toto slovo zneužívají pro marketing i právě ty firmy, které mají nejhorší podmínky.
Když jsem se začala o udržitelnost zajímat, myslela jsem, že skončím s vyráběním oblečení úplně, byl to takový restart. Měla jsem třeba i nějaké rozhovory a přednášky na toto téma, začala se celkově udržitelnost v odívání více rozebírat, a to je dobře. Nakonec jsem došla k závěru, že jako malá značka, která tvoří kusovou výrobu, většinu šiju sama a často i na zakázku, nemohu vytvářet takový odpad, a snáze najdu ekologičtější variantu tvorby tak, abych se mohla věnovat tomu, co mě v životě naplňuje.
Upcycling project vznikl tedy v tomto rozkolu, kdy jsem řešila, jak vůbec něco vyrábět a proč. Sháněla jsem košile z druhé ruky a složitě je přešívala na nové oblečení. Dneska už se přešívání věnuje hodně progresivních značek po celém světě, a já jsem pokračovala v hledání cesty, jak tvořit udržitelněji, ale i funkčně, a i mít na nájem. Paradoxně ty upcyklované věci mají mnohem složitější výrobu, ale také užší cílovou skupinu, takže pro mě to v té době nebyl udržitelný koncept pro dlouhodobé fungování značky. Rozhodla jsem se pak začít spolupracovat s lokálními fabrikami, které vyrábějí kvalitní materiály a barví se také v Čechách a splňují tedy i normy, nemusí tolik cestovat po světě, takže mi to dává větší smysl, i když sortiment je omezený.
V posledním roce jsem začala pracovat ještě z tencelu, který má velmi zajímavou zodpovědnou výrobu, a i když se nevyrábí zde, tak kvalitou, skvělými vlastnostmi a komfortem nošení je podle mne jeden z nejlepších materiálů současnosti.
Kdo je tvým cílovým zákazníkem? Na koho se soustředíš, když tvoříš?
Vlastně každá kolekce má trochu jiný charakter, ale někteří zákazníci se za mnou vrací a baví je ty divočejší potisky i temnější kousky. Většina z nich se nějak zabývá estetikou, architekturou nebo třeba hudbou, případně má jiné zaměstnání, ale baví je umění a přesahy, takže chtějí, aby jejich oblečení reflektovaly jejich koníčky. Baví mne, jací lidé za mnou chodí a jak třeba něco, co jsem vyrobila, jim dělá radost.
Šiješ i na zakázku?
Většinou šiju na míru něco z mých kolekcí, a občas i něco jiného podle potřeb zákazníka – vždy to ale nějak vychází z toho, co vyrábím.
Jaký je tvůj názor a rychlou módu a jednorázové oblečení?
Blbý… Jak už jsem zmiňovala. Když jsem se začala o toto téma více zajímat, přestala jsem nakupovat a vyráběla jsem si úplně všechno. Pak jsem zjistila, že udělat dobře padnoucí spodní prádlo není tak jednoduchý. Ale objevila jsem nové značky a obchody, které dodávají udržitelné zboží, takže když potřebuji něco, co se mi nechce šít, už vím, kam jít.
Pro mě bylo nejzásadnější přenastavit myšlení tak, že nepřemýšlím nad tím, že musím kupovat furt něco nového – jak nás vedou dlouhé roky reklamy řetězců, ale i vliv společnosti apod. V podstatě jsem si našla, v čem se cítím dobře a co mě baví, co se dá dobře kombinovat, a neřeším, co si o tom myslí ostatní. Je to velmi osvobozující. Takže doporučuju spíš než jet kvantitu zaměřit se na udržitelný a praktický základ v kombinaci s něčím osvěžujícím od lokálních designérů. Když si spočítáte, kolik někdo třeba utratí za oblečení v řetězcích, a pak to nenosí, a naproti tomu, když si naopak ušetříte na něco, z čeho budete mít dlouho radost, vyjde vám, že nemusíte utrácet více a je lepší mít spíše méně věcí, ale kvalitnější.
Kdo nebo co mělo největší vliv na tvou dosavadní práci?
Velmi mne nakopla třeba prezentace na holandském festivalu Fashionclash, kterého jsem se nakonec účastnila čtyřikrát. Je to mezinárodní festival, který propojuje kreativní lidi nejen z módy, ale i třeba performance, fotografie, architektura apod. Vždycky to byl skvělý zážitek a potkala jsem díky tomu spoustu šikovných lidí, se kterými jsme doteď v kontaktu.
Co považuješ v současné době za nejzajímavější vývoj v oblasti módy a proč?
V dnešní době digitalizace a 3D mě vlastně čím dál tím více baví tradiční a také historické techniky. To řemeslo v dnešní době spíše zaniká a není tolik mladých lidí, kteří chtějí pracovat ručně a pomalu. I když má samozřejmě digitalizace skvělé možnosti, přijde mi o to zajímavější ji propojit spíše s ručním zpracováním.
Jaké jsou tvé plány do budoucna? Čeho bys chtěla s módou dosáhnout?
Kromě oblečení se průběžně věnuji i tvořením výloh, teď zrovna spolupracuji na větší instalaci s architekty, někdy dělám třeba kostýmy pro tanečníky, nebo pro film… Docela mne baví ta různorodost – podle aktuálních spoluprací pracuji na různých projektech, a mezitím tvořím svoje kolekce a prezentace podle toho, kolik si třeba vydělám na materiály a další náklady. Všechny přehlídky, focení i tvorba kolekcí jsou velmi nákladné, takže se snažím vždy našetřit, abych mohla dále pracovat na tom, co mě baví. Do budoucna doufám, že se dále budu věnovat tomu, co mě baví, ať to je cokoli.
$content$