Hana Sahulová Součková se nerozhodla pro městský život, ale čtyřicetihektarovou farmu v Polabí a proměnu zavedených představ o tradičním zemědělství. V jejích rukou nejde jen o práci s hlínou, ale o obchodní model založený na biodiverzitě, moderních technologiích a neustálém sebevzdělávání. Proč se Hana zajímá o budoucnost klimatu? Musí být kvalitní lokální a sezónní zelenina drahá? A z jakého důvodu je spolupráce se špičkovými kuchaři tím nejlepším receptem na prevenci plýtvání potravinami?
Díky vám a lidem jako vy zažívá zemědělství nový rozmach, pro mnohé je ale stále jen práce s hlínou. Co přesně znamená provozovat moderní farmu s důrazem na biodiverzitu a lokální kvalitu?
Znamená to spoustu práce. Nejen na poli, kde řeším vše od kvality půdy a její kondici, ale i pokud jde o objednávky osiva a sadby, jejich výsevu či výsadby, udržování porostů až po sklizeň, případné mytí, balení a distribuci. Také práci za počítačem – účetnictví, mzdy a celkově HR, marketing, dotace, objednávky, obchod, osevní plány, finance firmy, kam patří kromě plánování a tvorby rozpočtů i třeba rozhodování se o investicích. A taky s lidmi. Ať už jde o lidi z týmu, dodavatele anebo odběratele.
Zároveň s tím se stále snažím automatizovat vše, co mě baví nejméně, jelikož to nemám na koho přehodit. Mám třeba aplikaci, ve které se mi počítají náklady. Nyní řeším automatizované vystavování faktur na základě přijatých objednávek.
Mnoho mladých lidí z venkova utíká, vy jste se tam vrátila a nyní provozujete čtyřicetihektarovou farmu. Co vás přimělo opustit městský život a pustit se do této extrémně náročné, ale důležité činnosti?
Já v Praze vydržela žít přibližně rok. Do té doby a potom jsem vždy žila v mých milovaných polabských Semicích. Život na vesnici je pro mě lepší a jednodušší než ve městě. Ve městě se necítím dobře, není tam pro mě žádné vyžití. Vesnice mě baví úplně se vším, co obnáší. Fakt to tady miluju.
A že jsem se pustila do zemědělství? Kamarádi, kteří mě znají od dětství, mi zpětně říkají, že to bylo jasné od začátku. Já jsem si nejdříve prošla PR Agenturou, Ministerstvem vnitra, obsluhovala jsem v Café Savoy a mám za sebou i marný pokus o vystudování pražských práv. Až potom jsem došla k tomu, že farmaření je pro mě přesně to pravé.
Pěstování tak obrovské biologické rozmanitosti, jaké se věnujete vy, vyžaduje neustálé vzdělávání se. Jak a kde získáváte informace? Spoléháte se na zděděné know-how, akademické studie nebo se spíše učíte „za pochodu”?
Od všeho trochu. Nejvíc mi dávají mé vlastní chyby a všechny poznatky z praxe mého táty. Každou sezónu se objeví něco, co mě překvapí. Pochopila jsem, že i zmiňované „učení za pochodu” bude pravděpodobně přítomné i do všech dalších let.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: 16 UDRŽITELNÝCH TIPŮ, KTERÉ VÁM POMOHOU KRÁČET PO PLANETĚ S LEPŠÍM POCITEM
Začala jste s půl hektarem. Jaké největší riziko jste musela podstoupit, abyste nastartovala růst?
Když jsem začínala, bylo mi kolem 20 let a žádná rizika jsem si vlastně nepřipouštěla. Byla jsem spíš takový střelec, kterému se postupem času s další a další sezónou čím dál tím víc otevíraly oči. Když se do téhle doby koukám zpětně, měla jsem velké štěstí, že jsem farmu zakládala v době, kdy už jsem byla se svým dnes již manželem. Že mě v tom podpořil a bylo to naše společné rozhodnutí.
Zmínila jste jedno neúspěšné studium práv, ale nelze opomenout, že za sebou máte také jedno úspěšné – vystudovala jste Českou zemědělskou univerzitu, takže máte i akademické zázemí. Jak moc se teorie, kterou jste se naučila, liší od každodenní reality v blátě a mezi řádky? Co bylo největší „fackou” po opuštění přednáškové místnosti?
Já vystudovala ČZU dálkově a současně se studiem už jsem měla farmu, takže prostor pro takové „facky” moc nebyl. Protože jsem spíše žila v té praxi, jednou měsíčně jsem si na dva dny jela odpočinout do poslucháren a dvakrát za rok zvládla zkouškové. Můj studijní program byl spíše zaměřen na chovy zvířat a klasickou polnařinu – obilí, hrachy, užitkové rostliny – v ekologickém zemědělství, takže o zelenině, bylinkách a jedlých květech jsem se musela dost doučovat po své ose. A sebevzdělávání je nakonec nutné stále.
Zaměřme se na současné environmentální výzvy. Klimatická krize znamená také radikální změny v povětrnostních podmínkách. Jaké kroky podnikáte, abyste zajistila budoucnost své farmy tváří v tvář rostoucí nestabilitě počasí? Máte pro svou farmu „plán B“ pro případ, že by se předpovědi počasí staly nespolehlivými?
Například pěstování jiných odrůd, které jsou na extrémní změny odolnější. Učím se ve venkovních pěstovat i jiné plodiny, které jsou vhodnější do teplejších krajin, jako je třeba okra. Velmi důležitá je v tomto ohledu i péče o půdu. O to, aby v ní žilo dostatek brouků, žížal a jiných organismů v rámci edafonu, aby měla co nejlepší vodní retenci, aby nebyla ohrožená erozí a aby v ní byl dostatek živin přístupných pro rostliny i bez toho, abych je tam musela hlava nehlava dodávat.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: CO JE UHLÍKOVÁ STOPA A LZE JEJÍ HODNOTU SNÍŽIT? 4 TIPY, CO MŮŽETE UDĚLAT PRO PŘÍRODU
Ústředními prvky vašeho poslání jsou umístění a sezónnost. Jaký největší mýtus panuje mezi spotřebiteli ohledně lokálních a sezónních potravin a ráda byste ho vyvrátila, aby lidé lépe pochopili jejich skutečnou hodnotu?
Asi nejčastější argument spotřebitelů, který vnímám při položení otázky, proč nenakupují lokálně, je vzdálenost a časová náročnost. Ano, stojí to o něco více úsilí objet konkrétní farmáře ve svém nejbližším okolí oproti tomu zajet si pro vše do supermarketu, kde je pod jednou střechou zelenina, maso, mléko, drogerie, textil, hračky a bůhvíco ještě. Zákazníci, kteří však chtějí jíst skutečné potraviny, toto jako překážku nevnímají. Je důležité si uvědomit, jakou kvalitu jídla chceme pro sebe a svou rodinu.
V otázce lokálnosti je z mého pohledu spíš problém, že jsme možná už trochu zapomněli na zpracovávání sezónních surovin doma „na zimu”. Zároveň si spousta lidí u nás zvykla na dostupnost všeho a vždy a neradi by se vzdali možnosti koupit si jahody v lednu.
Věříte, že zaměření se na lokální a sezónní potraviny může reálně nasytit dnešní hustě osídlenou populaci, nebo je to jen doplněk k masové produkci?
Pokud mluvíme o zelenině, tak za splnění určitých podmínek myslím, že by to možné bylo. Ale jedním dechem je nutné dodat, že bychom se opravdu museli opět naučit zavařovat, fermentovat, uskladňovat. Aktuálně nejsme ve spoustě výpěstků soběstační.
Pokud jde o plýtvání potravinami, myslíte si, že největší odpovědnost nesou zemědělci, distributoři, restaurace nebo spotřebitelé? A jaký je nejúčinnější tip pro snížení plýtvání pro někoho, kdo žije ve městě?
Myslím, že nejvíce odpadů, co se potravin týče, u nás pochází z konkrétních domácností a potom ze supermarketů. Ty to už dnes naštěstí řeší například spoluprácemi s potravinovými bankami atd.
Vzhledem k tomu, že v ČR jsme soběstační v máločem, myslím, že to není ani tolik věc producentů. My bychom se samozřejmě měli snažit naslouchat poptávce, ale zároveň plánovat produkci s ohledem na přírodu. Například já vím, že bych zvládla prodat ještě více cibule, ale její plocha je u nás už téměř na možném maximu. Pokud bych ji začala pěstovat více, neměla bych už k dispozici dostatek plochy na správné střídání plodin na jedné ploše.
Restaurace, se kterými spolupracuji, jsou skvělým vzorem toho, jak plýtvání potravinami omezit, až skoro úplně eliminovat. Výborně o tom učí ve svých kurzech kohokoliv kreativní šéfkuchařka Ambiete Janča Jelič. Ta by vám rozhodně dala mnohem lepší tip na to, jak omezit plýtvání potravinami lidí žijících ve městě. Za mě je stále důležité to, aby lidé kladli důraz na kvalitu potravin, které nakupují, a aby si jídelníček pro svou domácnost alespoň trochu plánovali, nakupovali s rozmyslem. Popřípadě znali možnosti správného skladování a dalšího zpracování potravin.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: 10+1 TIPŮ, JAK SE PŘI NAKUPOVÁNÍ VYHNOUT ZBYTEČNÝM OBALŮM
Co se stane s vaší produkcí, když selže počasí nebo logistika a vy máte velký přebytek, který je třeba rychle zpracovat?
Naštěstí se nám toto děje čím dál tím méně. Moc mě v tomto učí moje praxe, která mi otevírá možnosti přesnější predikce. Ale za poslední roky mám v zádech obrovskou výhodu, a tou je možnost kdykoliv zavolat kuchařům, především z Ambiente. Řeknu jim, čeho je aktuálně spousta a potřebovala bych to co nejrychleji prodat. Jsou to profesionálové, kteří na základě toho zvládnou pohotově reagovat. Ať už úpravou menu, anebo právě dalším zpracováním, jako je zavařování, fermentace, chutney, marmelády… Další možnost pomoci pro mě v takovém případě představuje i Košík.cz. Obchodní oddělení vždy dělá maximum pro to, aby mi přebytek pomohlo prodat.
Jak se filozofie sezónnosti projevuje ve vašem podzimním a zimním jídelníčku? A jaké metody považujete za klíčové pro zachování vysoké kvality místních produktů po co nejdelší dobu?
Já sezónnost žiju vlastně odmala. Z domova neznám, že bychom v zimě nakupovali třeba rajčata, papriky, okurky a jiné výpěstky z dovozu. To ale neznamená, že celý podzim, zimu a začátek jara nejíme zeleninu. Budu se opakovat, jíme ji zavařenou (květák, okurky, cukety, papriky), naloženou ve slaném nálevu (rajčata), česnek vydrží do další sklizně, když ho utřu se solí a namíchám s trochou kvalitního tuku, brambory, cibuli a kořenovou zeleninu si naskladníme neprané do sklepa, zelí fermentujeme, ovoce jíme v podobě marmelád a kompotů. Možností jsou spousty.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „NEJČASTĚJŠÍ MÝTUS JE PŘESVĚDČENÍ, ŽE VŠE, CO SE PRODÁVÁ, JE BEZPEČNÉ PRO NAŠE ZDRAVÍ,” ŘÍKÁ PAVLÍNA PAVLIŠTOVÁ, KTERÁ SE PŘED LETY ROZHODLA ŽÍT NON TOXIC
Proč si myslíte, že je pro většinu spotřebitelů stále tak těžké pochopit, že skutečně kvalitní, lokálně a eticky pěstovaná zelenina nemůže cenově konkurovat levným dovozům?
Já vlastně s tím, co je řečeno v této otázce, nesouhlasím. Nelze říct, že kvalitní, lokální a eticky pěstovaná zelenina nikdy nemůže cenově konkurovat levnému dovozu. Záleží na druhu zeleniny a období. Poměrně často se mi stává, že mi zákazníci v Turnově nebo na Malostranském náměstí v Praze na trhu říkají, že máme levnou zeleninu. Samozřejmě to tak ale není se vším.
Na nás pěstitelích je osvěta, aby spotřebitel měl vůbec šanci znát všechna pro a proti. A pak už je na uvážení každého, koho a jakou cestu si zvolí svými nákupy podporovat.
Jakou radu byste dala lidem s omezeným rozpočtem? Jak mohou efektivně nakupovat lokální a sezónní potraviny, aniž by překročili svůj měsíční rozpočet?
Myslím, že pokud nebudou nakupovat neuváženě moc jídla, které pak ve finále beztak letí do koše, a pokud nebudou nakupovat polotovary nebo náhražky, které se jako jídlo tváří, ale nic člověku nedají, tak vlastně nakupování lokálních a sezónních surovin není žádná dražší cesta. Naopak. Je i logické, že když si koupím zeleninu či ovoce, které jsou u nás aktuálně v sezóně, jsou náklady mnohem nižší. Pokud si koupím kvalitní maso z kvalitních chovů, je nutričně mnohem výživnější a nemusím mít masitý pokrm denně.
Myslím, že tato představa o tom, že nakupování u producentů, kteří při své práci přesahují myšlením a filozofií i dál než na bankovní účet, je nákladnější, je jeden velký mýtus, který je třeba vyvrátit.
Jaké nejnovější trendy v preferencích lidí jste zaznamenala? Co se stává populárním a co upadá v zapomnění?
Nic takového nevnímám. Podle mě je pro moje zákazníky obecně důležité, aby ten daný zeleninový či bylinkový druh vůbec měl tu správnou vůni a chuť, což často výpěstky z jiných podniků bohužel nesplňují. Nemyslím si ale, že by nějaký zeleninový druh byl hitem a na jiný se postupně zapomínalo.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Z KOVADLINY NA TIKTOK: RENESANCE ŘEMESEL V DOBĚ UMĚLÉ INTELIGENCE
Mění se stravovací návyky lidí na venkově ve srovnání s lidmi ve městech? Vidíte rozdíly v tom, co lidé chtějí a jakou důležitost přikládají kvalitě a původu?
Jeden z největších rozdílů je asi podíl jídla, které si uvaříme doma a které koupíme v restauracích. Vnímám, že na vesnici se tato bilance stále ještě více ve prospěch domácího vaření. Ve městech jsou tendence opačné.
Pak samozřejmě i kvalita, ale ze své vlastní zkušenosti nemůžu říct, že by se v tomto odlišovala vesnice od města. Podle mě to spíše souvisí se vzdělaností a věkem.
Zemědělství je stále vnímáno jako doména mužů. S jakými konkrétními genderovými předsudky se jako mladá žena v čele tak velké farmy setkáváte a jakou radu byste dala jiným mladým ženám v odvětvích tradičně ovládaných muži?
Nemám žádnou vlastní zkušenost, kdy by mi někdo dával vyloženě najevo nějaký problém s tím, že jsem žena v tomto odvětví. Mírně vnímám, že v momentě, kdy se mnou muži farmáři potřebují něco projednávat, mají s tím občas problém. A možná někdy i tak mé rady nebo můj pohled na věc neberou relevantně. Dodavatelé, se kterými dosud spolupracuji, jsou vlastně také všechno muži a většinou mě brali vážně už od mých začátků.
Moje rada pro ženy je nedělat z tohoto téma.
Jaká je vaše výhoda jako mladé ženy v oboru, který je považován za mužský?
Myslím, že dokážu mít na zemědělství jiný pohled. Je to pro mě mnohem víc než jen byznys. A tuhle filozofii umím také prezentovat dál.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: „SVĚT JE ZAHLCOVÁN STÁLE NOVÝMI VÝROBKY, KTERÉ MĚ NEZAJÍMAJÍ,” VYMEZUJE SE JEDNA ZE ZAKLADATELEK PROJEKTU EFEMÉR
Co je pro vás největší profesní satisfakcí, kterou byste nevyměnila za žádnou jinou kariéru?
Jsem velmi vděčná při každém shrnutí sezóny anebo při každé možnosti se ohlédnout na náš úplný faremní začátek. Když vidím, jak jsme se v poměrně krátkém čase posunuli, vím, že jsem na správném místě. Že dělám přesně v takovém oboru, ve kterém dělat mám.
Jak se vyrovnáváte se stresem a pracovní zátěží, které jsou pro farmaření typické? Jak chráníte své duševní zdraví?
Farmaření je sice fyzicky hodně náročné, ale je to na něm zároveň to léčivé. Jak zpívají pan Svěrák s panem Uhlířem: „Dělání všechny smutky zahání. Dělání je lék.” Výhodou je i práce na čerstvém vzduchu. A taky to vůbec není stereotypní – pořád se děje něco jiného.
Ale je pravda, že si pomáhám i sportováním, procházkami, časem s rodinou anebo pobytem v lese.
Měla jste příležitost vystoupit na akci TEDxPragueCountdown 2025: Future of Ecosystems. Který možný budoucí scénář v potravinovém řetězci vás děsí nejvíce a proč?
Mám v tomhle ohledu více strachů. Bojím se o půdu, její úrodnost a zdraví. Protože ji vnímám jako to nejcennější, co člověk může vlastnit. Jako neobnovitelný zdroj, o který je nutné co nejlépe pečovat a bez kterého není zemědělství, ani život. Mám starost o včely a jejich existenci. A děsí mě, že jednou nebudeme mít dostatek pitné vody.
Zdroje: Autorský rozhovor, instagramový profil Hany Sahulové Součkové, TEDx Talks
$content$