Mysli pozitivně, vždyť jiní mají mnohem horší problémy. Dobře míněné rady, které mají druhého povzbudit, mohou někdy napáchat víc škody než užitku. Člověk v náročné situaci totiž často potřebuje především opravdové pochopení a pocit, že v tom není sám. Neříkáte podobné věty náhodou také?
Podzimní a zimní šero, krátké dny a pochmurné počasí dokáží pokazit náladu nejednomu z nás. Někdy se ale za špatným rozpoložením skrývá mnohem víc než jen momentální únava, a když se nám kamarádka, partner nebo někdo z rodiny svěří s tím, že prochází náročným obdobím, nemusíme vědět, jak zareagovat. Ticho bývá nepříjemné, a tak se snažíme nabídnout povzbuzení, radu, nebo alespoň trochu optimismu. Právě v takových chvílích ale často zaznívají věty, které sice myslíme dobře, ale druhému příliš nepomáhají.
Proč dobře míněná rada někdy zabolí
Když se člověk svěří se svými problémy, často nehledá okamžité řešení. Potřebuje především vědět, že ho někdo poslouchá, bere jeho pocity vážně a nesnaží se ho přesvědčit, že by se měl cítit jinak. Rozdíl mezi podporou a nevyžádanou radou přitom může být překvapivě velký.
Představte si, že se kamarádce svěříte s tím, že vás trápí situace v práci, jenže se místo vyslechnutí dočkáte odpovědi, že byste měli být rádi, že vůbec nějakou práci máte. Dotyčná vás pravděpodobně neměla v úmyslu ranit, přesto si z rozhovoru můžete odnést pocit, že vaše starosti nejsou dostatečně důležité.
Na to, jak snadno při komunikaci přehlížíme skutečné prožívání druhých, upozorňuje také peer konzultantka Eva Kastl. „Neumíme se moc ptát na to, jak se druhý člověk má, co cítí nebo že jsme si všimli, že se v poslední době méně směje či je smutnější,“ uvedla v rozhovoru pro GrapesMag. Právě obyčejný zájem o druhého může být přitom důležitější než rychlé hodnocení jeho situace.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „NEMUSÍME SVÉ TĚLO KAŽDÝ DEN MILOVAT, NĚKDY ÚPLNĚ STAČÍ HO PŘESTAT NENÁVIDĚT,” ŘÍKÁ PSYCHOTERAPEUTKA PETRA JONÁŠOVÁ

6 vět, které raději nahraďte jinými
Nejde o to, že by některé formulace automaticky znamenaly nedostatek empatie. Většinou vycházejí z dobrých úmyslů, bezradnosti nebo vlastní zkušenosti. Přesto mohou v konkrétní situaci vyznít úplně jinak, než jsme zamýšleli.
„Nebuď smutný/á.“
Smutek není něco, co jde jednoduše vypnout na základě rozhodnutí. Podobná věta může v člověku vyvolat dojem, že jeho emoce nejsou žádoucí a měl by je co nejrychleji potlačit.
„Vždyť se nic neděje.“
To, co jednomu připadá jako drobnost, může být pro druhého velmi náročné. Zlehčování situace navíc nepomáhá pochopit, proč se dotyčný cítí špatně.
„Mysli pozitivně.“
Pozitivní přístup může být užitečný v případě, že člověku pomáhá hledat cestu z obtížné situace. Problém nastává ve chvíli, kdy se z něj stane povinnost a prostor pro nepříjemné emoce úplně zmizí.
„Jiní to mají mnohem horší.“
Srovnávání s cizím neštěstím přinese úlevu jen málokdy. Člověk si může začít vyčítat, že vůbec něco řeší, přestože jeho vlastní trápení nezmizelo. Každý má totiž jiné zkušenosti, možnosti i hranice.
„Všechno zlé je k něčemu dobré.“
Některé nepříjemné zkušenosti nám mohou časem přinést nové poznání nebo změnit náš pohled na život. To ale neznamená, že v každém trápení musíme okamžitě hledat pozitivní stránku. Člověk, který aktuálně prochází těžkým obdobím, na podobné ujištění nemusí být připravený.
„Seber se.“
Tato věta může působit obzvlášť tvrdě, protože naznačuje, že za svůj stav může člověk sám a stačí jen trochu vůle, aby ho překonal. Psychické vyčerpání, smutek ani úzkost ale není vždy možné ovlivnit pouhým rozhodnutím.
Když se optimismus stává problémem
S podobným přístupem souvisí pojem toxic positivity, v českém překladu toxická pozitivita. Ten označuje tendenci zdůrazňovat za všech okolností pozitivní myšlení a odmítat nebo potlačovat emoce, které do takového obrazu nezapadají.
Samotný optimismus samozřejmě není špatně – může pomáhat zvládat náročné situace, hledat řešení a udržovat naději. Problém nastává, když začneme očekávat, že budeme za všech okolností spokojení, vděční a pozitivně naladění a smutek, strach, zklamání nebo vztek pak vnímáme jako něco, co bychom měli co nejrychleji odstranit. Takový přístup se může projevovat v komunikaci s ostatními i v našem vnitřním dialogu.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „CHRÁNĚNÍ SOUKROMÍ SE PRO MNOHÉ STALO JEN DALŠÍM FILTREM,” VARUJE PŘED VÝVOJEM NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH PSYCHOLOŽKA KRISTINA SARISOVÁ

Co říct místo nevyžádaných rad
Nemusíte mít vždy připravenou dokonalou odpověď ani za každou cenu hledat řešení. Často stačí dát druhému najevo, že ho posloucháte a jeho pocity nezpochybňujete.
- „To zní opravdu náročně. Chceš mi říct, co se stalo?“
- „Chápu, že tě to trápí. Nemusíš předstírat, že je všechno v pořádku.“
- „Jsem tady, kdybys potřeboval/a mluvit.“
- „Chceš slyšet můj názor, nebo teď potřebuješ hlavně vyslechnout?“
- „Nevím přesně, co říct, ale záleží mi na tobě.“
- „Můžeme spolu chvíli jen tak být, nemusíme nic řešit.“
Podpora nemusí mít vždy podobu dlouhého rozhovoru ani dokonale formulovaných vět. Někdy pomůže společná procházka, hrnek čaje, nabídka praktické pomoci nebo obyčejná zpráva s otázkou, jak se druhému daří. Zároveň je dobré respektovat, že každý potřebuje něco jiného. Někdo se chce vypovídat, jiný ocení konkrétní radu a další potřebuje chvíli klidu. Pokud si nejste jistí, jednoduše se zeptejte.
Kdy už podpora blízkých nestačí
Občasný smutek, únava nebo špatná nálada jsou běžnou součástí života, pokud ale psychické potíže přetrvávají, postupně se zhoršují nebo začínají výrazně zasahovat do každodenního fungování, je vhodné zvážit odbornou pomoc. Varovným signálem může být například dlouhodobá ztráta zájmu o oblíbené aktivity, potíže se spánkem, výrazné změny chuti k jídlu, problémy se soustředěním, přetrvávající úzkost nebo pocit beznaděje.
V takové situaci může pomoci psycholog, psychoterapeut nebo psychiatr. Prvním krokem ale může být i návštěva praktického lékaře, který pomůže zorientovat se v možnostech další péče, a pokud se člověk nachází v akutní psychické krizi, může využít také Linku první psychické pomoci na čísle 116 123, která funguje nepřetržitě a zdarma.
Jak v rozhovoru pro GrapesMag řekla Mgr. Jana Albrechtová, psycholog je pouze součástí širší podpůrné sítě. „Psycholog je součástí podpůrné sítě, která může člověku pomoci, ale to nejdůležitější se stejně děje mezi sezeními a po nich,“ připomněla. Blízký člověk tak může být důležitou oporou, neměl by však mít pocit, že musí všechny problémy vyřešit sám. Někdy je největším projevem zájmu to, že druhého vyslechneme, nebudeme jeho pocity zlehčovat a pomůžeme mu najít cestu k další podpoře.
Zdroje: PubMed, Opatruj.se, NUDZ, GrapesMag
$content$