O preventivním botoxu se mluví už kolem dvaceti či pětadvaceti let a sociální sítě zároveň vytvářejí stále užší představu o tom, jak by měl vypadat „správný“ obličej. Kde ale končí prevence a začíná strach ze stárnutí? A jak poznat, že pacient nepotřebuje další estetický zákrok, ale spíš ujištění, že je jeho tvář naprosto v pořádku? Lékařka estetické medicíny Nikola Vološčuková prozrazuje, proč někdy nejlepší estetický zákrok znamená žádný zákrok, jak filtry a AI mění naše vnímání krásy nebo proč by dobrý lékař měl umět říct „ne“.
Na estetické kliniky přicházejí stále mladší pacienti a někdy se o preventivním botoxu začíná mluvit už kolem dvaceti nebo pětadvaceti let. Je podle vás vůbec možné v tomto věku mluvit o prevenci, nebo jde spíše o reakci na současný tlak vypadat co nejdéle mladě?
Estetická medicína byla velmi dlouho vnímána jako něco, co patří spíše k vyššímu věku – jako bychom měli začít řešit svůj vzhled až ve chvíli, kdy už na něm vidíme známky stárnutí. Já si ale nemyslím, že by estetická medicína měla být limitována věkem. Může velmi dobře pomoci i mladému člověku, který má například výrazný komplex z konkrétního rysu nebo nedokonalosti, kterou jinak nedokáže ovlivnit. V takovém případě může být správně indikovaný zákrok pro pacienta skutečně přínosný.
U mladých lidí je ale hranice mezi reálnou indikací a vytvářením problémů tam, kde ve skutečnosti žádné nejsou, mimořádně tenká. Dnešní generace je vystavena obrovskému množství obrazových podnětů, především na sociálních sítích. Neustále vidí tváře svých zdánlivých vrstevníků, které jsou filtrované, upravené, perfektně nasvícené, a často už i esteticky ošetřené. Mladý člověk pak velmi snadno získá pocit, že takhle vypadají „všichni ostatní“ a problém je právě v něm. To může výrazně zkreslit vnímání vlastního vzhledu a u některých pacientů se dostáváme až k dysmorfickému prožívání.
Pro mě je proto velmi důležité neustále připomínat, že estetická medicína je především medicína. Lékař nemusí pouze technicky zvládnout zákrok, ale musí také umět správně vybrat pacienta. Součástí vstupní konzultace je proto vždy i určitá orientace v tom, proč pacient zákrok chce, jak vnímá svůj vzhled a zda jsou jeho očekávání realistická.
Když už během konzultace dojdete k závěru, že pacient zákrok ve skutečnosti nepotřebuje, je pro vás důležité umět mu jednoduše říct ne?
Já osobně jsem velkým zastáncem toho, že někdy je nejlepším estetickým zákrokem žádný zákrok. Nerada dělám procedury, u kterých nevidím skutečný benefit, a mladé pacienty, kteří podle mého odborného názoru „nic nepotřebují“, klidně pošlu domů. Raději jim vysvětlím, co má daný zákrok přinést, jaké má limity a rizika a proč ho v jejich případě nedoporučuji.
Když za vámi přijde například dvaadvacetiletá pacientka, která chce botulotoxin právě proto, aby jednou neměla vrásky, co je první věc, kterou s ní řešíte?
Nejdříve se jí zeptám, co konkrétně jí na tváři vadí a proč chce zákrok právě teď. Potom se podívám na její mimiku v klidu i při pohybu. Pokud nemá žádné výrazné linie a jediným důvodem je strach z budoucího stárnutí, často jí vysvětlím, že v tuto chvíli jednoduše není co léčit.
A podle čeho poznáte, že má taková žádost skutečně medicínský či estetický důvod, a kdy už je za ní spíš nejistota nebo nespokojenost s vlastním vzhledem?
Velmi důležitá je už samotná konzultace a způsob, jakým pacient o svém vzhledu mluví. Jako dermatologové máme během odborné přípravy poměrně hluboký trénink i v problematice psychických poruch, které mohou vést ke zkreslenému vnímání vlastního těla a vzhledu. Byla to dokonce součástí mé atestační přípravy a zkoušky, kterou jsem absolvovala v roce 2022. Takže i na to by měl být lékař během konzultace schopen myslet – samozřejmě aniž by si hrál na psychiatra nebo pacientovi po jedné návštěvě stanovoval diagnózu.
Je právě tohle podle vás jedna z věcí, které mohou odlišovat skutečného estetického lékaře od člověka, který se jen naučil samotnou techniku zákroku?
Trochu mě znepokojuje, když estetické zákroky provádějí lékaři, kteří se s touto problematikou během své specializační přípravy prakticky nesetkali. V estetické medicíně totiž nestačí pouze vědět, kam píchnout jehlu. Stejně důležité je umět rozpoznat pacienta, kterému zákrok nemusí prospět.
Myslím si, že to přichází především se zkušenostmi. Na začátku kariéry má mnoho lékařů přirozenou potřebu co nejvíce se naučit a co nejvíce dělat. Chirurgové se, obrazně řečeno, musí „vyoperovat“ a my v estetické medicíně se zase musíme „vypíchat“. Právě v této fázi může být větší riziko, že se člověk pustí i do zákroku, jehož indikace není úplně přesvědčivá.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „CHIRURGIE VÁM MŮŽE POMOCT SLADIT VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ SVĚT, ALE NENÍ NÁHRADOU ZA SEBELÁSKU,” ŘÍKÁ PLASTICKÝ CHIRURG PETROS CHRISTODOULOU
Změnil se i váš vlastní přístup s tím, kolik máte dnes za sebou zkušeností?
Estetické medicíně se věnuji od roku 2018 a rukama mi prošly tisíce pacientů a klientů v různých zemích. A čím více zkušeností mám, tím menší potřebu mám dělat zákrok za každou cenu. Krása je samozřejmě extrémně subjektivní a nikdy nemohu pacientovi říct, že jeho problém je „vymyšlený“ jen proto, že ho já osobně nevnímám stejně. Musím ale umět posoudit, zda existuje rozumná indikace, zda jsou jeho očekávání realistická, a především zda mu tím zákrokem skutečně pomohu.
Protože ve chvíli, kdy zákrok provedu, za výsledek nesu odpovědnost a každý pacient je do určité míry také mou chodící vizitkou. Nepustím se proto do něčeho, za co bych se jako lékařka sama styděla nebo o čem už předem vím, že pacientovi objektivně nepřinese lepší výsledek. Někdy je proto známkou zkušenosti právě schopnost odložit jehlu a říct: „Tohle vám dělat nebudu.“
Existují mimické vzorce, u kterých může mít smysl začít s botulotoxinem opravdu dříve – například výrazné mračení nebo velmi aktivní mimika?
Byla publikována řada prací, ve kterých se autoři snažili jednotlivé mimické vzorce klasifikovat a vytvořit určité schémata, podle nichž se lze při aplikaci botulotoxinu orientovat. A ano, určité základní vzorce samozřejmě existují. Jsem ale přesvědčená, že lidský obličej je natolik individuální, že žádnou klasifikaci nelze používat jako matrici, kterou jednoduše přiložíme na každého pacienta.
Dva lidé mohou na první pohled vypadat, že mají velmi podobnou mimiku, ale způsob zapojení jednotlivých svalů, jejich síla, anatomické poměry, poloha obočí, kompenzační mechanismy, nebo dokonce výsledek, který chceme zachovat, mohou být úplně odlišné. Proto pro mě není podstatné zařadit pacienta do nějaké tabulky, ale skutečně se na jeho tvář dívat.
Lékař, který aplikuje botulotoxin typu A, by měl rozumět anatomii, fyziologii a biomechanice mimiky, ale zároveň také farmakologii a mechanismu účinku látky, kterou používá. A potom je tu samozřejmě technická stránka – přesnost aplikace, hloubka, dávka, místo vpichu a schopnost předvídat, jak se změní souhra jednotlivých svalů. Když tohle všechno ovládáte, už se na pacienta nedíváte způsobem: „Tohle je vzorec číslo tři, takže použiji schéma číslo tři.“ Díváte se na jeho mimiku a v podstatě vidíte, které svaly jsou dominantní, které kompenzují, co je potřeba oslabit a co naopak musíte zachovat. A právě to podle mě odlišuje mechanickou aplikaci botulotoxinu od skutečně medicínského přístupu.
Taková schopnost ale nevznikne po jednom kurzu. Stojí za ní základní medicínské vzdělání, následná specializační příprava, množství praktických zkušeností a především kontinuální vzdělávání, které v medicíně nikdy nekončí. Mimické klasifikace proto mohou být velmi dobrým učebním nástrojem, ale nikdy by neměly nahradit klinické myšlení lékaře a individuální analýzu konkrétní tváře.
A pokud jde o otázku, zda má u někoho význam začít dříve – ano, může. Například při velmi silné svalové aktivitě nebo při mimice, u které se linie začínají fixovat už ve velmi mladém věku. Ani tehdy ale neléčíme věk pacienta nebo jeho datum narození. Léčíme konkrétní anatomii, konkrétní mimiku a konkrétní indikaci.
Jak poznat moment, kdy už nejde tolik o prevenci stárnutí, ale spíše o snahu zabránit jakékoli změně obličeje?
Podle mě se ta hranice překračuje ve chvíli, kdy člověk začne každou novou linii, každou asymetrii nebo jakoukoli přirozenou změnu tváře vnímat jako něco, co je potřeba okamžitě opravit. Stárnutí není nemoc a estetická medicína by podle mě nikdy neměla vytvářet iluzi, že se tvář od pětadvaceti let už nesmí měnit.
Myslíte si, že se změnilo naše vnímání toho, jak má člověk v určitém věku vypadat?
Když se dnes podíváme například na to, jak vypadali třicátníci v seriálech jako Seinfeld, Přátelé nebo Cheers, často nám připadají podstatně starší, než si představujeme třicetiletého člověka nyní. Na internetu existuje spousta článků a teorií o tom, že mileniálové nebo mladší generace „nestárnou“, ale podle mě se nezměnila biologie. Změnilo se především naše vnímání toho, jak má vypadat člověk ve třiceti, čtyřiceti, padesáti nebo šedesáti.
Jsme mnohem více vystaveni popkultuře, sociálním sítím a celebritám, jejichž vzhled je výsledkem genetiky, profesionálního stylingu, světla, make-upu, fotografických úprav a často i velmi intenzivní estetické péče. A pak velmi snadno vznikne pocit, že když určitá celebrita v určitém věku vypadá určitým způsobem, měla bych tak vypadat i já. Tenhle tlak jako estetická lékařka velmi vnímám, ale podle mě by nikdy neměl být hlavním důvodem, proč člověk estetický zákrok podstupuje.
Jak velkou roli v tom podle vás hraje právě dobře vedená konzultace?
Upřímně nesnáším, když mi pacientka řekne: „Na minulé klinice se se mnou nikdo moc nebavil, přišla jsem a za pět minut bylo po zákroku.“ Pro mě tohle není správně vedená estetická medicína. Pacient není při každé návštěvě stejný člověk. Může mít jinou životní situaci, jiné psychické rozpoložení, jinou motivaci i úplně jinou představu o tom, co od zákroku očekává. Proto s ním musíte opakovaně mluvit.
Někomu může konzultace připadat jako čas, během kterého lékař „nic nedělá“, protože zrovna neaplikuje výplň ani botulotoxin a negeneruje přímo výkon. Pro mě je ale bez výjimky jednou z nejdůležitějších částí celého zákroku. Bez dobře vedené konzultace totiž nemohu správně vyhodnotit indikaci, očekávání ani motivaci pacienta.
Po letech praxe už během relativně krátkého rozhovoru často dokážu vycítit, zda má pacient k estetické medicíně zdravý a realistický vztah. Velmi rychle také zpozorním, když za jeho požadavkem vidím spíše strach ze stárnutí, extrémní sebekritičnost, tlak okolí nebo potřebu neustále na sobě něco měnit. Tehdy je potřeba zpomalit, více se ptát a někdy pacientovi jednoduše říct, že další zákrok právě teď není to, co potřebuje.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: UŽ NEJDE O ZÁKROK, KTERÝ PODSTUPUJÍ JEN HOLLYWOODSKÉ HEREČKY: DVACÁTNÍCI A TŘICÁTNÍCI DOKAZUJÍ, ŽE SE ZMĚNIL PŘÍSTUP K PÉČI O VZHLED
Setkáváte se ve své praxi s pacientkami, které mají velmi kritický pohled na svůj obličej, přestože z vašeho odborného pohledu žádný výrazný problém nemají?
Samozřejmě, a dnes stále častěji. Někdy se na sebe díváme mnohem kritičtěji než na ostatní. Navíc se celý den vidíme prostřednictvím selfie kamery, filtrů a fotografií, které vůbec nereprezentují to, jak nás vidí naše okolí.
Jak v takové situaci jako lékařka postupujete?
Velmi důležitou součástí práce estetického lékaře je „ne”. Pokud si myslím, že zákrok pacientovi nepomůže, že ho nepotřebuje nebo že by výsledek mohl být horší než výchozí stav, raději ho neudělám. Pacient si nepřichází koupit produkt z katalogu. Přichází na lékařskou konzultaci.
Jak říká doktor Swift, skvělého estetického lékaře nedělá to, kolik lidí ošetří, ale kolika lidem dokáže říct ne.
Přicházejí lidé na kliniku s představou obličeje, který ve skutečnosti vznikl především pomocí filtru, make-upu, světla a retuše?
Ano a je to velký problém. Někdy pacient ukáže fotografii a chce například přesně takovou čelist, rty nebo pleť. Jenže fotografie může být kombinací filtru, správného úhlu, světla, make-upu a následné úpravy. Lékařským zákrokem nelze reprodukovat Photoshop, a ani bychom se o to neměli snažit.
Velmi mě děsí, jak těžké je dnes pro běžného člověka vůbec rozpoznat, co je realita a co už upravený obraz. S nástupem AI se ta hranice posouvá doslova ze dne na den. I člověk, který byl ještě před pár lety schopný relativně dobře odhalit filtr nebo Photoshop, může mít dnes problém poznat, jestli se dívá na skutečnou tvář, nebo na obraz, který ve skutečnosti nikdy neexistoval.
Ještě problematičtější mi ale připadá, když se podobné praktiky přenesou přímo do estetické medicíny. Osobně vím o případech, kdy lékaři upravují své fotografie před a po zákroku – ať už retuší, změnou světla nebo dalšími zásahy do fotografie. To považuji za krajně neetické. Pacient se podle takových fotografií rozhoduje, komu svěří svou tvář, své zdraví, a často i poměrně velké množství peněz. Ukazovat mu výsledek, který ve skutečnosti není výsledkem samotného zákroku, ale také Photoshopu, je podle mě absolutně neférové.
Fotografie před a po má být dokumentací výsledku, ne reklamou vytvořenou grafikem. Samozřejmě budou vždy existovat rozdíly ve světle, poloze nebo výrazu pacienta, ale naší povinností by mělo být tyto rozdíly minimalizovat, ne je cíleně využívat k vytvoření dramatičtějšího efektu.
I proto pacientům opakovaně říkám, aby nevěřili jediné dokonalé fotografii na Instagramu. Dobrý výsledek estetické medicíny musí fungovat v realitě – za denního světla, bez filtru, z profilu, zepředu a především v pohybu. Pacient přece nežije jako statická fotografie na sociální síti.
Máte pocit, že sociální sítě posunuly hranici toho, co mladí lidé považují za „normální“ obličej?
Určitě. Dnes už dokonce existuje velmi dobře zavedený pojem „Instagram Face“, tedy určitý typ tváře, který se na sociálních sítích opakuje stále dokola. Zejména u ženských tváří vidíme podobné proporce, podobně tvarované rty, lícní kosti, obočí, čelist, nos nebo celkově velmi vyhlazený a symetrický obličej. Sociální sítě a jejich algoritmy pak tento estetický standard ještě více zesilují tím, že nám podobný obsah ukazují opakovaně.
A za mě je to jedna z nejděsivějších věcí. Ne proto, že by na takovém typu krásy bylo samo o sobě něco špatného, ale proto, že když denně vidíte stovky variací prakticky stejné tváře, velmi rychle se vám posune představa o tom, co je vlastně normální.
Co se pak podle vás začne dít s naším pohledem na úplně běžné, přirozené rysy obličeje?
Najednou začnou póry působit jako chyba, mírná asymetrie jako problém, vráska při úsměvu jako známka zanedbání a normální mimika jako něco, co by se mělo odstranit. Přitom to všechno jsou naprosto přirozené součásti lidské tváře. My totiž v realitě neexistujeme jako dokonale nasvícená statická fotografie. Mluvíme, smějeme se, mračíme se, máme jednu polovinu obličeje trochu jinou než druhou a někdy vypadáme unaveně. To není nedokonalost, kterou je potřeba automaticky korigovat. To je normální lidská tvář.
Myslím si, že právě estetická medicína by v tom měla být velmi opatrná. Neměla by všechny pacienty přibližovat k jedné univerzální „Instagram Face“, ale naopak zachovávat to, co je na každém obličeji individuální.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „KDYŽ SI DOKÁŽETE VYTVAROVAT ZADEK, DOKÁŽETE SI VYTVAROVAT I LÍČKA NEBO PEVNÝ KRK,” ŘÍKÁ SIMONA RYDLOVÁ
A může se stát, že člověk začne vnímat přirozené rysy – například vrásku při smíchu, asymetrii nebo výraznou mimiku – jako něco, co je potřeba opravit jen proto, že to neodpovídá současnému ideálu krásy?
Ano. A právě proto se snažím pacientům často připomínat, že jejich tvář není trend. Trendy se mění každých pár let, anatomie ne. Pokud začneme každý přirozený rys přizpůsobovat aktuálnímu ideálu, velmi snadno ztratíme individualitu.
Jak podle vás vypadá dobře provedená aplikace botulotoxinu? Měl by člověk po zákroku na první pohled poznat, že byl někde na estetickém ošetření?
Podle mě je nejlepší botox ten, u kterého si okolí neřekne: „Má botox,“ ale spíš: „Vypadáš dobře, odpočatě.“ Tvář by měla zůstat živá. Nechci člověku odstranit mimiku, chci ji podle potřeby jemně modulovat. Výsledkem nemá být maska.
Může první zkušenost s botulotoxinem otevřít dveře k dalším estetickým zákrokům? Setkáváte se například s pacientkami, které začnou botulotoxinem a postupně přidávají výplně, lasery nebo další procedury?
Může. Když má pacient dobrou zkušenost, přirozeně se začne zajímat i o další možnosti. Samo o sobě na tom není nic špatného. Problém vzniká až ve chvíli, kdy se z každého dalšího zákroku stane automatický další krok a člověk má pocit, že stále existuje něco dalšího, co je potřeba opravit.
Kdy už podle vás vzniká riziko, že se estetická péče stane spíš nekonečným projektem na „vylepšování“ sebe sama než péčí o pleť?
Nejdříve bych oddělila dvě věci, které se dnes velmi často míchají. Péče o pleť a estetická medicína nejsou totéž. Péče o pleť pro mě znamená každodenní skincare, krémy, fotoprotekci nebo neinvazivní kosmetická ošetření. Estetická medicína je medicína – zákrok provádí lékař ve zdravotnickém zařízení, s použitím léčiv nebo zdravotnických prostředků a se vší odpovědností, která k výkonu medicíny patří.
Právě ve chvíli, kdy pacient po jednom zákroku okamžitě hledá další, nikdy není spokojený s výsledkem nebo se jeho motivace začne měnit v neustálou potřebu „opravovat“ na sobě další a další věci, se podle mě velmi dobře ukáže rozdíl mezi průměrným, dobrým a skutečně excelentním lékařem.
Dobrý lékař totiž nemá posuzovat pouze to, zda zákrok technicky dokáže provést, ale především to, zda ho má vůbec provést. Pokud během konzultace vidím, že motivace pacienta není zdravá, jeho očekávání jsou nereálná nebo že by další zákrok mohl jeho vztah k vlastnímu vzhledu spíše zhoršit než zlepšit, je mou povinností říct ne.
Stále se totiž bavíme o medicíně. Když přijdete ke kardiologovi a nejste vhodným kandidátem na určitý výkon, neprovede vám ho jen proto, že si ho přejete. Nevidím důvod, proč by v estetické medicíně najednou měly přestat platit stejné medicínské principy.
Jedním ze základních principů medicíny je primum non nocere – především neškodit. A poškození nemusí být pouze fyzické. Pokud mám důvod si myslet, že dalším zákrokem mohu podpořit nezdravou fixaci na vzhled, zhoršit pacientovu nespokojenost se sebou samým nebo ho vtáhnout do nekonečného koloběhu dalších korekcí, jednoduše ho neprovedu.
Bohužel stále existují lékaři a poskytovatelé estetických zákroků, kteří tuto hranici nerespektují a na pacienta se dívají spíše jako na další výkon než jako na člověka, za jehož výsledek nesou odpovědnost. A právě tam podle mě estetická medicína přestává být dobrou medicínou.
Existuje nějaký moment, kdy pacientce řeknete, že si myslíte, že už další zákrok nepotřebuje?
Ano, poměrně často. A myslím si, že pacient by měl mít lékaře, kterému může věřit i tehdy, když mu řekne, že už nic dalšího nepotřebuje. Ne pouze člověka, který mu při každé návštěvě nabídne další proceduru.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: ODHALENO: TRENDY V ESTETICKÉ MEDICÍNĚ PRO ROK 2026 PODLE ODBORNÍKŮ
Co by podle vás měla dvacetiletá žena dělat pro dlouhodobě zdravou a hezkou pleť dříve, než začne přemýšlet o botulotoxinu?
Úplný základ je podle mě jednoduchý – kvalitní každodenní fotoprotekce, rozumná skincare, nekouřit, dobře jíst, dostatečně spát a dermatologické problémy řešit včas. Pokud bych měla dvacetileté ženě doporučit jednu investici do „anti-agingu“, kvalitní SPF bude ve většině případů důležitější než botulotoxin.
Svým pacientkám ale připomínám také to, že vzhled úzce souvisí se životním stylem. Můžu to říct expresivně – můžu do vás nalít litr botoxu a neustále vás vyplňovat, ale pokud nespíte, špatně se stravujete, jste chronicky ve stresu a nejste spokojená se svým životem, estetický zákrok to za vás nevyřeší.
Estetická medicína může být hezkým doplňkem, nenahradí ale spánek, zdravý životní styl ani psychickou pohodu. U úspěšných a pracovně vytížených žen často vidím, jak se na tváři podepisují únava, nedostatek spánku a stres. Ani technicky perfektní zákrok pak nemusí přinést svěží vzhled, pokud nedokáže odstranit příčiny vyčerpání.
Dvacetileté ženě bych proto poradila: chraňte si pleť před sluncem, spěte, dobře jezte, hýbejte se, nekuřte a budujte si život, ve kterém se cítíte dobře. Zdraví a spokojenost jsou stále ten nejlepší anti-aging, jaký máme.
Je podle vás trend preventivní estetické medicíny stejně silný také mezi mladými muži? A liší se jejich očekávání od očekávání žen?
Určité rozdíly mezi muži a ženami vidím, ale myslím si, že dnes už je velmi zastaralé mluvit o estetické medicíně jako o převážně ženské záležitosti. V různých zemích dokonce vidíme trochu jinou motivaci mužských pacientů.
Ve Francii muž často přichází proto, že nechce vypadat unaveně nebo naštvaně. V Koreji je estetická péče u mladých mužů stále více vnímána jako určitá forma self-managementu nebo investice do sebe. A na Západě dnes zároveň vidíme fenomén looksmaxxingu, kdy jsou mladí muži prostřednictvím sociálních sítí vystaveni velmi rigidní představě o tom, jak má vypadat atraktivní a maskulinní muž – výrazná čelist, určité proporce obličeje nebo svalnatost.
Je tedy podle vás tlak na vzhled u mužů dnes menší než u žen, nebo se jen projevuje jiným způsobem?
Nemyslím si, že tlak na vzhled je dnes u mužů menší. Jen je jinak pojmenovaný. Žena možná řekne, že chce být krásnější nebo mladší. Muž častěji řekne, že chce vypadat svěžeji, úspěšněji, zdravěji nebo mužněji. Za oběma ale může být úplně stejný mechanismus – porovnávání se s okolím a představa, že určitý vzhled nám přinese lepší sociální přijetí.
Jako lékařku mě ale nakonec mnohem méně zajímá pohlaví pacienta než jeho konkrétní anatomie a motivace. Mužská a ženská tvář se samozřejmě anatomicky liší – kostrou, svalovou hmotou, mimikou, tvarem obočí nebo distribucí objemu – a to musíme při ošetření respektovat. Stejně důležitá je ale individualita. Mým cílem není vyrábět stereotypně „mužské“ a „ženské“ tváře. Chci, aby pacient po zákroku stále vypadal jako on sám.
Kdybyste měla mladému člověku, který o prvním botoxu právě uvažuje, dát jednu radu, kterou by si měl před objednáním zákroku položit sám sobě, jaká by to byla?
Položila bych si jednu otázku: Kdyby zítra přestaly existovat sociální sítě a nikdo kromě vás by nevěděl, že jste zákrok podstoupili, chtěli byste ho stále?
Pokud je odpověď ano, protože mi konkrétní věc dlouhodobě vadí, dělám to pro sebe a moje očekávání jsou realistická, pak je úplně legitimní o zákroku uvažovat. Pokud je ale odpověď protože to mají moje kamarádky, protože mi je pětadvacet a TikTok mi říká, že už bych měla začít, nebo protože se bojím jakékoli známky stárnutí, tak bych se zastavila.
Botulotoxin není povinnou součástí skincare po dvacítce. Je to léčivý přípravek, který má své indikace, limity i rizika. A někdy může nejlepší konzultace u estetického lékaře skončit úplně jednoduše větou: „Dnes vám nic dělat nebudu.“ Protože dobrá estetická medicína podle mě nezačíná jehlou. Začíná otázkou, proč ji vlastně chcete.
Zdroje: Autorský rozhovor, instagramový profil Nykoly Vološčukové
$content$